Znají se přes třicet let, nejdřív jako studentka a učitel, dnes jako spolupracovníci. Na první setkání si z dvojice pamatuje jen Martina Kosová. „Bylo to na ústních přijímacích zkouškách na Masarykovu univerzitu. Pana profesora Smékala jsem měla v komisi. Šla jsem na řadu jako úplně poslední v poslední den zkoušek a on se se mnou pak jako jediný rozloučil a řekl mi, že doufá, že se v září ve škole uvidíme,“ vrací se dnes už vystudovaná psycholožka do roku 1985.
Smékal si ji vybavuje až z pozdější doby. „Martinu si pamatuju od prvního ročníku. Vstoupila do mého srdce, protože byla věřící. Já jsem v té době víru opustil, ale měl jsem úctu k těm, kteří ji vyznávali, nebo se v této otázce hledali,“ vysvětluje Vladimír Smékal, pro něhož je víra stěžejní téma. Věřící byl odmala, ale když měl po absolvování magisterského studia na univerzitě nastoupit jako asistent, měl víru přestat praktikovat, což v létě roku 1957 chtě nechtě udělal.
Celý svůj profesní život se věnoval psychodiagnostice, od roku 1990 byl vedoucím psychologického ústavu na Filozofické fakultě MU a později vedoucím stejné katedry na nově vzniklé Fakultě sociálních studií MU. Odborně se zabýval hlavně psychologií osobnosti a náboženství a otázkám souvisejícím s vývojem člověka a jeho vztahem k víře. Dnes platí za jednu z největších osobností oboru, v březnu za své zásluhy získal i Zlatou medaili Masarykovy univerzity.
K víře se po mnoha letech díky svojí práci vrátil. V roce 1996 se Smékal dostal do Vídně na tříměsíční stáž, která zahrnovala mimo jiné častý kontakt s Viktorem Franklem, zakladatelem logoterapie. Směr vychází z lidské potřeby po smyslu života, autor základy tohoto směru prohluboval v době svého pobytu v koncentračních táborech.
Kromě toho, že si Smékal ve Vídni upevňoval svoje znalosti o logoterapii, zažil tady další důležité setkání. Na oběd ho pozval tehdejší kardinál Franz König. „Povídali jsme si o pravoslaví a Rusku, kam jsem kdysi jezdil školit psychology diagnostiku. Naše debata byla velice vroucí a pro mě se stala zpáteční cestou k Bohu,“ vzpomíná.
Psychologii se z většiny věnoval ve složité komunistické éře a jednoduché to neměla ani jeho žačka Martina Kosová, která na univerzitu přišla několik let před revolucí a promovala v roce 1989. „Do studia jsem vstupovala s ideálem pomáhat lidem. Starost o duši ve mně potom ještě víc prohloubilo čtení Franklovy knihy Lékařská péče o duši,“ říká autorka diplomové práce „Duševní hygiena všedního dne“, ve které šla ještě víc do hloubky.
„Zpracování práce mě naučilo jinak uvažovat o duševní vyrovnanosti. Nejde ani tak o to, zda člověk spí o půl hodinu více či méně, ale že rozumí svému životu, někam směřuje, je spojen s ostatními, hledá smysl malých i velkých událostí svého života,“ popisuje absolventka, která do odvětví ještě víc pronikla absolvováním výcviku v logoterapii a existenciální analýze u žačky Frankla Elisabeth Lukasové.
Spolu s profesorem Smékalem se jim dokonce podařilo Viktora Frankla v roce 1994 pozvat do Brna na velkou přednášku pro odbornou veřejnost. Dodnes se na ni vzpomíná. Oba navíc stále organizují konferenci Logoterapeutické dny.
První česká kniha o tomto přístupu ale paradoxně vyšla až v roce 2014 a je pod ní podepsaná právě Martina Kosová. Jako psychoterapeutka působí v brněnském Centru Kociánka a má vlastní ambulanci, kde také vychází z logoterapie. Podle vlastních slov ji bere jako „optimistickou psychoterapii, protože předává inspiraci, aby člověk nekladl do středu svého života bolest, ale smysl“.
