Děkan lékařské fakulty Jiří Mayer se k jednání o novém zákonu o univerzitních nemocnicích staví zdrženlivě. Současný vztah vysokých škol a fakultních nemocnic považuje za poměrně funkční. „Pokud by vše nakonec mělo směřovat k tomu, že se v tomto vztahu nic výrazně nezlepší, tak je skoro zbytečné něco dělat,“ myslí si Mayer.
Jak je v současné době nastavený vztah univerzit a fakultních nemocnic?
Univerzita je jeden právní subjekt a fakultní nemocnice druhý, navíc zcela jiného typu – zatímco univerzita je veřejnoprávní, nemocnice je státní. Nejen z těchto důvodů jsou to dva zcela rozdílné světy – jsou to různé typy financování, účtování, rozdílné motivace, různé priority.
Je nastavení vztahu obou institucí funkční?
Považuji ho za poměrně dobrý. Neřekl bych rozhodně, že jsou věci nefunkční. Popsal bych to asi takto – situace je obecně vzato řešitelná třemi způsoby: univerzita bude buďto provozovat nemocnici, nebo si bude nemocnice akreditovat výuku, anebo zde bude nějaký hybridní stav. Ten třetí případ máme teď. Někde to funguje lépe a někde hůře – záleží na tom, jak se děkan fakulty dovede domluvit s ředitelem nemocnice a naopak.
Takže v zásadě nejsou větší problémy.
Někdy to není jednoduché, protože ředitele fakultních nemocnic většinou výuka zase tak moc nezajímá. Někdy to mohou brát i tak, že je trochu obtěžuje v provozu nemocnice. Pro nás na fakultách je to zase komplikované v tom, že učíme de facto u cizí instituce. Nicméně současná legislativa situaci jaksi řeší. Vše je ukotvené ve vysokoškolském zákoně, existuje vyhláška o fakultních nemocnicích. Kliniky jsou definovány jako společná pracoviště fakult a fakultních nemocnic, což umožňuje mírumilovné soužití, dokonce i jisté synergie. Pokud by však jedna nebo druhá strana nechtěla, aby to fungovalo, tak současné nastavení umožňuje, aby to skutečně příliš nefungovalo.
Pomáhá s nějakým posunem této situace směrem k lepšímu návrh zákona o univerzitních nemocnicích?
Návrh zákona tak, jak byl postavený a odsouhlasený na jaře, přišel se systémem, který by fungovat mohl, ale stejně neřeší fundamentální věci, jako je ona dvojkolejnost. Výsledkem by bylo ve skutečnosti jen odstátnění fakultních nemocnic. Ve vztahu k univerzitám by se zřejmě zas tak moc nezměnilo – tedy pokud by byly vzaty v potaz připomínky vysokých škol. S odstátněním ale vznikají závažná finanční rizika.
Co by pro vás bylo ideální řešení?
Nevím, co bychom mohli nazvat ideálním, protože je těžké se oprostit od současné konstelace. Dokážu si představit dobře fungující univerzitní nemocnici, kterou by provozovala sama vysoká škola. Dokážu si také představit jiný návrh zákona, který by vyřešil řadu zapeklitých věcí a udělal by něco na způsob společných úvazků pro dvě instituce. Bylo by to jakési siamské dvojče se společným srdcem – dvě instituce, ale dvojjediný pracovní úvazek pro zaměstnance. To by ovšem vyžadovalo legislativní úpravy i v jiných sférách.
A nejhorší varianta?
Nejhorší varianta by byla, kdyby si nemocnice sama akreditovala výuka. Výuka by tam velmi pravděpodobně byla popelka. Tragické by také bylo, kdyby se lékařská fakulta musela odtrhnout od univerzity. Obecně si myslím, že pokud by vše nakonec mělo směřovat k tomu, že se ve vztahu nemocnic a univerzit nic výrazně nezlepší, tak je skoro zbytečné to dělat.
Jaký je váš postoj k dalšímu jednání?
Jako akademici jsme na jaře s odřenýma ušima odsouhlasili věcný návrh zákona o univerzitních nemocnicích s tím, že se dotýká hlavně ekonomických otázek a akademické záležitosti moc neřeší a zůstávají vlastně stejné. Pro nás by se mnoho nezměnilo, státu by odpadly závazky a majetky, o což se vláda dlouhodobě snaží. S paragrafovaným zněním zákona už je to ale složitější – je tam řada věcí, na nichž se neshodneme. Musíme tedy pokračovat v jednáních.
