Má řadu rozpracovaných věcí a také plánů, do čeho se ještě pustí. V umění, vědě i pedagogice. Helenu Lukášovou, která vyučuje studenty fakulty informatiky především výtvarné stránce počítačové grafiky, momentálně brzdí jen opatření proti pandemii koronaviru.
Co vám v poslední době na Masarykově univerzitě udělalo radost?
Přibrali jsme na fakultu nového kolegu Daniela Echeverriho. Zatím jsme se ale potkali jen online a asi to tak ještě nějakou dobu zůstane. Je to Kolumbijec, který v současné době dokončuje doktorské studium v Hongkongu. Začal už online učit. Pro studenty je to nová krev s mezinárodním rozhledem. Já jsem za to moc ráda. Je to člověk, který se nám sem velice hodí, a těším se.
Proč se Kolumbijec studující v Hongkongu rozhodl ucházet o místo na brněnské univerzitě?
Říkal, že se mu líbí ukotvení grafického designu na fakultě informatiky, tedy jako část informatiky. On v tom vidí velký potenciál.
Vy na fakultě vyučujete kromě uměleckého ztvárnění reality v počítači i předměty, u nichž si jako laik výuku online nedokážu moc představit. Které z nich zasáhla nejvíc opatření proti Covidu-19?
Jednoznačně předmět večerní kresba, protože ten se v tomto semestru vůbec nekoná. Spočívá totiž v tom, že pracujeme se studenty v učebně, máme živý model, stojany.
Před rokem jste ale nějaký recept na výuku večerní kresby online se studenty našli, že?
Ano, když nám před rokem ta omezení vstoupila do semestru, učila jsem večerní kresbu online. Bylo to hodně experimentální i pro mě. Snažila jsem se spíš udržet studenty v dobré náladě, v dobrém rozpoložení, snažila jsem se jim dávat kreativní náměty, hodně jsem s nimi komunikovala. Výstupy z hodin byly fajn, reakce studentů taky. Odpočinuli si, přišli na jiné myšlenky. Ale v této době, kdy se z online stává jakási nová norma, se smysl figurální kresby ztrácí.
Jak je to s výtvarnou prací venku, tedy s Výtvarným plenérem?
Výtvarný plenér se koná vždycky v červenci po skončení zkouškového období. Za roh nikdo nevidíme. Zatím plánujeme, že bude. Zájem studentů je už teď obrovský, protože všichni doufají, že si to užijí, když už se tak dlouho neviděli. My jsme obdobnou situaci zažili minulý rok, nějakou chvíli jsme nevěděli, zda se plenér uskuteční. Nakonec ano, a dokonce se podařilo přicestovat našemu hostu Sebastianu Duthymu z Londýna, který je filmař a mimo jiné během své kariéry tvořil videoklipy pro hudební skupinu Chemical Brothers. Byla to radost. Nezbývá než doufat, že se to povede i letos, ale samozřejmě nevíme.
Učíte však i předměty, které jsou, zjednodušeně řečeno, o výtvarné práci v počítači. Jsou to předměty, které se bez výpočetních technologií neobejdou ani mimo koronavirové období. Mám na mysli třeba 3D modelování postav.
3D modelování tolik zasažené není. Jen musíme se studenty komunikovat online, a tak je všechno těžkopádnější. Kontaktní výuka je prostě rychlejší, svižnější. Je to společné břemeno, musíme to nějak zvládnout. I v těchto podmínkách jsou studenti výborní, vznikají dobré práce. Já mám výtvarné vzdělání, vystudovala jsem sochařství, snažím se vést studenty ke zvládnutí anatomie, proporcí, světla, ke schopnosti přemýšlet o barvách. Snažím se jim vetknout nadstavbu výtvarnou. U nás na fakultě se v rámci studia vizuální informatiky otevřela specializace na vývoj počítačových her, kde mají tento předmět jako povinný, a o tu specializaci je samozřejmě obrovský zájem, takže studentů máme dost.
