Čím se liší dnešní výuka literatury od doby, kdy jste začal působit na vysoké škole jako asistent?
Od roku 1951, kdy jsem začal učit na základní škole v Jemnici, přibylo do české literatury velké množství nových jmen, děl a událostí, jež přinesla druhá půle dvacátého století. To, co tehdy byla současná literatura, dejme tomu Olbracht, Nezval nebo Seifert, je dnes dávná minulost. Už to s sebou samozřejmě nese potřebu změnit přístup k výuce literatury. Dnes se na základních, středních i vysokých školách mnohem víc zdůrazňuje práce s konkrétními literárními díly než faktografické znalosti, životopisy spisovatelů a memorování titulů literárních děl. Přispělo k tomu navázání na dědictví českého literárněvědného strukturalismu. v šedesátých letech. Na brněnské pedagogické fakultě jsme kdysi této proměně literární výchovy sami trochu pomohli vydáním dvou sborníků, jimiž jsme podpořili názor, že v centru práce s literaturou mají být interpretace textů. Sborníky se jmenovaly Jazyk – literatura - škola (1 a 2); ten název tuším tehdy vymyslel náš nedávno zesnulý kolega Zdeněk Kožmín. Když se důkladně nepracuje s textem, žáci často ani neporozumějí tomu, co čtou. Vedoucí Dismanova dětského rozhlasového souboru kdysi vypravovala, jak se jí kterási dívenka při sborové recitaci ptala, proč je v textu Máje verš „zelenou želvu zachrání“. Ukázalo se, že šlo o hrdinku Máje Jarmilu, o níž Mácha říká „svedenou žel tu zachvátí“.
V současné době je třeba upozornit spíše na opačné nebezpečí, absenci základních znalostí. Výsledek je, že se skutečné poznání zaměňuje za nezávazné řečnění. Literatuře nelze rozumět, neví-li posluchač – ale i žák na vyšším stupni základní školy – ve které době daný autor žil, co se v té době dělo, k jaké skupině či směru patřil. V módě je brojit proti tzv. biflování, ale to nesmí znamenat boj proti trvalému osvojení důležitých poznatků. Vůbec si nemyslím, že hlavní příčinou nedostatků české školy je přetěžování žáků neužitečnými vědomostmi. Největší problém literární výchovy na všech typech škol včetně vysokých je tak známý, že je o něm skoro zbytečné mluvit: mladí lidé mnohem méně čtou než dříve.
Odpovídat na úvodní otázku se dá i z jiného konce. V době, kdy jsem začínal učit, byla jména mnoha autorů-nekomunistů tabu, a pokud o nich kantor kladně mluvil, dělal to takříkajíc na vlastní nebezpečí. Nebyli to jen věznění autoři jako Zahradniček, Křelina či Palivec, nebo jen exulanti Čep, Peroutka, Hostovský a Blatný, ani jen katolíci jako Durych a Deml, ale například i velká část tzv. legionářské literatury z prvních let předválečného Československa. Druhé, snad ještě rozsáhlejší „zmizíkování“ jmen nastalo za normalizace. To už naštěstí skončilo, dnes tvoří česká literatura opět jednotný celek, v němž rozhoduje jen hodnota díla, ne to, kdo žil doma a kdo v exilu, kdo směl a kdo nesměl publikovat atd. Ve své knížce Doba, knihy, autoři se o tom zmiňuji v úvodních článcích vzniklých na přelomu let 1989 a 1990.
Které texty z nové knihy by neměly uniknout pozornosti čtenářů?
Ta knížka je soubor článků a delších statí, převážně z let 1998–2007, v němž si každý čtenář může najít, co ho zajímá. Patřím k posledním žijícím žákům Alberta Pražáka, po brněnském Arnu Novákovi největšího českého literárního historika dvacátého století. Jsem rád, že jsem mohl vzdát panu profesorovi hold delší statí o jeho pamětech Politika a revoluce.
Řada medailonů je věnována mým současníkům, které leckdo z Brňanů jistě poznal osobně. Vzpomínkovými portréty jsem připomněl například Vladimíra Stupku, Zdeňka Kožmína, Jiřího Hájka-Heka, Pavla Peštu, Alenu Hájkovou a Igora Zhoře. Delší stati se zabývají nevydanými memoáry sestry bratří Čapků Heleny, dosavadními svazky kritického vydání sebraných spisů Jaroslava Seiferta a z děl žijících autorů např. poezií Jaromíra Hořce a dramaty exilového autora a publicisty Jiřího Kárneta.
Co byste poradil začínajícím absolventům bohemistiky – mladým češtinářům – před jejich vstupem do praxe?
Na tuto otázku bych uměl odpovědět velmi krátce, třeba lakonickým konstatováním, že dědci nemají radit mladým, protože mladí jsou nakonec vždycky lepší než ti, kdo byli před nimi. Takový je zákon vývoje. Ostatně žádné rady nemohou nahradit vlastní zkušenosti. Ale přece jen mi to nedá a ještě pár slov řeknu. Učitelé odpovídají (samozřejmě, že ne sami, ale přesto dost podstatně) za kulturní a mravní výchovu budoucích pokolení. Odpovědnost češtinářů je možná dvojnásobná, protože jejich předmět je vlastně jediný, v němž se žáci dlouhodobě a v jistém uspořádání setkávají s literaturou a formují svůj vztah k umění vůbec. Dnešní postmoderní pohled, který popírá trvalost a hierarchii hodnot, vede až k takovým krajnostem, jako je označení Babičky Boženy Němcové za populisticko-nacionální kýč. S takovým zmatením kritérií musí češtinář bojovat. Jedním z jeho hlavních úkolů – pokud jde o literární výchovu – je zprostředkovat žákům poznání toho, proč jsme hrdi na svůj národ a příslušnost k němu. Tvůrčí odkaz umělců, jako byli Erben, Němcová, Neruda, Toman, Hora, bratři Čapkové, Seifert, Smetana, Dvořák, Mánes, Aleš, Slavíček, Lada a ovšem i mnozí další, tvoří jakousi esenci češství – a tyhle prožitky by měla škola dětem a mladým lidem přiblížit a zpřístupnit. Zároveň musí žáci vědět, že neexaltovaná a opravdová láska k domovu a mateřštině nemá nic společného s nenávistí k jiným národům, rasám a světovým názorům.
A na závěr ještě drobné postesknutí. Jsem stoupencem rozumového přístupu ke světu a hlásím se k dědictví osvícenského racionalismu. Dnes, kdy nás i veřejnoprávní televize za naše peníze krmí hloupým seriálem Detektor, v jehož jednotlivých pokračováních se řeší neexistující pseudozáhady, je tento „osvícenský“ postoj velmi důležitý. Učitelé (to se samozřejmě netýká jen češtinářů) by se měli snažit postavit v myslích žáků hráz nesmyslnému kultu horoskopů, astrologie, numerologie a víry v zázračné léčitele či kartářky. Nikdo si samozřejmě nemyslí, že kdybychom měli dost vzdělaných a schopných učitelů, vystřídala by na ligových stadionech veselá nálada Poláčkových Mužů v ofsajdu nenávistný řev fotbalových idiotů a poslední dva mladí neonacisté by se přihlásili za členy Společnosti T. G. Masaryka. Ale snahy zapůsobit kladně na mravní a citové postoje mladých se učitelé vzdát nemohou, to je jejich hlavní úkol a poslání.
