Erasmus a jiné zahraniční výjezdy jsou pro mnohé nezapomenutelným obdobím. Divoké večírky, noví kamarádi, mezinárodní atmosféra, minimum povinností. Návrat do reality může být ovšem tvrdý. Jak prožívají studenti na Masarykově univerzitě poerasmovou kocovinu?
„Nechtělo se mi vylézat z postele, v noci jsem nespal. Neměl jsem peníze, zatímco kamarádi řádili po festivalech. Rozešel jsem se po dvouletém vztahu a nevěděl jsem, co se sebou,“ popisuje své pocity po návratu z Londýna Peter Dolník.
Šest měsíců ve světové metropoli využil, jak nejlépe se dalo – poznával nové lidi a trávil mezi nimi co nejvíc času. Začlenění zpět do brněnského prostředí bylo ale těžké. „Dostával jsem se zpět do reality asi dva měsíce, musel jsem si v sobě udělat pořádek,“ vzpomíná Peter. Přesto nelituje a na Erasmus by jel zas.
Ne každý však návrat prožívá tak těžce. Zuzana Botiková vycestovala v pátém semestru svého bakalářského studia. Po návratu se vrhla do psaní diplomové práce a začala se učit na státnice. „Měla jsem hotové všechny předměty, takže jsem si výjezd mohla dovolit. Erasmus pro mě byly krásné prázdniny a to, že může být návrat z nich bolestivý, jsem díky návalu povinností neřešila,“ říká.
Podobné pocity měl i Jakub Harašta, který nejdřív vyrazil na Erasmus do Litvy a pak na pracovní stáž do Lotyšska. V obou případech navíc na dálku absolvoval povinné předměty na své alma mater a po příchodu domů se naplno pustil do diplomové práce. „Nikdy jsem zahraniční pobyt nevnímal jako volnou zábavu. Podle mě totiž právě takový přístup způsobuje onu poerasmáckou depresi,“ říká Jakub.
Nový úhel pohledu na vlastní kulturu
Z pracovní stáže se před několika lety vracela také Helena Továrková. Malé městečko nedaleko Londýna a prostředí lokálních škol v ní zanechalo silný dojem – její ponávratová kocovina ovšem pramenila z toho, že si uvědomila, co způsobuje většinu mezilidských problémů, se kterými se v Česku denně setkává.
„Britové mají daleko větší sebedůvěru. Může za to částečně i výchova ve školách, kde se děti s nižší inteligencí nedehonestují, ale učitelé jim pomáhají najít jinou dovednost, na které můžou stavět,“ říká Helena a dodává, že průměrný britský důchodce má podle ní díky vyrovnanosti se sebou samým lepší komunikační dovednosti než lecjaký český manažer.
Naopak lepší pohled na svoji vlast si ze zahraničního pobytu přivezl Vojtěch Boháč. „Když jsem se vrátil z Ruska, pociťoval jsem příjemné opojení z toho, že jsem doma v zemi, kde je bezpečno, kde jsou lidé vcelku příjemní a kde mám svoji budoucnost jen ve svých rukou.“
To, co by se dalo nazvat kocovinou, si prožil už dřív, když se vracel ze stopování do západní Evropy a z cest po arabských zemích. „To jsem si vždycky říkal, že se máme v otázce mezilidských vztahů a kultury hodně co učit,“ vysvětluje.
Syndrom Erasmus
Koho zajímá víc o stavech, které studenti po návratu z Erasmu zažívají, může si pročíst diplomovou práci nazvanou Syndrom Erasmus. Napsal jsi dnes už doktorský student pedagogiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity Ondřej Bárta.
