Jen za poslední půl století se praxe udělování titulů v Česku změnila tolikrát, že přehled mohou ztrácet i ti, kteří se v akademickém prostředí pohybují.
Dnes je na českých vysokých školách běžný systém trojstupňového vzdělávání reprezentovaný tituly bakalář, magistr a doktor, tedy Bc. a Mgr. před jménem a Ph.D. za jménem. To vše je ale dílem teprve nedávné doby. Česká republika je zná až od roku 1990, v případě Ph.D. dokonce až od roku 1998. Jejich plné zavedení do běžné praxe ale trvalo ještě řadu dalších let.
„Bakalář a magistr jsou tituly, které se k nám obloukem dostaly z anglosaských zemí. Bakaláře jsme tu měli naposledy někdy ve středověku a podobně také magistry, kteří byli v moderní době vyhrazení jen pro absolventy farmaceutických oborů,“ vysvětluje ředitel Archivu Masarykovy univerzity Jiří Pulec.
Jak to bylo předtím? V dobách Rakouska-Uherska bylo běžné, že absolventi některých fakult nezískávali tituly vůbec, zejména v učitelských oborech. V průběhu posledních sta let ovšem došlo k řadě reforem, které celý systém několikrát zásadně překopaly, aby se nakonec aspoň částečně pod tíhou tradice vrátily zpět ke kořenům. Ale pěkně popořádku.
První republika: mít titul = exkluzivita
Od roku 1850 až do poválečných socialistických reforem v roce 1950 byl systém poměrně stabilní, i když měl řadu svých absurdit. Základní tituly získávané na vysokých školách univerzitního typy byly tehdy PhDr., JUDr. a MUDr. (doktor filozofie, práv a medicíny). Jen ten poslední zmíněný lékařský byl titulem absolventským, tedy získávaným prostým dokončením školy. Studenti medicíny totiž už v průběhu studia absolvovali tři rigorózní zkoušky.
Co bylo a co je:
CSc., Dr. a Ph.D.
jde prakticky o ekvivalenty téhož, titul za jménem, který značí přípravu na vědeckou kariéru, první se uděloval v letech 1950–1990, druhý 1990–98 a ten třetí nastoupil až poté.
JUDr., RNDr., PhDr.
a MUDr.
tyto doktorské tituly zná český vysokoškolský systém s přestávkami už více než 150 let, podmínky, za kterých se udělovaly, se ale mnohokrát změnily a s tím kolísala i jejich hodnota.
Bez titulu
odcházeli v některých obdobích absolventi z univerzit, za první republiky byl titul s výjimkou právníků a lékařů spíše znakem vědecké dráhy. Naproti tomu titul Ing. na technikách byl obecně titulem absolventským.
„Právnické studium naproti tomu bylo trošku schizofrenní. Obsahovalo tři státní zkoušky, nekončilo ale titulem. K získání označení JUDr. bylo potřeba absolvovat ještě rigorózní zkoušky. Ty však byly prakticky totožné s těmi státními, takže si je absolventi zpravidla dávali hned následující den po složení těch státních,“ vysvětluje Pulec, proč prakticky všichni absolventi práv získávali až do roku 1950 tento titul.
Proč ve výčtu titulů udělovaných za monarchie chybí doktor přírodních věd RNDr.? Přírodovědci totiž až do roku 1920 dostávali PhDr. Vycházelo to z dávné tradice tzv. artistické fakulty, která v sobě zahrnovala jak filozofické, tak přírodovědné obory. Teprve po vzniku Československa byly tyto obory vyčleněny do samostatné přírodovědecké fakulty, přičemž první fakulta tohoto typu u nás oficiálně vznikla právě na Masarykově univerzitě.
Nicméně na rozdíl od akademických titulů pro lékaře a právníky byly tituly PhDr. a později RNDr. rezervovány jen pro ty, kteří se ucházeli o vědeckou kariéru. Jejich získání vyžadovalo náročnou přípravu. O exkluzivitě ostatně svědčí i čísla. Na filozofické fakultě jich bylo v období první republiky uděleno jen 164 a při pohledu do jmenných seznamů je zřejmé, že šlo převážně o budoucí významné osobnosti.
Tradičně se v té době absolventům uděloval také titul Ing., tedy inženýr. Ten byl ale vyhrazený pro studenty zemědělských, lesnických, ekonomických a technických škol. Udržel se s přestávkami až do současnosti.
