Právě to rozhodli udělat zaměstnanci rektorátního odboru veřejných zakázek a jeden červnový pátek strávili v brněnském Hospicu svaté Alžběty, kde chystali zázemí pro charitativní běh.
Zaměstnanecké dobrovolnictví je ve firemní praxi už docela zavedené, na univerzitách nebo jiných veřejných institucích se ovšem ještě tolik nevžilo. Lidé z odboru veřejných zakázek se do něj ale nepustili proto, aby byli průkopníky. Šlo jim o něco jiného.
„Od ledna se u nás vyměnila zhruba třetina týmu, a tak jsem přemýšlel nad tím, jak dát staré a nové kolegy víc dohromady. Přemýšleli jsme o nějaké formě smysluplného teambuildingu a zároveň jsme nechtěli jít do zbytečně velkých nákladů,“ vysvětluje vedoucí odboru Martin Hadaš, který někdy v tu dobu četl článek o firemním dobrovolnictví a řekl si, že právě to je ta správná volba.
Spojil se s různými částmi univerzity, kde dostal několik kontaktů na organizace, kterým by se pomoc hodila. „Všechny jsme je obvolali a všude naši pomoc vítali, někde ale chtěli tu odbornou. My jsme ale víc stáli o nějakou manuální, abychom si vyčistili hlavu od sezení v kanceláři a u počítače. Chtěli jsme se také podívat do jiného prostředí,“ popisuje Hadaš, jak padla volba na Hospic svaté Alžběty.
V zařízeních podobného typu lidé většinou tráví poslední část svého života tak, aby měli co nejvíc klidu a mohli s nimi být i jejich blízcí. Péče ale vyžaduje daleko víc peněz, než kolik hospicy dostávají od státu, a tak vyhledávají různé jiné možnosti, jak finance získat. Jedním z nich jsou právě charitativní běhy.
„Nedostali jsme za úkol nic, co by souviselo přímo s péčí, ale chystali jsme zázemí pro běh. Startoval i končil v areálu hospicu, takže bylo potřeba upravit zahradu, která k zařízení patří. Během jednoho dne jsme ji posekali, vypleli a vysadili sazenice,“ líčí Hadaš.
V průběhu dne se jemu a kolegům dostalo nejen poděkování od zaměstnanců, ale i prezentace od koordinátorky dobrovolníků hospicu o tom, jak to na místě vlastně chodí. Nakoukli i do pokojů klientů. „Nejdřív to bylo možná pro někoho trochu zvláštní, přece jen jsme dorazili na místo, kde lidé umírají. Ale atmosféra tam vůbec nebyla ponurá nebo smutná. Bylo vidět, že zaměstnanci jsou rádi, že jsme jim pomohli, a my jsme měli zas velkou radost z toho, že jsme byli užiteční.“
Při práci došlo i na otázku typu, jak zdejší zaměstnanci zvládají práci v tak psychicky náročném prostředí. „Ptal jsem se jich, jestli třeba netrpí syndromem vyhoření nebo nějakými jinými obdobnými problémy, ale to prý vůbec. Ujišťovali mě, že tyhle věci řeší lidé, kteří ve svojí práci nevidí smysl, a o tom prý u nich nemůže být řeč,“ zdůrazňuje Hadaš.
Teambulding přetransformovaný do dne zaměstnaneckého dobrovolnictví prý dokonale splnil účel. Kolegové si o něm dodnes povídají a doporučují i ostatním zaměstnancům univerzity, aby se do něčeho takového pustili.