Jaké jsou vaše cíle pro působení v Radě?
Zájmy vysokých škol nebyly v Radě pro výzkum a vývoj dostatečně zastoupeny. Situace se zlepšuje až v poslední době, ale vysoké školy stále mají jen velmi malý vliv na formování výzkumné politiky. Tuto situaci je nutno zlepšit. Současně je nezbytné respektovat, že spektrum vědních oborů je pestré a že je mnoho různých přístupů k výzkumné práci, které jsou ale ve výsledku stejně hodnotné. Je potřeba se vyvarovat jednostrannosti, příliš mechanistického posuzování významu jednotlivých oborů a neudělat tu chybu, že by se vzhledem k momentálním ekonomickým, politickým či jiným zájmům omezil rozvoj například humanitních disciplín nebo celého základního výzkumu. A konečně: řízení výzkumu, množství programů, kapitol, poskytovatelů a finančních režimů je nepřehledné a zbytečně byrokratické. Musíme dospět ke zjednodušení, větší efektivitě a racionalitě celého systému. Nedělám si žádné iluze o svých možnostech tento stav významně změnit, ale budu se o to i jako člen Rady snažit, jako jsem to ostatně dosud dělal i v jiných pozicích.
Jednou z klíčových otázek připravované reformy výzkumu je poměr institucionálního, blokového financování a specifických dotací konkrétních projektů. Jaký by byl podle vás ideální model?
Účelové financování je na první pohled lákavé, protože spojuje financování výzkumu s konkrétními projekty, je snáze kontrolovatelné a ovladatelné. Skrývá v sobě ovšem riziko, které spočívá v přizpůsobování výzkumných témat momentálním „módám“, společenské a v horším případě politické poptávce, současným představám, co má být výsledkem výzkumu. Institucionalizované financování vytváří pro vědce svobodnější prostor, je ale státem hůře kontrolovatelné a vyžaduje větší odpovědnost jednotlivých výzkumných institucí. Zachování institucionálního financování pokládám za důležité, zaručuje finanční podmínky pro dlouhodobý rozvoj vědeckého bádání, je zárukou svobody a posiluje propojení výzkumu s univerzitní výukou. Současná reforma institucionální financování rozvíjí, mělo by být stabilnější než jsou dnes výzkumné záměry. Riziko však vidím v pouze kvantitativní metodě hodnocení výsledků výzkumu, na jejichž základě budou institucionální prostředky přidělovány. Toto musíme v budoucnosti změnit, metoda hodnocení musí obsahovat také kvalitativní kritéria a musí být více diferencována podle oborů či jejich skupin.
Mluvíme-li o nezávislosti, je důležité přemýšlet nad tím, na čem či na kom chceme a máme být nezávislí. Posílení soukromých prostředků by například snížilo závislost univerzit na státu, což také není úplně nevýhodné. A ostatně vliv nestátních subjektů je v demokratické společnosti diverzifikovanější než vliv státu a tudíž si s ním vysoká škola dokáže lépe poradit. Soukromých prostředků se tedy bát nemusíme. Spíše je otázka, kde se vezmou, když české podnikatelské prostředí není dosud tak silné a ani nedisponuje takovým typem vnitřní kultury, aby bylo připraveno výzkum na vysokých školách významněji podporovat. Typické zdroje soukromého kapitálu pro univerzity – což je školné od studentů, podpora od absolventů a prostředky na výzkum od firem – nejsou v České republice rozšířeny buďto vůbec nebo jen málo. Snažme se tedy posilovat podíl soukromých prostředků, i když to nesmí současně znamenat snižování veřejných výdajů. Bez jejich dostatečné výše nelze kvalitní vzdělávání a výzkum realizovat nikde na světě, natož v České republice, kde jsou soukromé zdroje k dispozici jen ve velmi omezené míře.
