Při procházce Brnem snad na každém kroku najdeme stopy po jeho modernizaci z 19. století a meziválečného období století dvacátého. V jeho budovách se otiskují proměny občanské společnosti, původní provázanost s Vídní i vznik nového Československa. Odráží se v něm také přerod z německého města na české či jeho rozmach jako hospodářského centra.
Ještě okolo poloviny 19. století, když projížděl Brnem, byl údajně ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj rozčarován špinavostí a nevzhledností brněnských ulic. Za tři desetiletí by jej však nejspíš nepoznal. Začala totiž jeho přeměna v moderní město. A byla to přeměna velmi radikální. „Z původních středověkých či barokních staveb zůstaly vesměs jen kostely, a Brno se tak na rozdíl od Prahy či Olomouce nemůže chlubit tolika historickými památkami – může ale ukazovat obraz své moderní proměny,“ říká historik umění Jiří Kroupa, profesor v Semináři dějin umění na Filozofické fakultě MU.
Ve druhé polovině 19. století se tedy Brno začalo výrazně měnit. Milníkem se stal rok 1853, kdy byly bořeny městské hradby. O osm let později vytvořil Vídeňan Ludwig von Förster projekt na rozšíření města, za dva roky byla vypsána soutěž a poté schválen definitivní plán na přestavbu.
Vídeňská inspirace
Förster v té době prováděl urbanistickou přestavbu Vídně, kde využil myšlenku Ringstrasse, pětikilometrové okružní třídy s monumentálními stavbami, jež dnes patří mezi významné památky rakouského hlavního města období historismu. „V Brně ovšem Förster stejnou myšlenku navrhoval poněkud odlišně. Hlavními liniemi nově budovaného města se mělo stát pravoúhlé křížení dnešních ulic Husovy a Joštovy,“ uvádí Jiří Kroupa. Husova začíná obeliskem z roku 1815 a končí novým náměstím, dnes Komenského, s luteránským kostelem. Kolem tohoto náměstí měly vzniknout akademické a zemské budovy. Na jedné straně byla postavena polytechnika, dnešní MU, naproti ní první německé gymnázium – současná budova JAMU, a nedaleko Zemský sněm.
Brno a Vídeň té doby mají kromě Förstera další společné architekty, tvořící ve stylu přísného historismu. Patří mezi ně Theophil von Hansen, autor rakouského parlamentu, který projektoval např. Besední dům či nemocnici u sv. Anny, nebo Heinrich von Ferstel, autor votivního kostela a nové univerzitní budovy ve Vídni, který pro Brno postavil mimo jiné tzv. Červený kostel.
Asanace na konci 19. století
Druhá fáze změn v Brně trvala od 80. let 19. století do přelomu století, kdy proběhla tzv. brněnská asanace. Všechny staré budovy a uličky byly zbořeny, dláždily se ulice – do té doby jen udusávané pískem z Červeného kopce –, byly proraženy široké třídy, stavěly se celé bloky domů.
Za své tehdy vzal například šest set let starý kostel sv. Mikuláše na náměstí Svobody. To se tak otevřelo v severojižní ose do nově proražených či rozšířených tříd – Masarykovy, směřující k nádraží, a Rašínovy, která vedla k Německému domu, jenž stál na dnešním Moravském náměstí. Tyto ulice získávaly honosné obchodní portály a stávaly se novými korzy. Po Rašínově až k Německému domu chodili Němci, Češi pak korzovali po menší ulici, dnešní České. „Zvláštní je, že to zůstalo v paměti města, dnes chodí všichni po České, a ne po Rašínově, která je příliš široká a strohá,“ podotýká Jiří Kroupa.
