Stali se tak součástí velkého hnutí, které se těmto veřejným institucím stará o celkovou modernizaci. Cílem projektu na katedře informačních studií a knihovnictví bylo podpořit veřejné knihovny, zejména ty obecní, ve snaze nabídnout prospěšné služby členům komunity, ve které působí. Zaměřovali se přitom na sociální inovace, ale brzy po začátku projektu přišli na to, že zrovna termín sociální inovace asi nebudou moct používat.
V prostředí, ve kterém se pohybovali, se nevžil, i když navazoval dobře na přístup, který byl v knihovnách zažitý – komunitní knihovnictví. „Lidé ve všech knihovnách si myslí, že jsou komunitní z principu, jsou tady přece pro všechny ze svého okolí, obce nebo města. Je to tak ale spíš v jejich vnímání, ve vnímání konkrétních skupin lidí může knihovna působit jinak,“ vysvětluje Laďka Zbiejczuk Suchá, v jakém prostředí se před časem ocitli. Ačkoliv knihovny i jejich zaměstnanci mluvili o tom, co všechno by rádi pro uživatele dělali, někteří se posunu podvědomě bránili a jiní naráželi na různé bariéry.
Tvůrci projektu to zjistili na schůzkách v rámci takzvaného inkubátoru sociálních inovací. Prošlo jím asi 150 knihovníků, kteří se v intenzivním 40hodinovém programu rozděleném do několika týdnů učili mapovat potřeby svých uživatelů a možnosti, jak jim vyjít vstříc.
„Pro spoustu účastníků to byla první pořádná příležitost, jak si vyříkat interní záležitosti a poprvé se pořádně bavit o směřování knihovny. Viděli jsme, jak moc jsou to v praxi hierarchické instituce, kde se někdy nedaří změny prosazovat, ale někdy je to, že to nejde, jenom dojem,“ přibližuje Eliška Bartošová, další členka projektového týmu.
Sociální inovace vyžadují nový pohled na věc a přijmutí participativních principů za své. Někde se to učí a někde už s tím pracují, ale ještě hledají správnou cestu.
Jak na náctileté
Jedním z problémů, které knihovny řeší, je přitáhnutí náctiletých čtenářů. Třeba v Litvínově se potýkali s tím, že si uživatelé neobyčejně oblíbili tamější dětské oddělení, ale do toho dospělého pak s narůstajícím věkem nepřecházeli. „Přišli jsme na to, že v dětském oddělení panuje velice uvolněná atmosféra, děti tam běhají, říkají knihovnicím jménem. Atmosféra v tom dospělém je pro ně potom natolik odlišná a svázaná protokolem, že tam nechtějí chodit,“ přibližuje Bartošová, co se řešilo v jednom z inkubátorů pořádaných přímo na západě republiky.
Reakcí na pojmenování problému v Litvínově nakonec bylo, že když se jim uvolnila v budově jedna místnost, vyčlenili ji speciálně pro věkovou skupinu uživatelů, kteří už nebyli dětmi, ale ještě se necítili být ani dospělými. „Místnosti se tam říká Komnata nejvyšší potřeby. Děti si ji samy navrhly a zařídily a zorganizovaly slavnostní otevření. Doslova se je povedlo vtáhnout do procesu a stala se z toho komunitní záležitost,“ líčí odborná garantka projektu.
Mapování potřeb
Případ z jiné knihovny zase dokládá, jak důležité je mapování potřeb uživatelů. V pražské městské knihovně přišli její zaměstnanci s myšlenkou, že právě knihovna by měla dodávat důvěryhodné informace k palčivým společenským projektům. Ředitel pražské městské Tomáš Řehák už dokonce přišel s myšlenkou projektu s názvem Ověřeno: Stavěl na tom, že rešeršéři knihoven budou k důležitým tématům vypracovávat přehledové studie, které pomůžou všem lidem zorientovat se ve společenských problémech.
Jenže se ukázalo, že ne všude rešeršéry mají. A když už mají, neznamená to, že je jejich práce srozumitelná. A že někde si ani nejsou jistí metodami vyhledávání a ověřování informací.
„Vznikla jedna velká rešerše k tunelu Blanka a k otázce, zda skutečně ulevila dopravě v Praze. Rešeršér jejím vypracováním strávil asi 100 hodin, ale výsledek nebyl pro čtenáře srozumitelný. V knihovně si uvědomili, že je potřeba se k tomu postavit jinak, a tak se nápad přetvořil v organizování workshopů o ověřování informací a vznik metodiky, kterou můžou převzít další knihovny,“ ilustruje posun v myšlení Laďka Zbiejczuk Suchá.
Rostoucí význam komunitní role
Na další posuny by mělo ještě dojít. Ačkoliv projekt katedry informačních studií a knihovnictví skončil, za dobu jeho existence se v celém Česku rozběhla spousta navazujících aktivit, které jeho myšlenky udržují v chodu a univerzitní odborníci se na nich budou také znovu podílet.
Dokončuje se koncepce rozvoje knihoven, která už bere komunitní roli těchto institucí jako tu nejdůležitější, zatímco minulá koncepce akcentovala hlavně digitalizaci pracovišť a knižních fondů. Jiná věc je vznik metodického centra pro výstavbu a rekonstrukce, které vzniklo při brněnské Moravské zemské knihově. Bude se starat o to, aby se komunitní role promítala čím dál víc i toho, jak knihovny vypadají, aby nebyly jen skladišti knížek.
