Informačním systému MU, který se snažil dát dohromady skupinu improvizátorů, nevěděla moc, do čeho jde. Zpětně ale volbu začít se věnovat ve volném čase improvizaci hodnotí rozhodně kladně. „Impro je hodně o překonávání vnitřních bloků, zafungovalo to na mě skvěle,“ tvrdí studentka práv a doktorandka na katedře politologie Petra Giňová, která působí v brněnské improdivadelní skupině Tamti.
Když před dvěma lety odpověděla na inzerát vImprovizaci Petra popisuje jako atraktivní hobby otevřené každému. „Improvizátoři jsou lidé všeho druhu – studenti, pracující, informatici, učitelé, právníci, prváci,“ vyjmenovává a hned dodává: „Chce to nejspíš malou míru exhibicionismu a odvahy překonávat stud a otevřeně přijít s vlastními nápady. To ale nejsou nesplnitelné nároky. Mám pocit, že když jsem začínala, neměla jsem nic z toho. I po dvou letech v improsvětě mám pořád strach a trému, ale radost ze hry mi to vždycky pomůže přežít. Je to vděčná činnost, člověk se nejenom baví, ale také na sobě brzy vidí pokroky.“
Se skupinou dalších deseti lidí trénuje Petra každý týden přibližně dvě hodiny plus dojezd v některém přilehlém restauračním zařízení. Pokud pak hrají zápas či mají vystoupení, zhltne netradiční koníček ještě další čtyři až pět hodin.
Podle vlastních slov dělá improvizace Petře především radost z toho, že překonává vlastní hranice. „Jsem na sebe vždycky pyšná, že před publikum opravdu vylezu a pobavím je i sebe,“ doplňuje. Tréninkem improvizace si podle Petry člověk nejen vylepší sebevědomí, dá se tím ale také vycvičit mluvení na veřejnosti. „Přestala jsem díky tomu také úzkostlivě lpět na přípravě čehokoliv a snáze se mi přijímají nové věci,“ vyjmenovává Petra, co jí tato divadelní disciplína dává.
Improvizace má svou ligu, pravidla i rozhodčí
Při trénincích obvykle skupina Tamti, ve které Petra působí, začíná rozcvičkou. Smyslem je zapomenout na celý svět, rozmluvit se a naladit se ve skupině jeden na druhého. „Často následuje průprava na rozvoj některé z improvizačních dovedností, jako je například stavba příběhu, tvorba postavy, zpěv, vyjadřování emocí, pohyb po jevišti a tak dále,“ vysvětluje Petra. Pak dojde na procvičování jedné nebo dvou improvizačních kategorií. Trénink posléze končí společnou reflexí.
Na co se to vlastně trénuje? V Česku existuje zastřešující organizace Česká improvizační liga, která pořádá zápasy týmů a různá setkání. Právě při zápasech tým zjistí, jak dobře a pohotově má natrénováno. Zápasy se hrají podle přesných pravidel, na místě je moderátor a rozhodčí, který píská fauly, zahajuje a ukončuje improvizace, určuje jejich délku a celkově řídí průběh zápasu. „Nikdy nechybí ani hudebník a samozřejmě diváci, kteří hlasují pro jednotlivé týmy, vymýšlejí hráčům témata a házejí míčky, papuče či rukavice po rozhodčím, pokud se jim nelíbí, jak píská,“ podotýká s úsměvem Petra.
Improvizační divadlo je podle Petry takový výlet do světa, kde je všechno možné a kde divák nevychází z údivu, baví se a nikdy neví, co přijde. Odpovídá tím i na otázku, proč by se měl člověk přijít podívat na improvizační vystoupení. „Každý návštěvník se navíc může na improvizaci aktivně podílet tím, že vymýšlí témata pro účinkující. Na pódium nicméně stydlíny netaháme, to se nikdo nemusí bát,“ podotýká.
Kdo by měl chuť improvizaci sám zkusit, může přijít na některý zápas či improshow skupiny Tamti. Popřípadě může sledovat kalendář Hnutí Brontosaurus, které občas vypisuje tréninky pro začátečníky zvané ImproFarma.