Všechno důležité o moderních sochách, které zdobí brněnské ulice, shrnula do jedné knížky, která se vejde do kapsy u saka, skupina autorů z Masarykovy univerzity. Kolektiv vedený profesorem výtvarné výchovy z Pedagogické fakulty MU Radkem Horáčkem napsal knížku Sochařské Brno 1989-2019. Může sloužit jako netradiční průvodce po městě i jako soubor příběhů o tom, co všechno může uvedení soch do života doprovázet.
„Proti jiným městům, která se také starají o to, aby umisťovala sochy do ulic, má Brno jednu velkou výhodu. Doposud se totiž úspěšně brání tomu, aby o podobě těch, které financuje nebo zadává město, rozhodovali lidé, kteří vlastní pozemek nebo budovu, u kterého díla stojí. Může z toho totiž vzejít skvělá záležitost, ale taky nějaká pochybná věc,“ upozorňuje Radek Horáček na riziko.
Kniha by podle něj měla být vyzvednutím brněnského přístupu a možná také inspirací pro další města. „My si dobře uvědomujeme, že ani sochy nejskvělejších autorů se širší veřejnosti nemusí líbit. Brno má čisté svědomí v tom, že sochy jsou opravdu odborně vybrané,“ pochvaluje si Horáček.
Díla, která se do odborného česko-anglického průvodce dostala, jsou rozdělená do několika kategorií. Najdou se v něm Sochy pro Brno, které jsou od roku 2005 věnovány osobnostem spjatým s dějinami města, takže například skladateli Mozartovi nebo básníku Skácelovi. Dalším souborem jsou díla v areálech Masarykovy univerzity. A díky sochařským sympoziím jsou sochy také u řeky Svratky nebo u Brněnské přehrady. Čtvrtým okruh tvoří mezinárodní přehlídka Brno Art Open – Sochy v ulicích pořádaná od roku 2008.
Autorský tým zpracoval formou 123 fotografií 98 děl a k nim 93 medailonků sochařek o sochařů. V textech se píše nejen o tom, jak se jednotlivá díla vybírala, ale také o větších či menších dramatech, která jejich uskutečnění doprovázela.
Píše se v nich třeba o napjaté diskusi mezi sochaři a porotou při vyhlašování výsledků soutěže na sochu věnovanou Janu Skácelovi. Nakonec ji vytvořil Jiří Sobotka a stojí na jednom z prostranství pod hradem Špilberk. „Na současně probíhající výstavě soutěžních návrhů se několik nespokojených temperamentních tvůrců natolik rozohnilo, že došlo k poškození několika sochařských modelů,“ stojí v jednom z textů v knize.
Skácelova socha, která je vlastně otiskem básníkova obličeje, tvořeným ocelovými trubkami vyvolala spoustu emocí. „Měl jsem diskusi s jednou paní, která nakonec uznala, že nemusí být úplně objektivním hodnotitelem, ale přece jen trvala na tom, že takové dílo nemá být právě z trubek, protože jí to připomíná makaróny. Zdálo se jí to nepatřičné,“ vzpomíná na jednu z příhod Horáček.
Vyprávět by je mohl od rána do večera. Instalaci soch často doprovází dlouhé debaty bez racionálních argumentů, které ztroskotávají na odlišnosti osobního vkusu. Nebo je problém třeba v tom, že se „pod sochou bude špatně uklízet“, což se řešilo před umístěním díla Tangle/Untangle od Tomáše Medka do atria pavilonu institutu CEITEC v bohunickém kampusu.
„V knize jsme ale kritičtí jen do té míry, že sochy, kterých si nejvíc vážíme, jsou prezentovány na více místech nebo celkově větším prostoru. Průvodce jsme nedělali proto, abychom o něčem psali, že je to blbost,“ říká Horáček, podle něhož to úplně nemá být učebnice toho, co je a není kvalitní umění.
Sám ale má svoje favority i díla, ke kterým má výhrady. „Od začátku jsem bojoval proti tomu, aby se dělala soutěž na jezdeckou sochu Jošta Moravského. Jaroslav Róna se ale té, které dnes stojí na Moravském náměstí, zhostil dobře. Vytvořil vtipnou sochu, která v místě bezvadně funguje a způsobila, že náměstí už není nudný kout s auty,“ dává příklad Horáček.
Úsudek o vlastních oblíbencích a sochách, které by člověk ani vidět nepotřeboval, si může díky knize udělat každý sám. Zatím jen díky papírové formě. Autoři ale už teď přemýšlí, že u příležitosti druhého vydání by se rádi přidali k Brněnskému architektonickému manuálu a sochy by zprostředkovávala i mobilní aplikace.
