Šedesáté výročí Všeobecné deklarace lidských práv

Desátého prosince loňského roku uplynulo šedesát let od chvíle, kdy Valné shromáždění OSN přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv, první celosvětový soupis práv a svobod člověka. U této příležitosti se v Brně ve dnech 5. až 12. prosince 2008 uskutečnil Týden lidských práv, v jehož rámci proběhlo pět veřejných besed, panelové diskuze, literární večery, vernisáže a interaktivní workshop.

Deklarace představuje nezávazný dokument, který v třiceti článcích představuje nejzákladnější občanská, politická, ekonomická i sociální práva, z nichž mnohá byla postupně kodifikována v mnoha globálních i regionálních lidskoprávních smlouvách. Mezi kuriozity deklarace patří například právo na odpočinek a placenou dovolenou (článek 24) nebo právo na sociální zabezpečení.

„Všeobecná deklarace představuje první ucelený katalog lidských práv na celosvětové úrovni a jako taková sehrála významnou inspirační roli pro listiny práv nově vznikajících států. Země, jejichž ústavy či přímo listiny nepopírají ovlivnění obsahem deklarace, se počítají na desítky. Navíc, některá práva obsažená v deklaraci, jako například právo nebýt mučen či zákaz zpětné účinnosti trestního zákona, se staly součástí mezinárodního ius cogens,“ vysvětluje význam deklarace Hubert Smekal, odborný asistent na katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS, který se na problematiku lidských práv dlouhodobě specializuje.

Jak dodává Jan Holzer z katedry politologie FSS a zástupce Masarykovy univerzity v Evropském meziuniverzitním centru pro lidská práva a demokratizaci, přijetím deklarace byla vytvořena atmosféra, která umožnila v následných politických kláních použít konkrétní lidskoprávní argumentaci, která se navíc stala základem programu postupně vznikajících prodemokratických hnutí či západoevropských stran Zelených.
Deklarace se však stala terčem kritiky už během procesu svého přijetí, přestože pro ni hlasovalo všech 48 tehdejších členů OSN. Žádný stát si netroufl hlasovat proti, atmosféra po konci druhé světové války si žádala zásadní akci. Státy, které měly s deklarací nějaký problém, se proto pouze symbolicky hlasování zdržely. Mezi osmi státy, které tuto možnost využily, bylo i tehdejší Československo. „Jednalo se o jednu z přestřelek stupňující se studené války. Zástupci východního bloku využili procesu schvalování deklarace k propagandistickému tažení proti USA a západním spojencům. Někteří autoři z řad německých vysídleneckých komunit spojovali československý postoj k hlasování o deklaraci kauzálně, leč bez důkazů, s provedeným vysídlením Němců z Československa,“ vysvětluje Tomáš Dvořák z Historického ústavu Filozofické fakulty MU.

Deklarace získala v Československu na významu až po roce 1975. „Helsinská konference a její odkaz na deklaraci umožnila československému disentu, konkrétně Chartě 77, otevřeně vymáhat ze strany režimu dodržování závazků v oblasti lidských a občanských práv a jejich potírání prezentovat a kritizovat na mezinárodním fóru. Dá se říci, že deklarace a helsinský podpis se staly hlavním prostředkem odporu vůči komunistickému režimu v období normalizace,“ dodává Dvořák.

Hlasování se v roce 1948 zdržely i Jihoafrická republika (z důvodu neslučitelnosti apartheidu s deklarací) a Saúdská Arábie, která nesouhlasila s principem svobody vyznání, zejména s možností jeho změny, a s článkem 16, který upravuje manželství a práva manželů. Jak se v roce 1982 vyjádřil tehdejší zástupce Íránu při OSN, deklarace je pouhým sekulárním vyjádřením židovsko-křesťanské tradice, a nemůže být proto implementována, aniž by nebylo porušeno islámské právo. Organizace islámské konference proto v roce 2000 přijala alternativní text, který lidská práva definuje ve shodě s islámským právem šaríja. Svůj vlastní alternativní text přijal i moskevský patriarchát. Na druhou stranu, během světové konference o lidských právech ve Vídni v roce 1993 všechny země včetně těch muslimských či pravoslavných vyjádřily deklaraci podporu.

Přesto se spolu s reformou celé OSN diskutuje i o případné modernizaci deklarace, aby odpovídala dnešní době. „Rozmanité návrhy změn odrážejí existenci různých náhledů, jak vnímat užitečnost dokumentů tohoto typu. Každá diskutovaná proměna odráží vizi (a někdy přímo politickou doktrínu) svého předkladatele, jak a kam posunout limity odpovědí na obecné otázky, jejichž interpretaci deklarace podává. Já osobně bych každopádně šetřil v používání slova ,modernizace‘. Podle mne totiž automaticky naznačuje cosi ,lepšího‘ či ,dokonalejšího‘, než měl představovat původní stav. Vůbec si přitom nejsem jist, zda ctností na tomto poli nemůže být i zdrženlivost,“ namítá však Holzer.