Zika, ebola, MERS nebo ptačí chřipka jsou nemoci, které se dostaly na titulní strany českých médií spolu se slovy jako epidemie či hrozba. Zůstaly však naštěstí daleko za hranicemi naší země. Jiná epidemie se ale objevuje téměř každý rok a má i oběti na životech. Chřipku mnoho lidí podceňuje, přitom právě tato nemoc vyvolala nejčastější světové pandemie 20. a 21. století.
Odhaduje se, že v České republice tato infekce každoročně zasáhne statisíce lidí a souvisí s ní v průměru téměř dva tisíce úmrtí za rok. Celosvětově pak napadá pět až deset procent dospělé populace a až třetinu dětí a zemře kvůli ní čtvrt až půl milionu lidí. Riziková je především pro staré či chronicky nemocné lidi a také malé děti.
Chřipka je běžně přenosná mezi lidmi, zdrojem nových subtypů však bývají různí obratlovci, nejčastěji ptáci. Často mutuje a někdy dojde i ke zkřížení lidského a zvířecího viru chřipky. Naposledy, na přelomu tisíciletí, zahrozila mutace ptačí chřipky H5N1. Ukázalo se však, že její přenositelnost na člověka není nijak vysoká.
Přestože se většinou mluví o virových nákazách, infekční onemocnění způsobují i bakterie, prvoci, houby či helminti, tedy parazitičtí červi. „V současnosti je popsáno odhadem 1 400 patogenních organismů, z toho například virů asi 200 a bakterií přes 500, a nové patogeny jsou stále objevovány,“ uvedl Ivo Rudolf z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR, který působí také v Ústavu experimentální biologie Přírodovědecké fakulty MU.
Ne všechny mikroorganismy jsou primárně škodlivé. „Vedle obligátních neboli striktních patogenů, které vyvolají onemocnění zpravidla vždy, existuje celá řada oportunních, tedy podmíněných, které způsobují infekci jen za určitých okolností,“ zdůraznil Rudolf.
Řada mikroorganismů totiž osidluje lidské tělo hned po narození, kdy se mikroflóra usazuje na kůži, v dýchacím traktu i zažívacím traktu dítěte a je člověku prospěšná mimo jiné proto, že zabraňuje právě patogenním organismům, aby se v těle usadily a množily. Za určitých okolností však mohou i tyto „hodné“ organismy způsobit infekci. Typickým příkladem jsou například bakterie Escherichia coli nebo zlatý stafylokok.
„Pro člověka škodlivé mikroorganismy v podstatě nechtějí nic mimořádného, chtějí jen přežít a vytvořit novou generaci. Hledají tedy vhodné prostředí, kde se mohou množit, k čemuž jim může sloužit některý z orgánů lidského těla. Jakmile se rozmnoží, hledají zase cestu ven, aby mohly založit další generace,“ popsala základní princip fungování infekčních nemocí Marie Kolářová z Ústavu ochrany a podpory zdraví Lékařské fakulty MU.
Ze vzduchu i od zvířete
Právě snaha virů a mikroorganismů najít si vhodná místa k množení může vést až k epidemiím či pandemiím. Způsoby šíření nemocí jsou však různé. Všichni asi znají pojem kapénková infekce, tedy šíření viru vzdušnou cestou, která je typická třeba právě pro chřipku. „Virus chřipky se množí na sliznici dýchacích cest a vykašláváním, kýcháním nebo mluvením se dostává z těla ven, kontaminuje ovzduší, plochy i prach a čeká na dalšího hostitele,“ uvedla Kolářová.
Další způsoby mohou být komplikovanější. Když odborníci mluví o žloutence typu A jako o nemoci špinavých rukou, vědí proč. Virus, který ji vyvolává, se množí v játrech, přes žlučník se pak dostane do zažívacího traktu a stolicí se vyloučí z těla. „Tady začíná cesta k dalšímu hostiteli. Je to otázka toho, jak a zda si lidé myjí ruce, když odcházejí z toalety, a zda si je myjí před jídlem. Od těch prvních se totiž virus přes různé kontaktní plochy jako madla, kliky i stoly či židle dostane prostřednictvím nemytých rukou až do úst dalšího člověka,“ přiblížila další, fekálně-orální způsob šíření nemocí Kolářová.
