Třídenního kolokvia se zúčastnili přední čeští i zahraniční vědci, mimo jiné profesor John Tyrrell z univerzity v Cardiffu nebo Frederic Billiet, vedoucí sorbonnské katedry muzikologie. Součástí programu byl i zahajovací koncert Janáčkových sborových skladeb, který přednesl pěvecký sbor Vox Iuvenalis pod vedením dirigenta Jana Ocetka. Během kolokvia byly představeny současně probíhající projekty, mezi jinými digitalizace Janáčkovy pozůstalosti, příprava elektronické databáze Janáčkovy korespondence či katalogizace Janáčkových sebraných nápěvků mluvy. „Pokud by tyto databáze existovaly, když jsem sbíral materiál pro svou knihu, ušetřily by mi minimálně pět let práce,“ povzdechnul si profesor Tyrrell.
Janáček byl mistrem miniatury, na příběh mu stačilo i deset sekund
Profesor John Tyrrell z univerzity v Cardiffu se studiu Leoše Janáčka věnuje celou svou akademickou kariéru, je autorem dvoudílné Janáčkovy biografie, podílel se na kritickém vydání dvou Janáčkových oper, dnes odborně spolupracuje s Moravským zemským muzeem i s Ústavem hudební vědy MU. V roce 2002 mu byl udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity.
První věc, která člověka zarazí při pohledu na váš životopis, je fakt, že jste se nenarodil v Evropě, ale v Africe. Jaká byla vaše cesta do Česka a k Janáčkovi?
Máte pravdu, narodil jsem se v Jižní Rhodésii (dnešní Zimbabwe, pozn. red.), své vzdělání jsem získal v Jihoafrické republice (JAR), zejména v Kapském Městě a v Johannesburgu. Tenkrát jsem se věnoval nejrůznějším druhům hudby, Janáček byl pouze jedním z mnoha skladatelů. V posledním ročníku na univerzitě jsem přemýšlel, co dělat dál. V té době bylo velmi běžné pokračovat ve studiu na některé z evropských univerzit, já chtěl na Oxford či Cambridge a Janáček mi přišel jako dobré a neprozkoumané téma. Tou dobou jsem navíc spolupracoval na knize o Janáčkových operách a souhrou podivných náhod jsem se dokonce začal učit česky u bývalého českého velvyslance v JAR.
Dnes mluvíte česky výborně.
Má slovní zásoba upadá s každým rokem. Když jsem poprvé přijel do Česka, to bylo v roce 1967 díky stipendiu od British Council, uměl jsem solidně číst, mluvit však jen málo. Bydlel jsem tehdy na kolejích, kde nikdo z mých spolubydlících nemluvil anglicky. To mě donutilo mluvit česky hned od počátku.
Taková rozhodnutí se těžko zpětně vysvětlují, obecná moudrost říká, že téma si vybírá vás a ne naopak. Jeho hudba ke mně promlouvala, obdivoval jsem její přímočarost. Janáček navíc psal krátkou muziku. V devadesáti minutách své opery sdělil vše. Stačilo pár not a dokázal navodit atmosféru, kterou jiní budovali i pět minut. Když mu jednou zemřel blízký přítel, zapsal si asi desetisekundovou skladbičku. A přesto v ní bylo vše. Navíc jsme oba s Janáčkem byli outsidery, on se dlouho nemohl prosadit v Praze, vždy šel příliš svou cestou, já byl Rhodésan studující Janáčka na univerzitě v Cambridge, i to bylo pro mnohé zarážející.
Jedním z hlavních témat právě skončeného kolokvia byly Janáčkovy takzvané nápěvky mluvy. V čem tkví jejich specifičnost?
Janáček byl známý tím, že chodil se svými zápisníky po městě, a zaslechl-li zajímavou větu, intonaci, hlas nebo i zvuk, zapsal si jej do not. Dochovaly se nám tak tisíce nápěvků od zvonění telefonu po výkřiky opilců na Pekařské. Janáček věřil v téměř vědecký základ své činnosti. Já však v nápěvcích vidím spíše subjektivní Janáčkovy dojmy a postřehy než nějaký objektivní popis světa. Janáček věřil, že hudba musí věrně popisovat reálný svět, a právě v těchto hudebních miniaturách hledal tuto opravdovost.
Podílel jste se i na nových vydáních dvou Janáčkových oper, Její pastorkyňa a Z mrtvého domu. Proč byla tato vydání
potřeba?
Její pastorkyňa se poprvé hrála v roce 1904, po roce 1911 však téměř zapadla. Až v roce 1916 se opery ujal dirigent pražského Národního divadla, Karel Kovařovic, a ten původní aranžmá výrazně pozměnil – tu zjemnil, tu změnil trombóny na lesní rohy, tu vyškrtl část textu. V podstatě dělal, co by na jeho místě udělal každý dobrý dirigent. Jenže toto aranžmá převzaly soubory po celém světě, a co dnes známe, je tedy spíše Kovařovic než Janáček. My šli přesně nazpět a vrátili do partitury původní Janáčkovy nápady. V případě Z mrtvého domu, které Janáček dokončil těsně před svou smrtí, si mnozí Janáčkovi žáci mysleli, že toto dílo zůstalo nedokončené, natolik bylo jiné a pesimističtější.
Verze, která vznikla po skladatelově smrti, se snažila být janáčkovštější než Janáček. Jste autorem dvoudílné Janáčkovy biografie, podílel jste se na revizi Janáčkových oper, odborně spolupracujete na mnohých projektech s Janáčkem spojených. Nebylo už Janáčka lidově řečeno dost?
Máte pravdu. I já doufám pomalu odejít do pozadí. Člověk si však nikdy neuvědomí, že jeden projekt vyústí ve dva nové. Stále musíme dokončit novou nahrávku Z mrtvého domu, k Její pastorkyni musím napsat kritickou zprávu, která odborně vysvětlí, kde a proč jsme udělali změny v Kovařovicově partituře, Moravské zemské muzeum by chtělo vydat českou verzi mé knihy a to pro mě znamená projít všechny své poznámky a zkonzultovat je s literaturou, co vyšla po mé knize, zda vše stále sedí. A to je práce do konce mého života.
Leoš Janáček (1854–1928)
Leoš Janáček, jeden z nejvýznamnějších světových skladatelů první poloviny 20. století, se narodil roku 1854 v moravských Hukvaldech. V jedenácti letech odešel do Brna, kde studoval v klášteře augustiniánů na Starém Brně. Po univerzitních studiích v Praze, Vídni a Lipsku se vrací do Brna, kde se účastní národněobrozeneckých aktivit, roku 1881 zakládá varhanickou školu a komponuje hudbu. Ve své tvorbě se Janáček inspiruje moravskou lidovou písní, lidové hudbě se věnoval i jako sběratel a folklorista. Po složení nepříliš úspěšných oper Šárka a Počátek románu se Janáčkovi dostává prvního ocenění – opera Její pastorkyňa byla v roce 1904 nadšeně přijata brněnským publikem, po roce 1916 se hrála po celém světě.
Poslední období skladatelova života přináší nejoriginálnější, nejvyzrálejší a světově proslulá díla orchestrální, především Sinfoniettu, symfonickou báseň Taras Bulba a slavnou Glagolskou mši. Opery Výlety pana Broučka, Věc Makropulos, ale především Káťa Kabanová a Příhody lišky Bystroušky jsou dodnes inscenovány na českých i světových hudebních scénách. V roce 1925 získal první čestný doktorát Masarykovy univerzity. Leoš Janáček umírá náhle v ostravské nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic.
