Když do českých médií na začátku února pronikla zpráva o výbuchu cisterny v Keni, byli zmíněni i čeští studenti, kteří pomáhali na místě neštěstí. Jednalo se o účastníky měsíční stáže studentů medicíny, která proběhla pod záštitou organizace ADRA. Účastnila se jí i studentka Lékařské fakulty Masarykovy univerzity Aneta Poláčková.
Do Keni jste odjela koncem ledna a strávila jste tam měsíc. Co bylo cílem vašeho pobytu?
Cílem stáže bylo seznámit studenty se základy tropické medicíny, základními chirurgickými výkony, porodnickou problematikou, řešili jsme ale i mnoho interních nemocí.
Proč jste si vybrala právě Afriku?
Afrika mne lákala už dlouho, především jsem chtěla na vlastní kůži poznat realitu rozvojového světa a získat tak ucelenější pohled na světové dění a globální problémy, kterými jsou i ty zdravotnické. Zároveň jsem cestu chtěla spojit s něčím užitečným a tento projekt se zdál jako ideální volba.
Co vás v Keni nejvíce překvapilo?
Největším překvapením byla asi africká příroda. A taky fakt, že jsem si uvědomila, jak nebezpečné a zhoubné mohou být všechny zkreslené představy a předsudky, které si podvědomě a jaksi automaticky neustále vytváříme. To, co jsem viděla v Keni, se v ničem neshodovalo s mou představou Afriky, která byla spíše negativní. Předpokládala jsem, že chudoba, drsné přírodní podmínky, nemoci a koloniální minulost musí nějak zásadně negativně ovlivnit místní život. Netvrdím, že zmíněné skutečnosti neochromovaly fungování tamější společnosti, ale přesto vyzařoval z lidí neuvěřitelně pozitivní pocit nesrovnatelný s obecnými náladami u nás doma. Je to úžasně rozmanitá, životem kypící země. Itibo, vesnička, kde se nacházelo naše působiště, je v srdci čajových plantáží a je nečekaně zelená, krásná a svěží.
Překvapilo vás něco naopak negativně?
Spíš až zpětně, po příjezdu do Česka. Překvapilo mě, že účastníky nehody benzínové cisterny u nás lidé považovali paušálně za zloděje. Je zajímavé, že nikoho z naší osmičlenné skupiny tohle označení ani nenapadlo. Když člověk i na chvíli pozná místní podmínky a trochu se seznámí s kontextem místní reality, začne situaci vnímat a posuzovat úplně jinak.
Nehodou myslíte neštěstí u Nakuru. Co se tam vlastně stalo a jaká byla vaše úloha při záchranných pracích?
V okolí Nakuru, v městečku Molo, se vybourala cisterna s benzínem, který začal vytékat ven. Seběhli se lidé, aby zadarmo získali drahocennou surovinu, a v tom cisterna vybuchla. Výsledkem bylo okolo stovky mrtvých a 116 zraněných, většinou těžce popálení, z nichž asi třetina kriticky na více než šedesáti procentech povrchu těla. My jsme pod vedením našeho koordinátora Aleše Bárty na situaci reagovali, sehnali jsme zdravotnický materiál a vypravili se do nemocnice v Nakuru, kam byla většina zraněných převezena. Zde jsme pomáhali místnímu personálu s ošetřovatelskou péčí o popálené, která je velmi náročná. Převaz jednoho těžce popáleného v místních podmínkách zabere ve třech lidech i tři až čtyři hodiny. Na místě jsme spolupracovali i s jinými organizacemi – na místě byl tým Lékařů bez hranic, Červený kříž, skupina indických a slovenských lékařů.
Jak na vás reagovali místní lidé?
Co si o nás ve skutečnosti místní mysleli, bych si opravdu přála vědět, nicméně reakce byly různé, v naprosté většině však pozitivní. Děti z nás byly většinou nadšené, chtěly si sáhnout, smály se nebo aspoň na nás nepokrytě zíraly a zkrátka nechápaly, co se děje. Poučené děti se odvážily požádat o sušenku nebo peníze. Mladší dospělí nám přátelsky mávali nebo se chtěli seznámit, potažmo nás prosili, abychom je vzali k nám, do pohádkové a blahobytné Evropy, nebo se aspoň u někoho přimluvili a oni mohli získat zaměstnání. Starší lidé si chtěli povídat nebo si aspoň podat ruku. Jen zřídka se někdo tvářil odmítavě. Naše působení v Itibu lidé velmi oceňovali a vážili si naší pomoci. V nemocnici v Nakuru však došlo ze začátku k několika nedorozuměním. Místní personál nám vyčítal, že se chováme arogantně, ale po několika poradách se snad podařilo problém uspokojivě vyřešit. V Keni panuje bezvýhradný paternalistický přístup. V praxi to znamená, že doktor je něco jako bůh. Nás místní považovali za bílé doktory, což už je úplné terno – pacienti byli velice rádi, že se o ně staráme, výborně spolupracovali a většinou dávali najevo svou vděčnost.
Co taková stáž může studentovi přinést?
Měli jsme možnost se seznámit se zdravotnickou situací v rozvojové zemi a získat tak nejen profesní, ale i bohatou kulturní zkušenost. Bohužel mne mrzí, že ze strany lékařské fakulty se projektu nedostalo žádné podpory. Tato stáž byla již druhá v pořadí, první proběhla v létě minulého roku a už tehdy jsem fakultu oslovovala, ale neúspěšně s odůvodněním, že chybí odborné zajištění. Na první stáži totiž nebyl český lékař. Sama jsem se stáže účastnila až teď v zimě, tedy druhé stáže v pořadí, a to poněkud neplánovaně, a znovu už jsem fakultu neměla čas ani chuť oslovovat s tím, že tentokrát tam bude i český odborník na tropickou medicínu. Jen doufám, že by tato skutečnost přístup fakulty změnila, a možná se ji ještě pokusím zpětně oslovit.
Více o projektu ADRy najdete na http://www.kena.websnadno.cz/
