Student natočil film s vozíčkáři a boduje ve světě

Filip Laureys pojal svoji bakalářskou práci prakticky a natočil film, který bude pro svoji prezentaci používat Liga vozíčkářů a jímž se snaží odbourat předsudky.Možná se právě chystáte začít psát bakalářku nebo diplomku, možná jste ji nedávno dopsali a obhájili. Když se studenti do závěrečné práce pouštějí, touží většinou po tomtéž: Aby k něčemu byla. Ne každému se jeho přání podaří vyplnit podle představ, ale studentovi žurnalistiky Filipu Laureysovi se to povedlo. Jeho závěrečnou prací byl totiž , který pro svoji propagaci používá Liga vozíčkářů a brzy ho budou moct vidět třeba cestující v autobusech Student Agency.

Ohlasy na snímek teď mladému režisérovi chodí z celého světa. „Chtěl jsem dělat něco praktického a zároveň jsem přemýšlel, co by bylo zajímavé i produkčně. Mám na filmu rád, jak umí lhát a zakrývat a diváka třeba až na konci překvapí tak, že si řekne, že by měl nad svým životem přemýšlet,“ popisuje Laureys, který se přesně takovou filozofií snažil řídit i ve svém snímku.

A taky tím, aby diváka nenudil. „V Austrálii nás učili, že úkolem filmu je zasáhnout co nejvíc lidí, ne si za každou cenu hrát na umění, i když se nemá zapomínat ani na kritickou myšlenku,“ říká Laureys. V Austrálii studoval rok filmovou režii a už tehdy se mu plán rodil v hlavě.

Jenže to ještě nevěděl, pro koho bude přesně točit. Na Erasmu v Německu ovšem potkal Anetu Šedou, která dnes pro Ligu vozíčkářů pracuje, a tak se domluvila spolupráce právě s touto organizací. „Filip za mnou přišel s tím, jaké sdělení by snímek asi měl nést, a nám se to líbilo. Jeho nápad odrážel to, o co se snažíme už dlouho, aby lidé nevnímali vozíčkáře jako handicapované lidi, ale jako lidi,“ podotýká Šedá.

Sehnat několik lidí s handicapem, kteří jsou ochotní strávit pár dnů mimo domov bez rodiny a nestydí se před kamerou, nebyl nejlehčí úkol. „Dávali jsme výzvu na Facebook a díky tomu se hlásili lidé z celé republiky, z nichž jsme tři vybrali,“ říká Šedá.

I když je to moje dílo, tak jsem se pořád snažil dívat se na něj s odstupem a ptát se, jestli filmu a hercům věřím, říká student žurnalistiky k tvorbě snímku.. Stejně jako dokument o tom, jak vznikal. Pro Laureyse to byla podle jeho vyprávění velká zkušenost. „Až do podzimu jsem s vozíčkáři praktickou zkušenost neměl. Ze začátku se u mě pořád projevovala tendence pomáhat jim a trochu je litovat, ale pak jsem zjistil, že jsou často dost drsní a třeba do hospody chodí stejně jako já,“ vzpomíná s úsměvem mladý režisér, jemuž prý nedělal problém ani tak fakt, že pracuje s vozíčkáři, ale spíš trochu to, že pracuje s neherci. „Když si herec čte scénář, tak si řekne, co mu nesedí, a navrhne alternativy. Všechno se tím vylepšuje. Od lidí, kteří herecké zkušenosti nemají, ale tohle jako režisér nemůžu čekat,“ uvědomuje si.

Právě z toho důvodu se při natáčení scénář upravoval. Z dlouhých vět se dělaly krátké a srozumitelnější a některé mluvené pasáže nahradil obraz.

„I když je to moje dílo, tak jsem se pořád snažil dívat se na něj s odstupem a ptát se, jestli filmu a hercům věřím,“ přibližuje student žurnalistiky tvorbu snímku, který má ve výsledku přes osm minut. Jeho výroba se však počítala na dny. A pěkně dlouhé. „Tři dny jsme strávili předtáčkami, čtyři trvalo vlastní natáčení. Jeli jsme od rána do noci. Když jsme natočili dvě minuty za den, byli jsme rádi.“

Dnes už snímek nehodnotí jen jeho tvůrci, ale i diváci. V době, kdy vznikal tento text, jej na internetu vidělo asi 2 500 uživatelů a chodily na něj reakce z celého světa. „Psala mi třeba jedna zpěvačka z Amsterdamu, že ji baví moje práce a jestli bych od ní do příštího filmu nechtěl soundtrack, nebo můj učitel z Austrálie,“ dává příklady Laureys.

Sám už ovšem přemýšlí nad dalším projektem. Po gangsterce, dokumentu o běloruském studentovi a posledním snímku Do dna má teď nachystaný scénář na film s genderovou tematikou, který už plánuje jako celovečerní.