Zmínila jste, že počítačové modelování vnímáte spíš z výtvarné než z technologické stránky, a tak se zeptám na váš úhel pohledu na počítačové hry. Stane se z jejich výtvarného zpracování někdy regulérní umění?
Říct, že počítačové hry nikdy nebudou umění, je krátkozrakost. Například spousta umělců pracuje s vyprávěním příběhů. Stejně tak i některé počítačové hry nabízí rozvětvený příběh. Rozhodně je tak lze vnímat i jako možnou formu výtvarného projevu. Už teď jsou vybrané počítačové hry součástí uměleckých sbírek renomovaných institucí.
Zaujalo mě v popisech předmětů, že kromě jiných dovedností učíte studenty „respektovat požadavky klienta a jeho termíny“. Jak se dá připravit na zákazníka grafického studia, který chce nemožné na počkání?
Jsem ráda, že toto téma ve výuce je. Lví podíl na něm mají kolegové Jana Malíková a Lukáš Pevný. Studentům předkládáme reálné zakázky. Oslovují nás fakulty, kde mají různé projekty. Požadavky přichází i zvenčí, teď třeba budou studenti připravovat vizuál a logo pro sdružení Nesehnutí. Vyučující vyjednají podmínky, tedy co je reálné a jak dlouho to bude trvat. Této části jsou posluchači ušetření. Studenti pak ale vypracují vlastní návrhy splňující dané zadání a prezentují je před ostatními. V limitovaném čase vysvětlí koncept, vyzvednou pozitiva svého řešení. Pak necháme vyjádřit klienta, řekneme mu náš názor a nakonec dospějeme touto formou komunikace k výsledku.
Vaše vlastní umělecké aktivity, virtuální tvorbu, sochařinu a další, pandemie koronaviru rozhodně nezastavila. Je to vidět na webu, kde představujete svoji práci. Jak vůbec ovlivnila protiepidemická opatření vaše výstavy a další akce?
Některé bohužel odpadly, některé bylo nutné odložit. V Domě umění v Brně je nachystaná výstava Tady a teď, která představuje brněnské umělce. Je nainstalovaná, čeká na svoje diváky, zatím bohužel není přístupná. Začátkem května bych měla mít skupinovou výstavu sdružení Ars Mathematica v Paříži. Ta už je dvakrát odložená. Nevím, jestli se vůbec bude konat a pokud ano, tak zda bude možné, abych se účastnila jejího otevření. Minulý rok jsem měla projekt pro High Line Nine Gallery v New Yorku ve Spojených státech. Šlo o instalaci virtuálních děl pro takzvanou augmentovanou realitu (zobrazení reality rozšířené o počítačově vytvořené objekty – pozn. redakce), ale padla do toho koronavirová krize, takže se v tom bohužel dál nic neděje.
High Line Nine Gallery je na Manhattanu. Co jste připravila pro diváky na tak prestižní světové adrese?
Oslovila mě přímo galerie. Ona působí v nově se rozvíjející čtvrti Hudson Yards, v níž je slavná rozhledna Vessel, nákupní středisko, jsou tam nové mrakodrapy. Lidé z galerie pořádají prezentace prací i v okolí galerie, kde instalují digitální virtuální objekty v rozšířené realitě. Ta díla lidé vidí přes mobilní telefony. Zobrazují se jim na pozadí reálného prostředí, které sledují přes fotoaparát v mobilu. Jednoduše řečeno: K realitě se na displeji přidá i virtuální část. K té výstavě už byla připravená organizace, bylo v plánu nabídnout k ní divákům i průvodce, připravované modely už vidělo pozvané publikum. Pak ale svět vykolejila pandemie.
Hovořila jste o třech akcích, které jsou připravené, ale pandemie je odsunula. Které z nich je vám nejvíc líto?