Širokou škálu tvoří nemoci, které se přenášejí přímou cestou, tedy krví nebo při sexuálním styku, jako žloutenka typu B a C a především virus HIV. Podle zprávy Národní referenční laboratoře pro HIV/AIDS výskyt této infekce v posledních 13 letech v České republice roste. V roce 2002 bylo u občanů a rezidentů nově zjištěno 50 případů HIV infekce, ale loni to bylo už 266 případů, což je zatím nejvyšší roční výskyt. V naprosté většině případů došlo k přenosu pohlavní cestou, u části pak kvůli injekční aplikaci drog.
„Z hlediska frekvence infekcí jsou však na prvním místě nemoci přenášené potravinami a vodou, tedy salmonelózy nebo kampylobakteriózy,“ přiblížila další způsob šíření Kolářová a doplnila, že takto se šíří i řada exotičtějších nemocí jako břišní tyfus či cholera, které se u nás vyskytují sporadicky.
Některé choroby jsou přenosné přímo nakažením od nemocného zvířete, například vzteklina, nebo prostřednictvím jiného živočicha, takzvaného přenašeče. Například klíšťovou encefalitidu přenášejí klíšťata, ale člověk se může nakazit i nepřímo z nepasterizovaného kozího či ovčího mléka.
Řada těchto nemocí však není běžně přenositelná mezi lidmi, takže epidemie vznikají spíš lokálně a tam, kde je hodně nakažených zvířat. „V Česku se například podařilo zarazit u divokých zvířat výskyt vztekliny, a díky tomu se u nás toto onemocnění již od roku 2002 nevyskytuje a od roku 2004 je země deklarovaná jako vztekliny prostá. Před sedmi lety se totiž dokončilo plošné očkování lišek a navíc se povinně očkují psi, a tak případy nakažení vzteklinou jsou jen ty dovezené ze zahraničí,“ uvedla Kolářová.
Nebezpečí nákazy však hrozí od netopýrů a v souvislosti se vzteklinou je známý ještě jeden vzácný způsob přenosu nemocí. V několika případech na světě, například v Německu, došlo k přenosu této nemoci při transplantaci orgánů.
Prevence
Hrozba epidemie není u každé nemoci stejná. Záleží to na celé řadě okolností. Kromě toho, jak moc je organismus škodlivý, jde také o jeho schopnost se šířit či o to, jak vysoká je infekční dávka. Důležitá je také odolnost napadeného organismu, tedy daného člověka, vliv prostředí a samozřejmě úroveň prevence a organizace společnosti.
Výrazně fungují různá hygienická opatření. Například cholera, která v několika pandemiích oběhla v 19. století svět, se už desítky let v Česku v podstatě nevyskytuje. Přitom podle odhadů Světové zdravotnické organizace se ročně ve světě objeví 1,4 až 4,3 milionu případů a 28 až 142 tisíc lidí na tuto nemoc zemře. Cholera se vyskytuje především tam, kde není přístup k čisté vodě, takže v zemích s vybudovaným systémem pro úpravu vody a s kanalizačním systémem se nemá jak šířit.
Mezi preventivní opatření patří zejména očkování. Díky němu se například v minulém století podařilo zcela vymýtit pravé neštovice, prudce nakažlivé onemocnění s vysokou úmrtností, nebo dětskou obrnu. „V Česku se začalo očkovat proti pravým neštovicím v roce 1821 a skončilo se v roce 1980, kdy byly prohlášeny za vymýcené,“ uvedla Kolářová.
Zdůraznila, že pokud existuje ve společnosti vysoká proočkovanost proti konkrétní chorobě, může se tak zastavit šíření infekce a ochránit děti, které například nemohou očkování podstoupit ze zdravotních důvodů. „Kolektivní imunita funguje, pokud je naprostá většina populace takzvaně nevnímavá, tedy proočkovaná nebo už je po prodělané nemoci vůči ní imunní,“ dodala Kolářová.
V posledních letech však sílí hlasy, které tvrdí, že očkování může mít negativní důsledky, a lidé jej proto odmítají. „Myslím, že právě pozitivní dopady dobré proočkovanosti proti klinicky nejzávažnějším infekcím v Česku, kdy jsme například v roce 1960 jako první stát na světě deklarovali vymýcení přenosné obrny, vedou u lidí k pocitu, že uvedené nemoci nejsou nebezpečné a v podstatě nás neohrožují. Vytratilo se vědomí, že právě díky vytvoření kolektivní imunity chráníme lidi, kteří očkováni být nemohou,“ domnívá se Kolářová.