Ráno jako každé jiné. Probouzí mě paprsky sluníčka, které se prodírají skrz žaluzie mého pokoje ve čtvrtém patře dívčích kolejí. Zatímco studenti v Evropě mají ještě noc, tady v Asii se už musíme popasovat s ránem.
V pyžamu přeběhnu přes liduprázdnou chodbu do společné kuchyně, abych si uvařila kafe. Se šálkem v ruce vyjdu na balkon. Příjemných 25 stupňů mi dává zapomenout, že je podzim. Dvou a půl milionové velkoměsto mám odsud jako na dlani. Město, ve kterém se nachází druhá nejvyšší budova světa. Město, ve kterém jsem se po dokončení studia na Masarykově univerzitě rozhodla pokračovat. Tchaj-pej.
Spolužáci z celého světa
O možnosti studovat na Taiwanu jsem se dozvěděla prostřednictvím Centra zahraničních studií MU. Přihlášku lze podat jak ve zmíněném centru, tak i v Tchajpejské hospodářské a kulturní kanceláři v Praze, která stipendisty vybírá. Stipendium pokrývající školné a další náklady jde z kapsy Tchajwanského ministerstva školství a je určené pro ty, kdo se na ostrově v srdci jihovýchodní Asie chystají vystudovat jeden celý studijní program.
Spolužáků mám celkem dvacet – jednu polovinu tvoří místní studenti, druhou ti zahraniční. Ze zemí je zastoupena je Anglie, Indonésie, USA, Rusko, Ukrajina a Honduras, což dává dohromady zajímavý mix, na jehož pozadí se zformovala mimo jiné i malá skupina rusky mluvících. Vyučující jsou místní a všichni, které jsem doposud poznala, spojuje jedno – svá studia absolvovali v USA.
Stydliví, ale nápomocní Tchaj-wanci
Budovy univerzity včetně kolejí a dvě menzy se nacházejí v areálu kampusu asi hodinu cesty z centra města. Jako studentka, které cesta do školy trvala plus mínus hodinu si tedy kampus nemůžu vynachválit (pohodlnosti místních studentů, kteří tuto krátkou cestu neabsolvují jinak než připravených v minibusech, se jen směju).
Dalším společným rysem Tchajwanských vrstevníků je přehnaná stydlivost. Místní kluci se v přítomnosti holek ne vždy cítí sebejistě, se svou výškou 176 cm (tedy o dvě hlavy vyšší než většina z nich) je uvádím do rozpaků téměř permanentně.
Vlastností, kterou bychom se v Česku od Tchaj-wanců mohli učit je ale ochota pomoct a poradit cizinci. Stačí pár zmatených pohledů do čínsky psaného jízdní řád a hned se na zastávce autobusu objeví někdo, kdo se ptá: „Potřebujete poradit? Můžu vám pomoct?“ Znalost angličtiny není u místních vždycky pravidlem, ale jejich snaha a trpělivost to kompenzuje.
Krásný ostrov
Ostrov, který má rozlohu poloviny České republiky, pojmenovali Portugalci Ihra Formosa neboli Krásný ostrov. Je tu od každého trochu: příjemné pláže, klidné hory i rušné večerní trhy. Tato místa se snažím o víkendech navštívit a o zážitky se pak dělím na cestovatelském blogu.
Zatím nejdobrodružnější výlet jsem podnikla sólově. Po 14 kilometrech túry po stezkách lemujících Pacifik jsem dorazila ke chrámu v horách. „Pojďte dál, přespíte tady. Už se stmívá, autobus už nejede a další stavení potkáte až za tři hodiny chůze,“ vysvětlil mi lámanou angličtinou a posunky starší pán, který se o chrám stará už 20 let. Nabídl mi – jako pravému pocestnému – jídlo a nocleh. V šest hodin ráno hned po ranní modlitbě mne pak na cestě domů doprovodil oranžově oděný buddhistický mnich.
Studium v zahraničí na dosah
Magisterské studium na Tchaj-wanu je celkem třetím programem, do kterého jsme se přes Centrum zahraničních studií MU dostala. Ze všech pobytů jsem si zatím vždycky přivezla nové zkušenosti, znalosti a vzpomínky, které si sebou nesu životem a které mi už nikdy nikdo nemůže vzít.
Studovat v zahraničí není vždycky nejlehčí volba, ale stojí to za to. Vzhledem k tomu, že se to několikrát podařilo i mně, můžu říct, že do podobných programů se může dostat každý. Rozdíl je ve vytrvalosti, počtu poslaných přihlášek a taky ve štěstí.
