Miroslav Chocholatý mohl být kdečím: Správcem tenisových kurtů, strojařem nebo jak sám říká „asi nevalným spisovatelem“. Záměrně si nevybral ani jedno z toho a dnes je z něj vyučující na Pedagogické fakultě MU. A velmi oblíbený. Učitel se specializací na současnou českou literaturu a organizátor brněnského kulturního dění je jedním ze tří letošních laureátů ceny rektora pro vynikající pedagogy.
Ta tři možná budoucí povolání zní vzhledem k jeho současnému zaměření zvláštně, ale všechna se opravdu mohla stát. Chocholatý nastoupil na vysokou školu na podzim roku 1989 ještě před revolucí. Tehdy ale ne na češtinu, nýbrž na konstrukční inženýrství.
„Nebyl jsem pionýr ani svazák a má rodina také nebyla dobře politicky zapsána. Nemohl jsem tak jít studovat učitelský obor, který vyžadoval doporučení. Ředitel gymnázia na Křenové, typický normalizační komunista, si mě jednou zavolal a jasně mi vysvětlil, že mě nechtějí posílat někam do výroby, ale ani ne na filozofickou fakultu. Místo ní mi bylo doporučeno strojní inženýrství a já se nebránil,“ vzpomíná Chocholatý.
Ukázalo se ale, že tato volba nebyla dobrá. „Na přednáškách z deskriptivní geometrie jsem zvolil strategii, když tomu nerozumíš, obkresluj, doma na to snad přijdeš. Jednou mi ale spadla tužka a než jsem ji zvednul, přibylo na tabuli tolik čar, že jsem nebyl schopný pokračovat. V tu chvíli mi bylo jasné, že tudy cesta nepovede,“ přibližuje ironicky rychlý konec v oboru.
Na strojírenské fakultě prožil sametovou revoluci. Pracoval v místním studentském tiskovém středisku, večer chodil vylepovat plakáty a také cinkat klíči za demokratické zítřky. Tehdy se mimo jiné stala událost, která rozhodla, že sám spisovatelem nebude.
Druhý den listopadových protestů potkal na zaplněném náměstí Svobody muže, který povzbuzoval studenty, aby v protestech nepolevovali. „Brali jsme to skoro jako urážku, vždyť jsme byli přece zkušení revolucionáři, kteří byli v ulicích už druhý den.“ Tím mužem byl zakázaný český básník Zdeněk Rotrekl.
„Vyzvídal naše zájmy a my mluvili o literatuře. Když se nás zeptal, zda snad sami něco píšeme, cítili jsme se dotčení. Notýsky s naší tvorbou jsme mu předávali s okázalou nechutí,“ vzpomíná Chocholatý a ještě barvitěji si vybavuje momenty, kdy se o tom po letech s Rotreklem bavili přímo u něj v bytě. „Když si vezmu, jaká to byla osobnost a co od nás tehdy dostal, tak mě to vždycky na dlouho vyléčí od pokusů psát něco vlastního,“ směje se oceněný pedagog.
Učitelem se stal až díky porevolučnímu studiu na Filozofické fakultě MU, po kterém nastoupil na místo učitele češtiny a dějepisu na gymnáziu a zároveň dělal doktorát. V éře práce na gymnáziu si osvojil jedno motto, které jeho práci nevědomky provází dodnes. Je to název knihy Olgy Zelinkové: Pomoz mi, abych to dokázal.
„Kdysi se mě na moje pedagogické motto zeptal můj kolega na gymnáziu, za kterým jsem si přišel pro radu, když se mi nedařilo s jednou třídou. Nikdy jsem nad ničím takovým, jako je osobní motto, nepřemýšlel, až on mi řekl, že bych měl mít něco, čeho se budu držet,“ líčí Chocholatý, jemuž se zalíbila právě tato věta, protože je možné ji aplikovat na různé segmenty jeho práce.
Kdo chce zapalovat, musí hořet
K poezii a próze se dřív snažil přivádět gymnazisty a teď dělá totéž u vysokoškoláků, což se hodně liší. „Tradiční školský model, v němž se nejdřív sdělí něco o autorovi, kde a jak žil, co napsal, zakončený obligátním „a za domácí úkol si přečtěte...“ je cesta do pekel. Naším cílem má být naučit čtenáře s literárním dílem komunikovat, vysvětlovat, v čem spočívá jeho hodnota,“ apeluje na učitelské kolegy Chocholatý.
Literatura má podle něj nezastupitelnou pozici, protože se jejím prostřednictvím formují lidské postoje a estetické cítění. Líbí se mu, jak aktivizuje nejen fantazii a představivost, ale i logiku a schopnost sebevyjádření. „Po přečtení stejného díla ani jeden z nás neprožije identický příběh a to je na literatuře úžasné,“ poznamenává a doplňuje, že hlavní úkol učitele je žákovi ukázat cestu k ní. „Aby to ale bylo možné, musí být sám učitel vzorem a hořet pro svoji práci.“
U svých současných vysokoškolských studentů se pere s jinými výzvami. Ačkoliv v přednáškových místnostech proti němu sedí lidé, které literatura zajímá, i oni mají s některými díly potíže. Také proto se na fakultě organizují autorská čtení, která mají studenty motivovat a pomoct jim zdolat i náročnější literární výzvy. „Jedna studentka mi kdysi povídala, že když jsem jí zadal Holana, chtěla mi tu knížku po několika prvních básních vrátit. Až ve chvíli, kdy slyšela Holanovy verše v podání brněnského básníka Víta Slívy, našla si ke sbírce cestu,“ podotýká oceněný pedagog.
Jako organizátor stojí za asi 50 autorskými večery, které se v začátcích odehrávaly v takzvané Místogalerii Skleněná louka. Dnes už se dějí v Galerii RUV, a protože Chocholatý se mezi českými osobnostmi literárního života pohybuje dlouho, daří se na univerzitu zvát aktuální vítěze literárních cen.
Přiznává, že dřív býval nekompromisním zkoušejícím. Teď se mu ale stává, že když někdo přijde nepřipravený, změní zkoušku v konzultaci. I tady platí, že se studentovi snaží pomoct, aby to příště dokázal.