Z německého se stává české město
Po vzniku Československa pak nastala další výrazná událost, která změnila tvář města. Dvě města Královo Pole a Husovice a dalších 21 obcí, většinou českých, se spojily s Brnem a radikálně se tak změnila skladba obyvatelstva. Z převážně německého se stalo česko-německé město s více než dvěma sty tisíci obyvateli. Propojení s dosud samostatnými obcemi si vyžádalo nový plán urbanizace. Brno tehdy naštěstí mělo ve střední Evropě unikátní post hlavního inženýra. „Bylo důležité, že toto místo bylo obsazeno mladým architektem Jindřichem Kumpoštem, který byl nejen schopným urbanistou, ale obklopil se dalšími stoupenci moderní architektury,“ popisuje Kroupa. Právě na jeho pozvání se do Brna přestěhoval osmadvacetiletý Bohuslav Fuchs, který zde už zůstal a postupně se zařadil mezi významné postavy moderní architektury.
Styly moderní architektury
Přestože se často mluví o brněnském funkcionalismu, moderní architektura v Brně nebyla nijak jednotná. „Ostatně skutečně tvořivý umělec nikdy nekopíruje, ani se tak lehce nepodřizuje nějakému obecnému, byť módnímu stylu,“ říká Jiří Kroupa.
Výraznou stopu v Brně zanechal židovský architekt Ernst Wiesner, který, ovlivněný myšlenkami historika umění Maxe Dvořáka a zčásti i architekta Loose, jako první vytvořil odlišný typ staveb. Mezi jeho nejvíce ceněné stavby patří městské krematorium. Vedle něj se jen málo prosadil klasicizující monumentalismus a tzv. národní styl pražské architektury. Ten se uplatnil hlavně na státních budovách, třeba při stavbě nové Masarykovy univerzity. „Kampus měl vzniknout mezi původním Brnem a Žabovřeskami, dnes z něj stojí jen právnická fakulta. Soutěž tehdy vyhrál pražský architekt Alois Dryák se svým strohým monumentalismem,“ popisuje Kroupa. Na Wiesnerovu koncepci ve 30. letech navázali svým racionálním purismem německo-židovští architekti, např. Heinrich Blum, Otto Eisler či Endre Steiner. Wiesnerův a Steinerův přínos ocenila Masarykova univerzita, když oběma architektům udělila čestný doktorát.
V českém prostředí se ale objevil také tzv. emocionální purismus spjatý s holandským prostředím, k němuž je možné zařadit kavárnu Era od Josefa Kranze. V Brně žili i němečtí architekti, spjatí s brněnskou německou technikou, ti však tvořili více tradicionalisticky a nedostávali tolik příležitostí.
Brněnský funkcionalismus
Zato kolem Bohuslava Fuchse se podle Jiřího Kroupy shromáždil početný okruh českých projektantů, který přál především funkcionalismu.
Fuchs inspirovaný Le Corbusierem a nizozemským konstruktivismem navrhuje krátce po svém příjezdu Zemanovu kavárnu a hotel Avion, které tvoří symboly nové brněnské architektury. „Funkcionalisté začali přemýšlet nejen o tom, jak dům postavit, ale i jak v něm bydlet nebo jak ho užívat. Budova nemusí být honosná, přesto může být daleko funkčnější tím, jak se zorganizuje provoz uvnitř stavby. Velkou novinkou byl i způsob, jakým je interiér napojen na exteriér,“ říká ředitel Domu umění Rostislav Koryčánek a dodává: „Přestože třeba hotel Avion stojí na velmi úzké parcele, Fuchs do něj dokázal dostat všechny funkce, které by měl hotel mít. Kavárnu, bistro, hotelové pokoje i recepci.“
Novým mezníkem se stal konec 20. let. Těsně po roce 1928, kdy bylo dokončeno brněnské výstaviště, se v Brně objeví německý architekt Ludwig Mies van der Rohe a jeho „internacionální styl“ v projektu pro vilu Tugendhat. „Pravověrní funkcionalisté jako Karel Teige ji neměli moc rádi, byla pro ně až příliš exkluzivní stavbou,“ říká Jiří Kroupa. Přesto, nebo snad právě proto je vila, která byla po rozsáhlé rekonstrukci pro veřejnost otevřena na začátku března, jednou z nejkrásnějších a nejvýznamnějších brněnských staveb.