TÉMA: Platební karty

Budete platit kartou nebo hotově? Otázka, která už při placení v obchodech nikoho nepřekvapí. Karty jsou stejně běžnou součástí našeho života jako kartáček na zuby a postupně vytlačují běžné papírové bankovky. Platební karty ulehčují život, ale vyžadují bdělost. S jejich pozvolným rozšiřováním totiž souvisí i rostoucí počet pokusů o jejich zneužití.

Podle Pavla Juříka, autora knihy Encyklopedie platebních karet, se karty dostaly na svět po první světové válce ve Spojených státech amerických. První vydala v roce 1914 banka Western Union, ale vzhledově neměla s těmi dnešními vůbec nic společného. Šlo o kousek plechu, který se spíše podobal vojenským známkám. Klienti díky ní mohli telefonovat a zasílat telegramy prostřednictvím jejich poboček a uhradit je najednou na konci měsíce na základě faktury. Stejně jako dnes si jejich vydáním chtěl peněžní ústav pojistit své nejvěrnější klienty a podnítit je k většímu utrácení peněz. 

O něco později se objevily i karty kreditní, které si dnes lidé tak často pletou s debetními. Debetní karta ale vždy patří k určitému účtu a klient, jenž ji v obchodě používá, čerpá z vlastních peněz. Naproti tomu s kreditní nakupuje vlastně na dluh, protože není vázána na účet, a on směňuje zboží za peníze banky. Má však tu výhodu, že zákazník nemusí mít například na nejnutnější nákupy peníze hned, ale má určité bezúročné období, aby je bance vrátil.

Jako velký klad karet jejich tvůrci od začátku deklarovali bezpečnost, ale ta není přes zlepšující se ochranné prvky stoprocentní. Obě z dnes nejčastěji využívaných technologií, karta na čip nebo s magnetickým proužkem, mají svá pozitiva i negativa. Čipovou chrání při běžných platbách proti využití jiným než oprávněným majitelem zadání PINu, tu s magnetickým proužkem většinou podpis. Hlavním pozitivem čipové karty je ale ochrana proti snadnému zkopírování. „Osobně jsem sice pro čipové karty, ale ideálně ‘pouze čipové‘, což je prozatím nereálné,“ uvádí spoluautor knihy Autorizace e-transakcí a autentizace dat i uživatelů Jan Krhovják z Fakulty informatiky. V současné době totiž fungují čipové karty v kombinaci s magnetickým proužkem a navíc zvolená ověřovací metoda může být závislá i na platebním terminálu – někdy tedy při placení stačí podpis, i když jde o avizovanou čipovou kartu, a někdy je naopak vyžadován PIN i pro kartu s magnetickým proužkem (což je ale kupříkladu pro výběry z bankomatu samozřejmost). „S ohledem na snadnost odpozorování PINu například v obchodech by navíc bylo ideální, aby každá karta měla PINy alespoň dva – jeden třeba pro transakce do pěti tisíc korun a druhý pro vyšší částky,“ doplňuje Krhovják.

Více k tématu také v rozhovoru s Vaškem Matyášem zde a v úvodníku Jana Krhovjáka zde.