Při psaní diplomky si tuhle otázku klade kdekdo: A bude to vůbec k něčemu? U Lenky Marečkové, která v těchto dnech končí sociologii na fakultě sociálních studií, se zdá, že ano. Popsala totiž, na jaké bariéry naráží v Brně i dnes handicapovaní lidé. Její práce by se mohla stát podkladem pro to, aby se věci mohly zlepšovat.
Sama Lenka žádný tělesný problém nemá, několik let ale při škole pracovala jako asistentka ve Středisku pro pomoc studentům se specifickými nároky (Teiresiás). „Konkrétně to bylo na oddělení tělesného handicapu, takže jsem měla na starost hlavně lidi na vozíku nebo o berlích,“ přibližuje.
K brigádě se dostala díky spolužákovi ze střední školy, který je také vozíčkář. Zatímco pro někoho může být setkání s každodenní realitou postiženého náročné, Lenka díky němu řadu okolností jejich života dávno znala, takže práce pro Teiresiás pro ni byla přirozená.
Myšlenka napsat diplomku, která se nakonec jmenuje Tělesný handicap a prostor: autoetnografie handicapujícího města, vznikala paralelně k její práci. Jednotlivé zážitky z práce se doplňovaly s předměty, které absolvovala na fakultě, hlavně se sociologií města.
„Při práci jsem se pořád pohybovala v terénu, mezi školou a domovem klientům. Člověk při tom nabude spoustu zkušeností a najednou se mi to všechno se školou začalo propojovat, “ líčí už téměř absolventka.
Diplomka ukazuje, že i když se ve městě udělala za posledních pár let pro handicapované spousta vylepšení, pořád ještě nestačí. „Situace je často ambivalentní. Ano, máme nějaké bezbariérové tramvaje a některé bezbariérové zastávky, ale taky spoustu těch, které vyhovující nejsou. Člověk na vozíku tak musí neustále plánovat, kdy pojede a kde vystoupí nebo nastoupí a žije v permanentním tlaku,“ přibližuje Lenka.
Dodává, že svojí prací chtěla dát možnost lidem s handicapem, aby byl jejich hlas víc slyšet. Mezi všemi expertními řešeními se totiž podle její zkušenosti na jejich pohled často zapomíná. „Postižené to pak nutí dělat různé věci, třeba odvážné manévry, které se řidičům městské hromadné dopravy nelíbí. Člověk na vozíku ale opravdu nemívá jinou možnost.“
Stále ještě studentka pracuje v diplomce s teorií handicapujícího města. Ještě než šla práci obhajovat před akademickou komisi, prezentovala ji také na Studentské antropologické konferenci, která se na fakultě sociálních studií konala v květnu a měla ukázat, jak praktické umějí výstupy humanitních věd být. I Lenka by svoji práci ještě ráda využila. Vymýšlení konkrétního plánu zatím ale posunula. „Před státnicemi na to člověk nemá moc myšlenky,“ usmívá se.