Podle připravované reformy by univerzity nedostávaly příspěvek na přijatého studenta, výše veřejných dotací by se odvíjela například od počtu absolventů a vědeckých výsledků. Nebrala by v případě hodnocení podle počtu absolventů univerzita přílišnou zodpovědnost za své studenty? Vždyť absolvovat školu by mělo být cílem studenta, nikoli školy. Nevznikne tlak, aby školu dokončil každý bez ohledu na výkon?
Jednostranné zdůrazňování jednoho ukazatele, například počtu absolventů, může vést k přílišnému zaměření na splnění právě tohoto cíle. Současný systém přidělování prostředků je málo diferencovaný, všichni mají dělat všechno a dostávají za to stejně bez ohledu na to, jak kvalitně to dělají. Stát by měl mít mechanismus, jak se s konkrétní univerzitou dohodnout, co od ní očekává, jakých výsledků má škola dosáhnout a jaké prostředky jí pro to poskytne. Jednoduše řečeno: náš systém financování vysokých škol, ale platí to v mnohém i pro výzkum, je založen na kontrole toho, jak vykazujeme každou maličkost, ale nikdo se už nestará o výsledek. Správnější a efektivnější by nepochybně bylo ponechat školám větší volnost v nakládání s přidělenými prostředky a spíše se jich ptát, čeho s jejich pomocí dosáhly, zda dosáhly toho, co si po dohodě s poskytovatelem finančních prostředků stanovily. Jednoduchá řešení ale neexistují, hodnocení vzdělávací činnosti vysokých škol je obtížné a téměř ve všech vysokoškolských systémech se proto nakonec stejně užívají převážně kvantitativní kritéria.
Ve svém projevu na letošním Dies academicus jste Radu pro výzkum a vývoj označil za instituci, která nedisponuje dostatečnou personální kapacitou, postrádá metodickou koncepci a je složená pouze okrajově ze zástupců vědecké komunity, a není proto vhodným orgánem k řešení vysokoškolské reformy. Co si o Radě myslíte nyní, když jste se stal jejím členem?
Svůj pohled na Radu po svém jmenování bohužel změnit nemohu, i když u jejích členů vidím více dobré vůle a úsilí, než bylo možno pozorovat zvenku. Množství, rychlost a způsob práce Rady jsou však takové, že často brání dosažení rozumného a dobře připraveného závěru. Byl jsem také zvolen stálým zpravodajem Rady, takže se účastním zasedání jejího předsednictva. Týdně jsou tomuto orgánu předkládány stovky – to nepřeháním, je to třeba i devět set stran – materiálů, s nimiž je potřeba se seznámit často během jednoho či dvou dnů. Je jasné, že to není možné a tak se každý soustředí jen na to, co ho zajímá, a trochu se z toho ztrácí vědomí celku a péče o logiku a provázanost celého systému. Je zřejmé, že tlak státní administrativní mašinerie, legislativních termínů, evropských norem a dalších faktorů je velký. Stále se ale nevzdávám naděje, že by šlo i práci Rady zjednodušit, profesionalizovat, dostat do rozumných časových a objemových parametrů, abychom mohli dospívat k rozhodnutím, která budou více ku prospěchu české vědy a tedy i českých univerzit.
Rada pro výzkum a vývoj
Rada pro výzkum a vývoj je zřízena zákonem č. 130/2002 Sb., o podpoře
výzkumu a vývoje. Mezi její hlavní kompetence patří zpracování
dlouhodobých základních směrů výzkumu a mezirezortní koordinace
výzkumné politiky ČR. Mimo jiné navrhuje výši celkových výdajů ze
státního rozpočtu na výzkum a vývoj a jejich rozdělení do jednotlivých
rozpočtových kapitol.
Má 15 členů, které jmenuje a odvolává vláda. Předsedou je v současné
době premiér Mirek Topolánek. Rektor MU Petr Fiala byl členem Rady
jmenován s účinností od 16. září 2008.
