Letos v létě jsem si připadala, jako bych znovu byla osmileté děcko. Ten smutný pocit, když kámoši jsou na táboře nebo jeli k moři s rodinou a já musím počkat na srpen, kdy budou mít moji rodiče dovolenou. Akorát, že osm mi už není. Uvízla jsem ale v České republice, protože kdybych odjela domů na Ukrajinu, už by mě nemuseli pustit zpátky.
Je léto, ale já nejedu autobusem do jižního Ruska, abych navštívila babičku. Neopaluju se na pláži v Portugalsku. Ani nevenčím se sestrou psa. Jeden můj známý, který se už stihl vrátit z Ukrajiny, zatímco já jsem tam ještě ani nevyrazila, mi napsal: „Takže predpokladám, že tvoj skorý príchod na Ukrajinu by bol zázrakom podobného kalibru ako zjavenie panny Márie.“ Jsem pořád v Brně.
Změny v pravidlech pro pobyt cizinců
Od 1. ledna letošního roku totiž platí určité změny v pravidlech pro pobyt cizinců v České republice. To, co dříve trvalo pár týdnů, teď trvá kolem dvou měsíců. Musím si počkat na vízum, pak ještě na kartičku s biometrickými údaji.
Snažila jsem se všemi možnými cestami zjistit, jestli můžu jet domů, zatímco se rozhoduje o tom, jestli vízum dostanu. Neslyšela jsem však to, co jsem chtěla. Ne, domů jet nemůžu. Teda můžu, ale existuje určité riziko, že zpátky do Česka se už nevrátím, a mohou mě deportovat z Polska nebo ze Slovenska. Neuvěřitelné, ale na cizinecké policii nabízí fakticky cestu porušování zákona v naději, že budu mít štěstí. Nechci však riskovat. Docela dobře vím, že co se týká štěstí v oblasti migračního práva, já nejsem zrovna oblíbenec bohů. To, co lidem trvá měsíc, mně bude trvat půl roku, a to v lepším případě.
Vybavuji si stále barvitě, jak jsem strávila měsíc otupělým klikáním ve snaze si zarezervovat datum pohovoru na českém velvyslanectví. Jinou cestou než přes internet to nešlo, ale systém byl spuštěn se spoustou chyb a nefungoval. Podařilo se mi to jednou ve tři hodiny rá no. A taky si dobře pamatuju, jak jsem šla říct otci, že vízum do Česka konečně mám. Bylo to pět měsíců poté. Brečela jsem. Ten den jsme začali renovaci bytu. Všechen nábytek byl vynesen z pokoje a kolem nás byla spousta prachu. Tatínek se usmál a řekl, že jsme museli mít něco špatně podle feng-šuej.
Teď jsem sice byla v Česku, ale měla jsem zase strach, že pokud pojedu domů, do třetího ročníku na Masarykově univerzitě se dostanu možná až za několik let. A teď jsem vlastně ráda, že jsem to udělala právě takhle. Na facebooku čtu, jaké komplikace potkaly mé kamarády, kteří jeli domů.
Svobodná Evropa?
Mohla jsem se na to vykašlat a studovat vysokou školu na Ukrajině. Ale věřím, že svoboda znamená, že si člověk může vybrat, kde chce být – podle finančních a zákonem daných možností samozřejmě. Když slyším něco jako „svobodná Evropa“ nebo „Evropa bez hranic“, připadá mi to hezké. Hezké a nereálné jako pohádka.
Někteří Češi mi říkají, že mluvím tak dobře česky, že by ve mně skoro nepoznali cizinku. Možná to není pravda, ale jedna věc pravda je: že se snažím. Několikrát do roka se mi však připomíná, že jsem něco jiného. Mám jít k přepážce „pro občany třetích zemí“.
Neohrožuju kulturu ani morálku této země, spíš naopak – chodím do divadla, čtu české knížky, podle možnosti se zde snažím prezentovat kulturu ukrajinskou. Občas ale mám pocit, že jsem masový vrah a recidivista. Je mi 21 let a musela jsem šestkrát ve dvou zemích žádat o výpis z rejstříku trestů, třikrát doložit potvrzení od psychiatra a prokázat, že neberu drogy, jednou absolvovat test na AIDS a před měsícem mi vzali otisky prstů. Am I free?
Autorka získala za esej zvláštní cenu v soutěži Domov, daleko od domova Centra zahraničních studií MU.
Olena Tyltina,
studentka Fakulty sociálních studií MU