Jsou nedílnou součástí každé fakulty. Studenti se bez nich neobejdou, protože i potvrzení o studiu může někdy rozhodnout o získání brigády nebo levnějším vstupu do galerie. Z pohledu vysokoškoláka zná práci studijních oddělení skoro každý. Jak to vypadá z opačné strany stolu?
Referentka na fakultě sportovních studií Zora Poppová není tak úplně tradiční zaměstnankyní oddělení. Když za ní přijdete, na chvíli znejistíte, jestli jste omylem nevlezli do pracovny doktorandů. Sama je totiž také ještě vysokoškolačka.
„Studuju andragogiku na filozofické fakultě. K práci jsem se dostala tak, že tu byla poptávka po částečném úvazku. Chodila jsem jednou týdně, ale jedna z kolegyň pak odešla a já jsem to po ní přebrala,“ popisuje Zora, jak se ocitla v práci, ve které je teď už dva roky.
Všichni znají studijní oddělení hlavně jako místo, kam si chodí pro potvrzení o studiu, případně podávat různé žádosti. Tím ale činnost pracoviště zdaleka nekončí.
„Zajišťujeme přijímací zkoušky na fakultu. Staráme se o zápisy, o přípravu karet pro studenty, prostě o všechnu administrativní práci,“ vyjmenovává Zora přípravy, které je potřeba udělat pro prváky. „Na fakultě máme navíc zařízené elektronické podávání žádostí, kam si studenti mohou zadat cokoliv. My to pak vyřizujeme s vyučujícími. Dohlížíme na to, aby to bylo podle studijního a zkušebního řádu,“ doplňuje.
Studijní tak podle ní rozhodně není místo, které funguje pouze tři hodiny při úředních hodinách. Většina referentek prý bývá v práci až do pozdního odpoledne. „Běžný den vypadá asi tak, že musíme vyřídit všechny e-maily, hlavně k přihláškám, ale přicházejí ke všem obdobím studia, hodně taky ke státnicím. Do toho zvoní telefony,“ popisuje pracovní rutinu Zora.
Práci má ale moc ráda. „Nejvíc mě na tom baví potkávání lidí. Je tu hromada mladých vysokoškoláků, kteří jsou šikovní, pozitivně naladění a chtějí studovat, takže když sem přijdou s nějakým problémem, člověk jim fakt chce pomoct.“
Studenti si na to, že je referentka v jejich věku, už prý zvykli. „Ze začátku, když jsem tu byla nová a oni nevěděli, že tady pracuju, tak byli překvapení, že tady sedí někdo tak mladý, a nebyli si jistí, jestli za mnou můžou. Teď už je to ale v pohodě,“ směje se. Za svoji výhodu považuje, že se na všechny problémy může podívat i z pohledu studenta. Snaží se každému vyjít maximálně vstříc, ovšem v rámci povolených mezí. Většinu studentů si prý pamatuje, což jí umožňuje osobnější přístup.
„Nejvíc se chodí samozřejmě pro potvrzení o studiu, pak s žádostmi, které se pořád vyřizují papírově, jako je prospěchové stipendium, anebo se chodí prostě jen poradit,“ popisuje referentka a dodává, že někteří se samozřejmě přijdou poradit pozdě. „Snaží se něco zachránit, což někdy jde, ale někdy taky ne.“
Že by studenti mohli na oddělení chodit neradi, Zora odmítá. „Myslím, že sem chodí rádi. Pokud je student slušný, jsme mu tady ochotni pomoci třeba i mimo úřední hodiny. Taky jsme lidi a víme, že studenti mají své příběhy a život mimo studium. Pokud sem ale někdo vrazí jako ten největší suverén, tak je i náš přístup trochu jiný.“
Protože je zároveň studentkou filozofické fakulty, má Zora možnost srovnávat. „Zas tolik rozdílů tu ale není. Teda kromě toho, že lidi na fakultě sportovních studií nosí občas ve škole tepláky,“ směje se studijní referentka. Jinak jsou podle ní ale lidé všude stejní. Někteří jsou milí a někteří prostě ne.
Komplikovanější je pro ni občas dát dohromady práci a vlastní studium. „Bohužel když studenti mají zkouškové období, tak já ho mám taky. Takže když je tady největší koncentrace práce, mám já zase největší koncentraci povinností do školy,“ přiznává Zora s úsměvem paradoxy svého postavení.
