Sešli jsme se dnes, abychom uctili památku všech obětí z řad členů akademické obce Masarykovy univerzity, jejichž životy před 80 lety tragicky poznamenala nacistická diktatura, válka a etnická nenávist. Zároveň chceme uctít i památku všech dalších obětí mezi českými vlastenci a odbojáři, kteří v těchto místech trpěli a umírali. A nutno spravedlivě dodat, že nejen českých obětí, ale také dalších národností a různých vyznání.
Stojím na tomto místě s rozechvěním a s hlubokou pokorou. Na místě poznamenaném nekonečným lidským utrpením a doslova zkropeném krví. Ne nadarmo bylo v souvislosti s Kounicovými kolejemi použito výrazu Golgota Moravy. Toto místo v jistém smyslu představuje posvátnou půdu. Posvátné místo nejen pro naši univerzitu, ale pro každého člověka milujícího svobodu, pro každého demokrata, pro každého člověka věřícího v masarykovské ideály.
K historii kolejí
Dovolte mi krátce připomenout pohnutou historii tohoto místa. Koleje sloužily jako domov studentům až do 17. listopadu 1939, kdy sem po rozhodnutí okupační moci o uzavření českých vysokých škol vtrhlo gestapo a příslušníci SS. Poté bylo 173 studentů odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen, zbývajících 500 obyvatel kolejí muselo odejít. Počátkem roku 1940 byly tyto budovy proměněny ve věznici řídící úřadovny brněnského gestapa, kterou do dubna 1945 prošlo více než 35 tisíc lidí. Pro většinu z nich byly Kounicovy koleje přestupní stanicí na cestě do koncentračních táborů, jiných věznic nebo na popraviště. Celkový počet obětí přímo v těchto místech se odhaduje na 700 až 800 osob.
O osudu vězněných rozhodoval tzv. stanný soud, který zpravidla tvořili příslušníci gestapa, a nejčastějším rozsudkem byl trest smrti. Poprava byla často vykonána ještě týž den nebo během dnů následujících.
Když o tomto mluvím, uvědomuji si, že bychom měli velmi pečlivě volit slova, protože se to v ničem nepodobalo soudu, ani rozsudku v pravém slova smyslu. Neboť vše, co se tu dělo, se vzpíralo veškerému právu a jakýmkoliv myslitelným měřítkům spravedlnosti. Zatčení byli bez jakékoliv možnosti obhajoby, bez jakékoliv možnosti odvolání – a na konci celého tohoto hrůzného řetězce byl většinou čin, který nelze nazvat jinak než úkladnou vraždou.
Oběti na univerzitě a příběh profesora Floriana
Pokud jde o Masarykovu univerzitu v tomto období, perzekuce se netýkala jen studentů, ale v letech 1939–1945 došlo ke skutečnému zdecimování akademického sboru. Perzekuce započaly již počátkem roku 1939 a zesílily v září a listopadu téhož roku; a dále pak s příchodem Heydricha na podzim 1941. Mnoho zatčených (nejen z Masarykovy univerzity) bylo v únoru 1942 transportováno do koncentračního táboru v Mauthausenu, odkud se většina už nevrátila.
Za více než symbolické vyjádření hrůznosti tohoto období lze považovat skutečnost, že v budově právnické fakulty naší univerzity od roku 1940 sídlila Řídící úřadovna gestapa pro Moravu a Slezsko. A největší brněnské vysokoškolské koleje – tedy Kounicovy koleje – byly přeměněny na věznici gestapa.
V souvislosti s tímto temným – a pro nás dnes asi jen těžko představitelným – obdobím bych zde chtěl vyzdvihnout příběh člověka, který zastával stejný úřad jako donedávna i já. Je to příběh Jana Floriana, profesora histologie a embryologie a posledního předválečného děkana Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.
Profesor Florian byl excelentní vědec, se zájmem o matematiku i astronomii, který překládal z angličtiny, psal básně a miloval hudbu. Byl to humanista a bytostný demokrat s mimořádnou citlivostí pro právo a spravedlnost. Jeho odborné renomé a obliba vyústily v jeho nominaci na post děkana pro školní rok 1939/1940. A již samotný fakt, že profesor Florian pozici děkana přijal v tak těžké době, svědčí o jeho nebývalé odvaze.
Osobnostní založení profesora Floriana jej brzy přivedlo ke spolupráci s podobně smýšlejícími akademiky na filozofické fakultě sdruženými kolem profesorů Vladimíra Groha, Jana Uhra a Vladimíra Helferta. A po zřízení protektorátu se s nimi zapojil do odbojové činnosti, kterou vedla organizace Obrana národa.
Po událostech 17. listopadu 1939 to byl právě profesor Florian, který jako jediný z akademických hodnostářů písemně protestoval u německého vrchního zemského rady proti uzavření vysokých škol. Tento krok označil za bezprecedentní likvidační akt namířený proti české inteligenci. Učinil tak v situaci, kdy univerzita neměla rektora a kdy se mnozí ostatní báli – například i v důsledku drastických opatření v okupovaném Polsku.
V březnu 1940 profesor Florian opět otevřeně protestoval a žádal po policejním ředitelství neodkladné vyšetření pokusu o odstranění pomníku Edwarda Babáka před Anatomickým ústavem na rohu ulic Údolní a Úvoz.
Ani po ochromení odbojové organizace Obrana národa profesor Florian v odbojové činnosti neustává a věnuje se zpravodajských aktivitám – organizuje sabotážní akce a mezi vysokoškolskými učiteli vyhledává spolehlivé spolupracovníky. I díky němu vzniká odbojová skupina vysokoškolských profesorů, s kontakty na učitele lékařské, přírodovědecké, filozofické i právnické fakulty, i dalších vysokých škol.
