Archiv nikdy neměl jednoduchý život

I když se od roku 1979 na univerzitě vystřídalo na různých postech velké množství lidí, jeden zastává stále tentýž člověk. Zatímco rektorské žezlo prošlo šesti páry rukou, ředitelem Archivu Masarykovy univerzity je už téměř třicet let PhDr. Jiří Pulec. Za svoji práci nedávno spolu s doc. Vladimírem Vašků z Ústavu pomocných věd historických a archivnictví FF obdržel čestné ocenění Za zásluhy o české archivnictví od ministra vnitra. Medaili, kterou má teď uloženou v kanceláři, ovšem neviděl poprvé. „Působím ve Vědecké archivní radě ministerstva vnitra, takže jsem se podílel na schvalování podoby medaile,“ popisuje kuriozitu se smíchem Pulec.

Co pro vás po letech práce ocenění znamená?
Já na ocenění moc nejsem, raději se držím v pozadí. Ale vzhledem k tomu, že jsem byl vyznamenán jako první z archivářů vysokých škol a vůbec z pracovníků rozsáhlé skupiny specializovaných archivů, jaké mají dále například muzea nebo galerie či jiné instituce, tak mě to docela těší.

Hodně lidí si vaši práci představuje jako dobrodružství, při kterém neustále objevujete něco nového. Je to tak, nebo se pletou?
Záleží na tom, co děláte. Když se zpracovává zajímavý materiál, může se přijít na zajímavé poznatky, ale v rektorátní materii staré deset let se toho příliš nenajde. My totiž pečujeme o písemnosti, které vznikly na univerzitě od jejího založení, dále pak o pozůstalosti, které většinou dostaneme darem. Nemusí to být jen korespondence. Například v materiálech Antonína Friedla, což byl náš významný kunsthistorik, jsme objevili technickou zprávu o restaurování nástěnných maleb ve znojemské rotundě z roku 1948, která se zachovala právě jen v tomto jediném exempláři. Tuto zprávu jsme potom poskytli památkářům pro další využití.

Vy se ale nezabýváte jenom zkoumáním starých spisů. Jak vypadá vaše další práce?
Snažíme se být univerzitě užiteční, a proto sami publikovat, ale k tomu se teď dostáváme čím dál méně. Chystáme výstavu k 90. výročí založení univerzity. Ta mi teď dělá velké starosti, náročné je už jen zvolení vhodné koncepce, aby se do daného prostoru hodila. Stále více se také staráme o administrativní záležitosti. Přebrali jsme materiál, který je z poměrně nedávné doby, a padlo na nás ve velké míře i vystavování druhopisů diplomů a vysvědčení. Zrovna dnes si tady byli pro kopii diplomu dva bývalí studenti. Protože se univerzita zvětšila, tak ani výpočetní technika počet písemností nesnížila. Spíš naopak.
Co si myslíte o využití výpočetní techniky v archivnictví?
To je velký problém, který hýbe archivnictvím a není dosud vyřešen nikde na světě. Když se něco uloží na digitální nosič, tak při migraci z formátu na formát stále platí, že se část informací ztratí. A přitom, jak se technologie vyvíjí, se musí transformovat pořád. Taková cédéčka už pro náš obor dnes nemají vůbec význam. Díky vysoké vlhkosti nebo teplotě může dojít k zmléčnatění disku a paprsek už ho nepřečte. Často dochází i k olupování magnetické vrstvy. Proto chceme, aby se tiskly alespoň věci, které mají do budoucna historickou hodnotu, jako zápisy z jednání akademických senátů, a nezůstávalo všechno jen elektronicky v Informačním systému.

Takže podle vás je stále klasický archiv bezpečnější?
Přesně tak. Pokud máte data uložena digitálně, může zmizet úplně všechno. Podle mě to pro archiválie představuje stejné nebezpečí jako voda, která je horší než oheň. Papír je na sebe namačkaný, bez přístupu vzduchu pouze ohoří, ale zůstane ho víc. Voda zničí úplně všechno. To je také důvod, proč se archiv musel stěhovat z Právnické fakulty. Šlo sice o archiv, který jsme si nechali udělat podle svých představ, ale časem jsme se začali potýkat s kapacitními problémy depozitářů, a navíc všude tam vedlo potrubí. Kdyby prasklo, tak by došlo ještě k větším ztrátám než za druhé světové války, kdy na Právnické fakultě, i tehdy tam byl dislokován archiv, sídlilo gestapo. Proto máme poměrně málo materiálů z doby bojů za druhou českou univerzitu a z předválečného období. Němci jich hodně zničili a my jsme je pak museli pracně shánět ve fotokopiích z archivů ve Vídni a na Univerzitě Karlově, to pro etapu boje za druhou českou univerzitu, a pro období budování univerzity z písemných pozůstalostí. Archiv nikdy neměl jednoduchý život.

V čele archivu jste stál i v době politických převratů. Zasahoval někdy někdo do toho, co v něm může zůstat a co ne?
Pokud jde o úřední spisy, tak nic podobného nepadalo v úvahu. Ale pokud jde o pozůstalosti, tak jednou jsem dostal pokyn, že mám vědecké radě dávat ke schválení, které pozůstalosti můžeme převzít. To jsem samozřejmě nerespektoval a nic jsem tam ke schválení nedával. Pokud jde o rok 1989, tak to už jsme byli na všechno připraveni. Měli jsme výhodu, že jsme sídlili v centru dění, na Filozofické fakultě. Svoje pomocné vědecké síly jsem vyslal do stávkového výboru FF, takže toto období máme zmapované dokonale a závidí nám to celá republika. Velmi zajímavé materiály pochází z katedry etnografie. Oni se zabývali pouličním folklórem, takže máme z roku 1989 obrovskou sbírku plakátů. Na druhou stranu třeba na Přírodovědecké fakultě se s námi studenti v duchu Lennonova hesla „Nevěř nikomu, komu je nad třicet“ vůbec nebavili, a tak se všechny cenné materiály ztratily. To je vždy problém podobných událostí.

Čeho si ještě ze sbírek ceníte?
Vlastníme druhý originál listiny, která je zatavená v rektorském žezle. Je z roku 1938, podepsal ji ještě Arne Novák a málokdo ví, že něco takového vůbec existuje. Mám rád také pozůstalost profesora Úlehly, fyziologa rostlin. Proslul i jako průkopník vědeckého filmu u nás, ekolog, etnograf i originální filozof. Z jeho působení v roli komisaře expozice vysokých škol na Výstavě soudobé kultury v Brně v roce 1928 jsou v archivu také uložena rozsáhlá fotografická alba. Oblíbil jsem si i kunsthistorii, proto rád přebírám takto zaměřené pozůstalosti. Ale nemusím zůstávat jen u klasických „papírových“ fondů. V archivu se najdou i modely předchozích návrhů na bohunický kampus.
Myšlenka na vznik kampusu v Bohunicích tedy není nová?
Ne, objevuje se už po druhé světové válce. Stavba univerzitního městečka, jak se kampus dříve označoval, se plánovala v každé pětiletce. V archivu dokonce leží dokumenty, v nichž se můžeme dočíst, jak si profesoři vymýšleli už v roce 1964, jaké chtějí koberce do kanceláře (směje se).