Vývoj českého pravopisu
Od posledních změn pravidel českého pravopisu uplynulo už téměř dvacet let a odborníci začínají pomalu pomýšlet na další úpravy, zejména v oblasti psaní velkých písmen. Co všechno předcházelo tomu, než se české texty začaly zapisovat tak, jak to známe dnes, a na jakých základech naše zápisy stojí?
Dnešní pravopis je výsledkem předchozího vývoje, který začal již ve středověku. „Je charakterizován jako lexikální – píšeme po slovech – a dominuje v něm princip fonologický. Velmi zjednodušeně řečeno: v češtině nepíšeme podle sluchu, tedy ne přesně to, co slyšíme,“ vysvětluje Jana Pleskalová, vedoucí ústavu českého jazyka na filozofické fakultě. Pravopis registruje jen hlásky rozlišující význam. I když tedy například vyslovujeme slovo soud jako „sout“, na konci píšeme stále d.
Při psaní slov se uplatňuje také princip historický. „Jak známo, stále používáme písmena tvrdé a měkké y/i, přestože se jejich výslovnost už dávno od sebe neliší. Podobný případ představuje rozlišování ú a ů, i když pokaždé vyslovujeme stejné dlouhé u,“ popisuje Pleskalová. Díky principu etymologickému se zase např. uchovává stavba slov i tam, kde už z výslovnosti není zřetelná – stále třeba píšeme sz ve slovech vítězství nebo francouzský.
Vedle psaní jednotlivých slov je důležitý i pravopis morfologický, který se týká např. psaní koncovek ohebných druhů slov. Aby uživatel češtiny uměl v těchto případech správně psát měkké a tvrdé i/y, musí se naučit tzv. vzory. Když například chceme poznat, ve kterém pádu napsat holubi a ve kterém holuby, řídíme se, jak každý uživatel češtiny ví, vzorem páni. Posledním principem je syntaktický odrážející vztahy mezi slovy ve výpovědi – z něho vychází shoda přísudku s podmětem, populární zvláště mezi školáky.
Málo písmen pro mnoho hlásek
Jak jsme vůbec přišli k takovému pravopisu, který vyžaduje rozlišování i/y, a k tomu, že máme – na rozdíl od mnohých národů – takové zvláštní značky nad písmeny? Za vším jsou stovky let vývoje.
„Až do 13. století se k zápisu češtiny užívala latinka, a to středověká obměna latinského písma. Její využití nebylo bez problémů, protože má méně písmen než čeština hlásek,“ říká Pleskalová. Pokud tedy měla být česká grafika funkční, bylo potřeba tuto situaci řešit. Těmto způsobům řešení odpovídají jednotlivá stadia českého pravopisu.
Na cestě k prvnímu systému: spřežky
První fázi vývoje označujeme jako období tzv. primitivního pravopisu. Tento nejstarší způsob zápisu neměl žádná pravidla, písaři psali podle sluchu, přičemž užívali latinku bez jakékoli úpravy (smatchu, tj. s matkú, novočesky s matkou). Teprve na začátku 14. století se setkáváme se skutečným pravopisným systémem.
„Šlo o pravopis spřežkový, dnes ho známe například z polštiny, který řešil problém s menším počtem písmen tak, že k označení potřebné hlásky spřahoval dvě nebo tři písmena, jejichž kombinace nebyly v češtině běžné,“ vysvětluje Pleskalová.
Tzv. starší spřežkový pravopis rozlišoval důsledně sykavky (písmeno z označuje hlásku z, spřežka zz označuje hlásku s). Některé spřežky byly komplikované, takže mnohé zápisy jsou pro dnešní uživatele češtiny většinou nesrozumitelné (chzazz, tj. čas). Tento systém, jenž byl zřejmě dílem geniálního jedince, se však neudržel. Nahradil ho o něco méně jednoznačný tzv. mladší spřežkový pravopis (např. spřežka cz označuje č i c). Z té doby pochází také jediná dnešní spřežka ch.
Převratný krok – diakritika
Zásadní průlom nastává v 15. století, kdy se objevuje pravopis diakritický, který s největší pravděpodobností navrhl Jan Hus v díle Orthographia Bohemica.
„Šlo o dílo mimořádného významu, které položilo základy dnešního pravopisu. Diakritický pravopis byl výhodnější i z hlediska ekonomického. Písmo s diakritikou zabíralo méně místa, knihy se mohly rychleji a tím i levněji opisovat,“ říká Pleskalová.
Co se přesně změnilo? Místo spřežek se nad některými písmeny začaly psát tečky (dnes píšeme háčky) a délka samohlásek se začala označovat pomocí čárek. Hus byl v některých ohledech poměrně konzervativní – prosazoval např. zachování v té době již ve výslovnosti neexistujícího rozdílu měkkého a tvrdého i/y a dalších archaických jevů.
„Nepochopil, že jejich zánik je výsledkem vývoje jazyka, domníval se, že jde o vliv němčiny,“ dodává Pleskalová.
Prosazení diakritického pravopisu samozřejmě nešlo ráz naráz. Přechodný stav, v němž se uplatňoval jak pravopis diakritický, tak spřežkový či kombinace obojího, ještě dlouho přetrvával. Tato složitá situace se stala neúnosnou v době, kdy se začal rozšiřovat knihtisk, jenž vyžadoval jednotný a zároveň jednoznačný pravopisný systém.
Jednota bratrská a národní obrození
Diakritický pravopis se stal základem tzv. pravopisu bratrského, jímž měly být tištěny české texty. Je dílem členů Jednoty bratrské a vznikl v souvislosti s přípravou vydání proslulé Bible kralické v 16. století. Právě jim vděčíme za dnešní háčky, jež nahradily dřívější tečky.
Úprav však bylo více, mezi nimi také kroužkované ů. Odkud se vzalo? Pochází ze zápisu dvojhlásky uo, v němž je onen kroužek vlastně o napsané nad u. Tato dvojhláska se později ve výslovnosti změnila v ú a její původní zápis přešel na označení dlouhého u (duom > dům, ve výslovnosti dúm). Na odlišení ů a ú trval především Jan Blahoslav a tento grafický rozdíl se zachoval dodnes.
Bratrský pravopis se později stal základem pravopisu novočeského. Některé pravopisné úpravy byly předmětem prudkých sporů v první polovině 19. století.
Tehdy někteří obrozenci v čele nejprve s Josefem Dobrovským a posléze s Václavem Hankou a Pavlem Josefem Šafaříkem prosadili změny, jež odstranily řadu archaismů a vedly k novočeskému pravopisu, již velmi podobnému tomu, jak jej známe dnes. Např. w bylo v českých slovech nahrazeno jednoduchým v, í se přestalo psát jako j, bylo prosazeno psaní podle etymologie a morfologické analogie.
První oficiální pravidla českého pravopisu přišla na svět v roce 1902. Vznikla tehdy pod vedením uznávaného lingvisty Jana Gebauera. „A od té doby jsou jejich další verze pravidelně vydávány tu úspěšně či méně úspěšně až do dnešních dnů,“ uzavírá Pleskalová.
