Stejně jako náboženství, tak i věda, která je zkoumá, religionistika, nyní prochází obdobím změn. „Začaly se objevovat snahy po novém způsobu artikulace studia náboženství. Součástí tohoto procesu je i kritická reflexe možností akademického, to znamená ideologicky neangažovaného, studia náboženství. Jeho částí se stala také kritika základních pojmů včetně samotného pojmu náboženství,“ uvedl David Václavík z Ústavu religionistiky Filozofické fakulty MU. Upozornil i na to, co se při studiích věnujících se této problematice často opomíjí. Na fakt, že je velký rozdíl mezi religionistickým, teologickým a filozofickým uchopením náboženství.
Dala konference odpověď na otázku, jaká je role náboženství v naší společnosti?
Žádná konference nemůže dát konečnou odpověď na takto položenou otázku. To, nač ale velká část příspěvků opakovaně upozorňovala, je fakt, že musíme odstranit mnoho hluboce vžitých stereotypů ovlivňujících studium role náboženství v moderní společnosti. Jedním z nich je například představa o rozporu mezi modernitou a náboženstvím nebo tvrzení, že česká společnost je společností ateistickou. Ani jedno z těchto tvrzení není pravdivé, ale přesto stále výrazně ovlivňují debaty týkající se role náboženství v naší společnosti. V této souvislosti se také ukazuje, že je nutné se oprostit od tradičních představ a koncepcí spojovaných s náboženstvím a pracovat s myšlenkou, že náboženství je velmi dynamickým jevem, který flexibilně reaguje na proměny a požadavky společnosti.
Co říkáte na názor, že víra a náboženství jsou špatné, protože stojí za mnoha současnými konflikty ve světě?
Myslím, že tento názor je stejně naivní jako tvrzení, že za prostituci a další sociálně patologické jevy může jen a pouze třídní nerovnost. Konflikt, stejně jako náboženství, je nedílnou součástí každé společnosti a každé kultury. To, že k jeho legitimizaci je použito náboženství, mi přijde docela logické. Náboženství bylo, je a bude součástí našeho každodenního života a to včetně válek. Zároveň s tím si musíme uvědomit, že každé jednostranné hodnocení tohoto typu tvoří většinou důsledek ideologicky motivované polemiky. V této perspektivě mohu říci, že odnáboženštění světa vedlo k holocaustu a sovětským gulagům. Jde ale o stejně ideologicky motivovanou výpověď, která stojí na černobílém vidění světa a je z vědeckého hlediska naprosto irelevantní.
Jak zajistit, aby se jednotlivá náboženství a jejich vyznavači respektovali a nesnažili se svoji víru prosazovat na úkor druhé?
Nevím a jsem přesvědčen, že stav vzájemné náboženské tolerance je naprostou utopií. Tak jako není možná bezkonfliktní, „beztřídní“ a naprosto spravedlivá společnost, není ani možné vytvořit společnost, v níž se budou jednotlivá náboženství vzájemně tolerovat a nesnažit se prosazovat na úkor těch druhých. Každý „věřící“ musí být přesvědčen o pravdivosti svého náboženského systému a mnozí z nich jsou dokonce přesvědčeni o tom, že je v zájmu celého lidstva, aby byla tato pravda akceptována. Je třeba si přitom uvědomit, že náboženství pracuje s pojmy jako absolutno, pravda, skutečnost a podobně, a bylo by proto dosti zvláštní, kdyby najednou jednotlivé náboženské systémy začaly tvrdit, že pravdu má možná i ten druhý nebo, že věci jsou tak a tak, ale vlastně by mohly být i úplně jinak.
Jedním z témat konference byla otázka nehodnotícího a nezúčastněného pohledu v religionistice. Je něco takového možné?
Pokud budeme chápat „nezúčastněný a nehodnotící pohled“ ve smyslu objektivity exaktních věd, pak nic takového samozřejmě možné není. Přesto má smysl si tento metodologický horizont klást, protože nám lépe umožní pochopit vlastní limity a možnosti.
