Letošní Iberoamerickou cenu ovládli studenti Masarykovy univerzity. O první místo soutěže o nejlepší práci v španělském či portugalském jazyce se podělili Jan Střítecký a Marek Atanasčev z filozofické fakulty. „Když mou práci ocenila taková porota, vím, že jsem se za pět let studia někam posunul,“ říká Marek Atanasčev. Cenu vítězům předala Livia Klausová, která se s českým prezidentem mimochodem seznámila na hodině španělštiny.
Jakému tématu jste se v soutěžní práci věnoval?
Psal jsem o divadelní hře Frei Luís de Sousa od Almeidy Garretta a charakterizoval jsem postavu dony Madaleny de Vilhena. Líbila se mi paralela mezi hrdinkou a životem autora. Oba měli nemanželské dítě, což bylo v očích tehdejší společnosti nepřípustné. Tím, že autor tohle téma řešil ve své divadelní hře, snažil se změnit společenské předsudky. Sice se nedá říct, že by nad tím dnes všichni Portugalci úplně mávli rukou, ale jsou v tomto ohledu přece jen mnohem více tolerantní.
Co vás k soutěži přivedlo?
Vedoucí mé bakalářky, z níž jsem vycházel, a naše lektorka portugalštiny. Zeptaly se mě, jestli to nechci zkusit. Kdyby ale můj kamarád loni neskončil na druhém místě, asi bych si nevěřil.
Co vám vítězství přineslo?
Iberoamerická cena je mezi studenty španělštiny a portugalštiny poměrně prestižní ocenění a člověku přinese i hodně možností. Setkáte se s velvyslanci z různých zemí, kteří s vámi mohou chtít navázat spolupráci. Kromě toho když komise uzná za vhodné, může vítěznou práci publikovat v iberoamerickém regionu, v mém případě tedy v Portugalsku a Brazílii. Zatím ale nevím, zda to bude můj případ. A vítězství mi dalo dobrý pocit, protože vím, že jsem pět let studia nepromarnil a někam jsem se posunul.
Jak jste se vůbec dostal k portugalštině?
Byla to spíš náhoda. Chodil jsem sice na klasické gymnázium, které bylo zaměřené na jazyky a na ty románské obzvlášť, ale chtěl jsem jít studovat práva. Portugalštinu jsem si napsal do přihlášky víceméně jako pojistku, ale dopadlo to tak, že mě na právnickou fakultu nevzali, a tak jsem se začal učit portugalsky. Dnes jsem za to opravdu velmi rád, protože mě studium portugalštiny baví.
S portugalštinou jste tedy začal od nuly?
Ano, před pěti lety jsem portugalsky uměl říct nanejvýš Cristiano Ronaldo, a to ještě se špatnou výslovností (směje se). Měl jsem ale dobrý základ ze střední školy, sedm let jsem studoval latinu, pět let italštinu a románské jazyky jsou si do jisté míry podobné. Po roce a půl jsem se už dokázal domluvit a odjel jsem do Porta na Erasmus, což mojí portugalštině samozřejmě velmi prospělo. A tam jsem si vlastně vybral téma bakalářské práce, se kterým jsem pak uspěl i v Iberoamerické ceně.
Jací jsou dnešní Portugalci?
Přestože by člověk u Portugalců čekal podobnou mentalitu jako u Italů nebo Španělů, jsou do značné míry jiní. Trvá jim déle, než se někomu otevřou, nejsou tak spontánní jako ostatní jižanské národy. Zezačátku jsme měli dokonce pocit, že se nás bojí, protože si k nám v hodinách nikdy nepřisedli. A když jeden můj kamarád pozval Portugalku na kafe, aby si mohl popovídat s rodilou mluvčí, nejenže nešla, ale ještě se dozvěděl, že to přehnal. Ale to byl opravdu extrém, Portugalci jsou jinak moc milí. A když mluvíte portugalsky, budou nadšení.
