Diskutovat se šesticí žen, které se zabývají při své práci lidskými právy, měli možnost studenti, ale i další zájemci 11. prosince 2008 na Právnické fakultě. To, jak potkaly lidská práva, přišly na pozvání katedry ústavního práva a politologie přiblížit mimo jiné ředitelka české pobočky Amnesty International Dáša van der Horst, náměstkyně ministryně vlády ČR Jana Koláčková, advokátka a odborná asistentka brněnské Právnické fakulty Kateřina Šimáčková. Odpověděly na otázku, co si myslí o dodržování lidských práv v České republice. Dáša van der Horst, ředitelka Amnesty International ČR
České nevládní organizace se rozhodly dát dárek prosincovému 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv. Požádaly proto společnost Factum Invenio, aby výzkumem zjistila, zda jsou lidská práva pro českou společnost důležitá. Výsledkem je, že polovina obyvatel naší země vyjádřila spokojenost nad stavem lidských práv u nás. To ale rovněž znamená, že polovina občanů je nespokojena. Jaká je výpovědní hodnota této informace? Co si lidé pod pojmem lidská práva představují? Z vlastní zkušenosti vím, že zatímco pro některé znamenají morálně oprávněný požadavek na odstranění nespravedlností, pro jiné je to spíše jakýsi slogan, ke kterému přistupují s nedůvěrou, až dokonce s nepřátelstvím.
K mému překvapení ve výsledcích průzkumu získalo malou odezvu například právo na vzdělání, ačkoliv zrovna to není ani v naší zemi pro každého samozřejmostí. Především velká část romských dětí končí v tzv. speciálních školách, jejichž výuka je natolik omezená, že jsou jejich absolventi handicapováni po zbytek života a jen těžko se mohou vymanit ze života na okraji společnosti. Aby se tento fakt změnil k lepšímu, je třeba zájem celé společnosti. A já věřím, že až proběhne nový výzkum na výše zmíněné téma, budou výsledky optimističtější. A ve stejném duchu se snad změní i realita.
Jana Koláčková, náměstkyně ministryně pro lidská práva a menšiny
Česká společnost je ukolébaná bezbolestným příchodem demokracie a snadným nabytím základních práv. Proto potřebuje lidi, kteří ve svém volném čase brání vykácení aleje, demonstrují za svobodu Tibetu nebo rovná práva homosexuálů. Právě oni nám připomínají, že musíme stále za něco bojovat, že 17. listopad 1989 nebyl jen koncem jedné éry, ale hlavně začátkem nikdy nekončící diskuze a „boje“ za prosazení vlastního názoru. Tito lidé jsou často vedeni jen svým citem pro spravedlnost. Mým snem je, aby z tohoto podhoubí vyrůstali profesionální ochránci lidských práv – sociální pracovníci, úředníci, lékaři a především právníci. Právníci, kterým bude v krvi stále kolovat onen cit pro spravedlnost a pro jedinečnost každého člověka a kteří budou zároveň profesionálové ve svém oboru, ať už je jím advokacie, soudnictví či státní služba.
V době finanční krize, zavírání kohoutků ropovodů a nárůstu extremismu nastanou pro lidská práva krušné chvíle. Víc než kdy jindy se žádný návrh zvyšující jejich ochranu neobejde bez precizní (právní) argumentace podložené důkazy. Čistě aktivistický přístup v nesprávnou chvíli a na nesprávném místě může ideu lidských práv dlouhodobě a vážně poškodit.
Kateřina Šimáčková, advokátka a odborná asistentka PrF MU
V poslední době často narážím na problematiku postavení cizinců v České republice, jednání našich úřadů i spoluobčanů k nim je často velmi nevhodné. Ve společnosti je dobře poznat míra senzitivity k ochraně lidských práv a postavení menšin, které jsou z nějakých důvodů vyloučeny z většinové společnosti a vnímány jako méněcenné (duševně nemocní, vězni). A právě mezi tyto ostrakizované menšiny patří i imigranti. Nevhodná praxe našich zastupitelských úřadů ve Vietnamu nebo na Ukrajině, netransparentní prostředí při udělování víz, absence soudního přezkumu rozhodnutí v cizineckých věcech vede k tomu, že k nám přicházejí lidé, kteří nemohou být loajální vůči naší zemi, neboť je vystavujeme pochybným zprostředkovatelům, neslušnému chování, úřednické libovůli a pohrdání ze strany většinového obyvatelstva. Problematické praktiky v této oblasti pak neškodí jen dotčeným cizincům, ale ve svém důsledku nám všem, protože do naší země nepřicházejí ti slušní, hrdí a pracovití, ale ti, kteří se umějí a chtějí v netransparentním prostředí pohybovat a kteří nám naše chování jednou vrátí.
Michaela Kopalová, právnička Ligy lidských práv
Míra dodržování lidských práv záleží na každém konkrétním jedinci, o jehož práva se jedná. Dobře informovaný člověk vědomý si svých práv a vystupující dostatečně asertivně se skutečně může v ČR cítit docela bezpečně. Mnoho potenciálních porušitelů si totiž do jeho práv zasáhnout nedovolí, a pokud se tak přece jen stane, může se někdy obrátit na soudy, které zjednají snad alespoň na vyšších stupních nápravu. Co se týče méně informovaných občanů a těch zastávajících vůči některým společenským problémům alternativnější názory (někdy často jen dosud v ČR oproti západním zemím nedostatečně diskutovaným, jako je pod sankcemi vynucované očkování dětí i přes viditelné škodlivé následky a odpor informovaných rodičů) – jejich osudem už bych si tak jistá nebyla.
Více pozornosti by se mělo věnovat opravdu praktickému vyřešení segregované výuky romských dětí na základních školách. Výsledek se dá lehce změřit v podobě zvýšeného počtu romských dětí na středních školách, včetně ukončeného středoškolského vzdělání. Až toho bude dosaženo, bude to nejen důkaz ochrany práva na vzdělání v praxi českého školství, ale viděno pragmaticky i přínos pro státní rozpočet ze strany lidí, kteří pak snadněji naleznou pracovní uplatnění.