Po nástupu Heydricha je profesor Florian mezi prvními zatčenými a je vystaven dlouhým výslechům, během kterých se jej gestapo snaží zlomit. Poté je přemístěn do vězení v Kounicových kolejích a 13. ledna 1942 je odsouzen k smrti. Již 21. ledna je poslán do koncentračního tábora v Mauthausenu. Následující týdny je držen v samovazbě v obávaném mauthausenském bunkru. Dne 7. května 1942 byl Jan Florian spolu se 72 příslušníky české a moravské inteligence popraven. Bylo mu 44 let.
Příběhy, jako je tento, nás vedou k uvědomění, jak krutým a hrůzným obdobím si naši předchůdci na univerzitě museli projít. A jakým nepředstavitelným morálním a lidským zkouškám byli vystaveni. Myslím, že tváří v tvář životnímu příběhu Jana Floriana člověk nevystačí jen s nekonečným obdivem a hlubokou úctou, ale musí si zároveň uvědomovat tu nesmírnou odpovědnost a závazek, které na sebe bere po takovýchto předchůdcích.
Příběh rodiny Lančíkových
Na počátku dnešního shromáždění jsme měli možnost vyslechnout si od našich studentů několik stovek jmen lidí, kteří zde zahynuli a z nichž většina nepatřila mezi studenty či akademiky, nicméně stáli na stejné straně jako členové akademické obce naší univerzity. Je třeba si uvědomit, že za každým jménem se skrývá historie jednoho lidského života – a historie celých rodin. Rád bych zde proto symbolicky zmínil příběh alespoň jedné takové rodiny. Příběh rodiny Františka Lančíka.
Poslední předválečný starosta Přerova František Lančík byl členem Petičního výboru „Věrni zůstaneme“ – plným názvem: „Odkazu prezidenta Masaryka věrni zůstaneme“ – a již od počátku nacistické okupace byl zapojen do odbojové činnosti. Protože mu od 1. září 1939 hrozilo zatčení (byl varován svým německým známým), záhy uprchl do zahraničí; nejprve na Slovensko a odtud pak přes Balkán do Francie, kde se přihlásil do formující se československé armády. Františka Lančíka do zahraničního odboje krátce poté následoval jeho syn Jaroslav, který uprchl z protektorátu na konci roku 1939 a později vstoupil do řad britského královského letectva – byl členem 311. československé bombardovací perutě.
Do protinacistického odboje následně byla zapojena celá širší rodina Františka Lančíka, která zůstala v protektorátu: jeho manželka Hermína Lančíková; jeho dcera Eva Lančíková; jeho švagr Josef Dřevojánek; a jeho dvě švagrové – Marie Dřevojánková a Věra Dvořáková. Všichni se neohroženě zapojili do zpravodajské činnosti, kdy pracovali na navázání radiového spojení se zahraničím, pomáhali parašutistům, nebo byli zapojeni do převaděčské sítě, která umožňovala útěk z protektorátu těm, kdo se chtěli připojit k zahraniční československé armádě.
A jaký byl osud širší rodiny Lančíkových? Myslím, že zde stačí, když uvedu holá fakta:
• Hermína Lančíková – datum úmrtí:
3. června 1942, Kounicovy koleje; věk 49 let
• Eva Lančíková – datum úmrtí:
26. června 1942, Kounicovy koleje; věk 17 let
• Josef Dřevojánek – datum úmrtí:
1. června 1942, Kounicovy koleje; věk 44 let
• Marie Dřevojánková – datum úmrtí:
1. června 1942, Kounicovy koleje; věk 48 let
• Věra Dvořáková – datum úmrtí:
3. června 1942, Kounicovy koleje; věk 30 let
Všichni z této rodiny, kdo padli do rukou gestapa, byli zavražděni v místech, kde dnes stojíme. A aby byl výčet úplný, je třeba se zmínit i o mladém Jaroslavu Lančíkovi. Letoun britského královského letectva, na jehož palubě se Jaroslav Lančík účastnil bojové akce nad okupovanou Francií, byl sestřelen dne 2. července 1942. Jaroslav Lančík zahynul během bojové operace ve věku 30 let. Jedna rodina skutečných hrdinů – šest obětovaných životů! Jedna jediná rodina!
Myslím, že není zapotřebí mnoha dalších slov. Snad mi jen závěrem dovolte říci, že z mého pohledu existují dva hlavní důvody, proč má hluboký smysl připomínat si události z doby před 80 lety a příběhy lidí, kteří zde zahynuli. Prvním důvodem je hluboká úcta k utrpení našich bližních a k jejich památce; a náš nesmírný obdiv k jejich hrdinství. Druhým důvodem pak je trvalé varování, které zaznívá z příběhů všech zde mučených a zavražděných. Trvalé varování, že skutečnému zlu je vždy nutné čelit v jeho počátcích.
Myslím, že to nejmenší, co můžeme – a musíme – činit, je připomínat si jména hrdinů a mučedníků; a pečovat o jejich životní příběhy jako o živou součást našeho akademického a lidského společenství.
Jsme totiž jejich velkými dlužníky. A zároveň můžeme prostřednictvím jejich velkých životních příběhů čerpat inspiraci, sílu a odvahu.
Protože právě díky nim se z tohoto místa nezměrné hrůzy, krutosti, zvrácenosti a podlosti zároveň stalo místo neuvěřitelné odvahy, lidské velikosti, naděje a víry. Masarykovské víry v to, že pravda vítězí. Velmi bych si přál, aby odkaz všech zdejších hrdinů a mučedníků byl pro náš vždy světlem… protože jejich světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
Amen.
Reportáž MUNI TV z pietního shromáždění