Pavel Kohout napsal svoji Katyni jako román. Od studentů ProFIdivadla Fakulty informatiky MU bylo tedy docela troufalé převést předlohu uznávaného dramatika na vlastní inscenaci. A protože Pavel Kohout byl 10. května přítomen na premiéře v největší posluchárně fakulty, můžeme ocitovat jeho hodnocení: „ V kategorii amatérských divadel jste špička, jsem příjemně překvapen!“
Jazykově bylo představení československé; neboť každý herec měl svobodu hovořit svým rodným jazykem. Jako vždy si studenti složili i nahráli vlastní scénickou hudbu. Byla invenční a vynalézavá, obzvlášť vroucně vyzněl part violoncella a píseň v taneční scéně na horách.
Promyšlené nasvícení pěti reflektory se obešlo bez zádrhelů, temporytmus inscenace vyšel svižně; nikde se diváci nenudili a původní dvě hodiny trvání se podařilo stáhnout na únosných 85 minut. Bez přestávky, pochopitelně. Nápadité byly kostýmy i rekvizity.
Potlesk na otevřené scéně si vysloužili tři oběšení psi, z nich jeden přežil. Vůbec některé herecké kreace vyzněly na amatérské divadlo až neuvěřitelně účinně, snad i proto, že studenti hráli opravdu s chutí a svoje role si jaksepatří užívali. A nebylo jich málo: jen herců jsem napočítal 31, realizační tým měl 52 osob, dohromady tedy neuvěřitelných 83 lidí. Kdo ví, zda má tolik baletek Národní divadlo v Praze.
Největší síla této inscenace podle mého názoru spočívala v tom, že obludná skutečnost byla pojata zdánlivě odlehčeně a vtipně. Třeba když učitel popravních věd promítal svým studentům katovství výukový film o popravě účastníků nezdařeného atentátu na Hitlera a vzápětí tutéž sekvenci pustil zrychleně spolu s veselou hudbou jako grotesku s názvem Zabíjačka pašíka Loudy. To měli diváci v hledišti husí kůži.
Takže: výtečná režie, klobouk před ní dolů! Nutno zdůraznit, že si ProFIdivadlo za dvacet let své existence již vytvořilo svoji osobitou poetiku.
Studentské ProFIdivadlo (pro Fakultu Informatiky divadlo) svoji jubilejní dvacátou sezónu neprošustrovalo v laciných legráckách. Zkoušelo se tvrdě nejenom na pravidelných zkouškách, ale i o víkendech, zkoušelo se o svátcích, byla to dřina.
Byl jsem se na jejich zkoušku podívat večer poslední neděli v dubnu, tři hodiny se dřel jen timing světel, až ze všech tekl pot a v závěru už lidi po celém dni zkrátka nemohli. To nebyla žádná studentská srandička, to byla makačka, o které laický divák nemá ani zdání.
Po představení Pavel Kohout ještě asi hodinu besedoval s celým souborem. Studenti se jej třeba ptali, jak připadl právě na katovské téma a zda mají některé jeho postavy v Katyni reálnou předlohu.
Odpověděl: „Režimy i vlády se v historii lidstva mění, ale kati zůstávají, bohužel. Všechny postavy hry jsou fiktivní, avšak veškeré zobrazené skutečnosti, byť jakkoli morbidní a hrůzné, jsou pravdivé.“
Pro studenty bylo překvapující i objasnění některých technických podrobností z profesionální divadelní praxe světových divadelních scén, které Pavel Kohout za 89 let svého života sesbíral nemálo.
„Až pojedu vlakem zpět do Prahy, budu si vaši inscenaci v duchu s úsměvem přehrávat, zamlouvala se mi. Víte, převedl jsem do jevištní podoby na pětadvacet románů, ale svoji Katyni jsem si jako divadlo představit nedovedl. Až vy jste mě přesvědčili, že to jde. Tak ji rovněž upravím pro jeviště a věnuji právě vašemu ProFIdivadlu.“
Autor pracuje v Ústavu výpočetní techniky MU.
Videopozvánka Muni TV