Poválečná reforma: promovaní inženýři
Po druhé světové válce se celý systém přizpůsobil sovětskému vzoru. Absolventské tituly se v roce 1950 zrušily a zavedlo se označování jako např. hutní inženýr, inženýr zootechnik, promovaný lékař nebo třeba promovaný historik. „Nebyla v tom zřejmě nějaká snaha nového režimu snížit význam vysokoškolského vzdělání, svým způsobem to spíš stíralo dosavadní nespravedlnost spočívající v tom, že tituly prakticky automaticky získávali jen lékaři, právníci a technici,“ doplňuje Pulec.
Pro ty, kteří usilovali o vědeckou kariéru, bylo nově zavedeno známé CSc. (kandidát věd) za jménem, které v českém systému vydrželo až do roku 1990. „Mělo dost blízko k dnešnímu Ph.D., jen nebylo pojímáno jako třetí stupeň vysokoškolského vzdělání, nýbrž čistě jako vědecká příprava. Ta předcházela tomu, než se někdo mohl stát docentem a posléze profesorem,“ popisuje Pulec. Vedle toho vznikl ještě titul DrSc. (doktor věd), ten však byl vyhrazen jen respektovaným vědeckým osobnostem.
Všechno se změnilo zase v 60. letech, kdy začalo docházet k uvolňování společenské atmosféry a lidé se více obraceli k minulosti. V roce 1966 tak došlo k další reformě. Absolventi lékařských fakult začali opět získávat MUDr. a tituly tohoto typu se vrátily i na ostatní fakulty. Nebyly ovšem určeny absolventům – ti školu nově opouštěli opět bez titulu – staly se z nich však tzv. malé doktoráty. K jejich získání bylo třeba složit rigorózní zkoušku a napsat rigorózní práci.
„Vznikl tím ovšem poměrně zvláštní stav, protože coby titul vyjadřující vědeckou kvalifikaci přetrvalo CSc. Úroveň rigorózních zkoušek tedy byla logicky nižší, než tomu bylo například za první republiky,“ objasňuje ředitel Archivu MU.
Devalvace doktorátů a pokus o nápravu
K ještě absurdnější situaci však vedly další změny v roce 1980. Snaha dát systému větší smysl přivedla na svět nedotažený zákon, který zdevalvoval hodnotu tradičních doktorátů. Udělování titulů JUDr., PhDr. a RNDr. bylo nově umožněno bez rigorózní zkoušky těm, kteří měli výjimečné studijní výsledky. Ti ostatní ovšem museli jen vykonat zkoušku, nemuseli už jako dříve psát rigorózní práci.
„Výsledkem bylo, že absolventi zkoušku skládali zpravidla ihned po státnicích, navíc se začali ve velkém hlásit i starší absolventi, jež motivovalo zejména zrušení povinnosti předkládat rigorózní práci. Masovost vytvářela další tlak na snižování obtížnosti zkoušky, která byla nakonec často lehčí než ta státní,“ popisuje Pulec. Prestiž si tak jako vědecký titul udrželo hlavně CSc.
Nový zákon z roku 1990 udělování těchto inflačních titulů zrušil, jen lékařům nadále zůstal MUDr., a do systému se dostaly jako absolventské tituly Bc. a Mgr. Po čtyřiceti letech bylo také zrušeno CSc., které nahradil titul Dr. za jménem. Tento stav ale vydržel pouhých osm let. Podle zákona z roku 1998 se začalo namísto titulu Dr. udělovat v zahraničí uznávané Ph.D. To dnes čeká absolventa na konci doktorského studia.
Do vysokoškolského systému se ale vrátily i tzv. malé doktoráty. Dnes tedy opět lze získat složením rigorózní zkoušky a napsáním rigorózní práce tituly JUDr., PhDr. a RNDr.
„Tituly se vrátily zpět zejména pod nátlakem právníků. Ostatní fakulty se spíše svezly, dnes už o ně není moc velký zájem,“ říká ředitel Archivu MU, dodává ale, že se tímto znovuobnovením do systému vrátila jistá schizofrenie. „Máme dnes situaci, že někdo může mít před jménem PhDr. a za jménem Ph.D. Nedává to příliš smysl, jen to ukazuje, jak je těžké zbavit se tradice, byť již neplní prakticky žádnou funkci,“ dodává Pulec.