Jen pár desítek hodin po pražské události, 20. listopadu 1989, se na nádvoří Filozofické fakulty sešla skupina studentů. „Na improvizovaném mítinku vystoupili studenti Jiří Voráč a Roman Švanda a ti jménem prozatímního stávkového výboru fakulty vyhlásili týdenní protestní stávku jako reakci na zásah bezpečnostních sil,“ zavzpomínal v knize Kapitoly z dějin vysokého školství Jiří Pulec. Zatímco dopoledne tvořilo shromáždění jen několik desítek studentů, odpoledne už se nádvoří úplně zaplnilo. Demonstrace svolané stávkovým výborem Filozofické fakulty se zúčastnilo kolem tisíce posluchačů a pedagogů z dvanácti různých univerzit. Ti všichni si vyslechli požadavky stávkujících studentů, které zahrnovaly mimo jiné zrušení vedoucí úlohy KSČ či vypsání mimořádných parlamentních voleb.
Filozofická fakulta od začátku platila za neoficiální centrum stávkového hnutí. Její vůdčí postavení a v určitém ohledu výjimečnost potvrzoval i fakt, že do výboru hnutí patřili kromě pětice studentů – Igora Fice, Jaroslava Hubaty, Jana Sládka, Romana Švandy a Jiřího Voráče – i pedagogové. Konkrétně Jana Jelínková z rusistiky, Miroslav Pospíšil z anglistiky a Zdenka Rusínová a Dušan Šlosar z katedry českého jazyka. „To bylo svým způsobem unikátní. Praxe, především v počátcích, byla taková, že kantoři se spíše od aktivit studentů distancovali nebo vyčkávali. Oproti tomu Dušan Šlosar a Zdenka Rusínová dali stávkovému výboru k dispozici své pracovny a podíleli se na stávkové činnosti,“ uvedla ve své práci věnované roli brněnských studentů a divadelníků v listopadových událostech Gabriela Hájková.
Jednou ze zásadních otázek bylo, jak se k celé situaci postaví vedení školy, které v té době sídlilo rovněž na Filozofické fakultě. Rektor Bedřich Čerešňák však chtěl studenty z budovy vykázat. Ti na jeho hrozbu zareagovali vyhlášením okupační stávky. „Studenti převzali kontrolu nad budovou, takže museli třeba zajistit ‘provoz na tři směny’. Neustále ji hlídali a legitimovali každého, kdo se chtěl dostat dovnitř, aby se to nepovedlo nikomu nepovolanému,“ rozvíjí ve své práci Hájková.
Zatímco v prvních dnech stávky se všichni soustředili spíš na to, aby šířili informace o tom, co se 17. listopadu stalo v Praze a o průběhu vyšetřování policejního zásahu, později už sháněli podporu pro generální stávku naplánovanou na 27. listopadu. Dělo se tak formou plakátů a letáků – došlo i na „plakátovací válku“. „Šlo v ní především o ovlivnění veřejného mínění před generální stávkou. Když studenti lepili plakáty, jezdili za nimi po městě příslušníci Lidových milicí, kteří je přelepovali svými. Tvrdili na nich, že stávka není nutná, vyzývali ke klidu a útočili proti studentům, divadelníkům a inteligenci,“ popsala Hájková.
Ačkoliv se původně čekalo, že stávka bude trvat přibližně týden, nakonec se protáhla až do prvních prosincových dnů. 4. prosince ohlásila její ukončení Lékařská fakulta a ostatní ji brzy, v důsledku zpráv o příznivém politickém vývoji v Praze, následovaly.
