Mariana Ermlová (21) studuje druhým rokem Právnickou fakultu. Dobrovolnictví se věnuje již od roku 2002, kdy začala vést oddíl skautek. O dva roky později vyhrála výběrové řízení na koordinátora sbírky Postavme školu v Africe. Součástí nové dobrovolnické práce byla i cesta do Etiopie.
Co je vlastně cílem projektu Postavme školu v Africe?
Celostátní projekt Postavme školu v Africe pořádají nevládní organizace Člověk v tísni a Junák – svaz skautů a skautek ČR. Jde o veřejnou sbírku, která probíhá už od roku 2004 a má za cíl zvýšit dostupnost vzdělání pro africké děti. Druhým cílem projektu je zvýšit povědomí české veřejnosti o problémech v rozvojových zemích. Vybrané prostředky jsou použity na stavbu základních škol v Etiopii. Pro nás je samozřejmé, že umíme číst a psát, ale v Etiopii má jen polovina dětí možnost chodit do školy a naučit se něco víc než jejich rodiče.
Co je vaším úkolem v projektu?
Koordinuji sbírku Postavme školu v Africe v rámci organizace Junák. Mým úkolem je propagovat ji v naší organizaci, to znamená psaní článků do skautských časopisů, rozesílání výzev prostřednictvím e-mailů, příprava webových stránek, pořádání besed atd. Když se skautský oddíl přihlásí, že se chce podílet na sbírce, dodám mu všechny potřebné materiály pro jednání s úřady, povolení sbírky, plnou moc, ale i plakáty a informační letáky. Sbírky se účastní asi 85 oddílů z celé republiky, takže musím jednat se stovkami lidí. Sbírku, která probíhá po tři dny v říjnu, také doprovází řada akcí. Ve městech se staví informační stany, ze kterých zní africká hudba a kde se můžete dozvědět více o projektu, pořádají se koncerty, výstavy fotografií a besedy s promítáním dokumentů o problémech Afriky. A to je také moje práce, vytvářím metodiku pro oddíly, jak udělat sbírku zajímavější nejen pro veřejnost, ale i pro děti z oddílů.
Proč jste se rozhodla jet přímo do Afriky?
Abych řekla pravdu, neměla jsem moc na výběr. Součástí práce koordinátora byla i cesta do Etiopie, což byl také jeden z důvodů, proč jsem se o tuto práci začala zajímat. Moje cesta byla samozřejmě hlavně pracovní, ale našla jsem si čas i na to, abych procestovala historická města na severu Etiopie a podívala se na několik dní do hor. Navštěvovala jsem školy státní i školy postavené Člověkem v tísni, mezi nimiž je obrovský rozdíl. Byla jsem i na „kontrole“ škol postavených ze sbírky. Mluvila jsem s lidmi, sbírala jsem informace o jejich životě a seznamovala se s těžkou prací neziskových organizací v Etiopii. Tuto výbornou zkušenost teď zužitkuji pro další ročník sbírky. Není nic cennějšího než vlastní zkušenost. I když jsem věděla o problémech v Etiopii, vidět podvyživené děti s nafouklým bříškem vás opravdu přesvědčí o tom, že děláte správnou věc.
Přivezla jsem si neuvěřitelnou touhu vrátit se ještě někdy do Etiopie. Velké množství zážitků a nová přátelství. A co jsem si přivezla hmotného? Etiopské bubínky, tradiční šátky, šály, klobouky a oblečení, kávu, protože káva pochází z Etiopie, stovky fotografií a blechy. Překvapily mě obrovské rozdíly mezi oblastmi; ve městech je elektřina, internet a v restauracích mají evropské záchody, ale na vesnici žijí celé rodiny společně se zvířaty v malých tukulech, což jsou etiopské kruhovité domky z hlíny a slámy. Lidé mají jen jedno oblečení, chodí bosi a často nemají co jíst.