Moje srdeční záležitost je New York. Byla bych moc ráda, kdyby si tam lidé tu připravenou výstavu mohli prohlédnout. Vím, jak je americké prostředí rychlé... Je mi líto i to, že jsem se kvůli pandemii do oblasti Hudson Yards nemohla podívat, nebyla jsem tam, neosahala si realitu, ve které by se prezentovala moje práce. Potřebovala bych si ten prostor zažít, abych měla jistotu, kde přesně chci mít své věci umístěné. Orientuji se jen podle fotek. Pro mě to tak vlastně je virtuální realita na druhou. Tohle bych ještě chtěla napravit.
Jak už jsem říkal, na druhé straně se vám řada uměleckých záměrů i v době boje světa s covidem-19 podařila. Kterého si zvlášť ceníte?
Určitě workshopu, který jsem nazvala Merzbau Revisited, ve spolupráci s Vašulka Kitchen, centrem nových médií zde v Brně. Tam jsem uplatnila podobný princip jako při práci na výstavě v Hudson Yards v New Yorku. Smyslem worshopu bylo společně s jeho účastníky vytvářet virtuální trojrozměrná díla. Navazovali jsme volně na dílo Merzbau Kurta Schwitterse. Ten ve svém bytě v Hannoveru v Německu budoval z mého pohledu fantastické dílo, objekt, který postupně rostl, Schwitters probourával stropy, aby vytvořil prostor pro rostoucí objekt, lepil na něj vlastní vlasy, nehty... ta věc požírala všechno okolo. Pracoval na tom roky. Bohužel pak musel utéct před nacismem, svoji práci opustil a za druhé světové války ji zničilo spojenecké bombardování. Zbylo jen pár fotek. Já jsem chtěla tu ideu postupně rostoucího díla, práce s náhodou, na němž se podílejí všichni účastníci, vyzkoušet právě na tom workshopu, otestovat, jak dopadne dialog online na dálku. Dopadlo to dobře. Výsledky byly instalované v brněnském městském prostoru v augmentované realitě v rámci akce Art Week začátkem loňského listopadu. Ve spolupráci s účastníky workshopu jsme pak naše díla předvedli v různých městech světa včetně New Yorku, Londýna nebo Mexico City. Myslím si, že to byla v dané situaci, kdy není nic přístupného, zajímavá sonda do toho, jak lze pracovat ve veřejném prostoru virtuálním způsobem, kdy objekty jsou přímo navázané na fyzický svět. Ony tvoří jakési virtuální parazity.
K vašim známým počinům v oblasti vědy patří podíl na rekonstrukci podoby markraběte Jošta a barona Trencka. Pracujete na nějaké další historické osobnosti či nosíte aspoň nějakou v hlavě?
Už jsme kvůli tomu měli setkání na antropologii. Nápady by byly, ale zatím je to velice předběžně v jednání, je to o hledání možností. Je třeba mít možnost zdokumentovat ostatky. Pak je ještě otázka, v jakém stavu jsou, jestli je vůbec rekonstrukce podoby reálná.
Vědecká práce na rekonstrukci podoby historických osob, a třeba vás čeká i nějaká další, znamená spolupráci expertů z úplně opačných oblastí vědy. Antropologů, historiků a dalších. Jak se vám daří najít společnou řeč?
Mě ta komunikace s nimi hrozně baví, protože v ní jde o skládání střípků z různých oborů. Zvlášť u Trencka, kde jsou ostatky mumie v Kapucínské hrobce velmi dobře zachovalé. Antropologové z toho vydolovali spousty informací, které si ověřovali, tato data bylo nutné dát do souvislosti s historickými záznamy. Byla to detektivní práce.
Takže tým složený z lidí ze všech možných koutů vědy funguje?
Určitě, už jsme se za dobu spolupráce na společných projektech sehráli. Já jsem například kvůli projektu podoby barona Trencka odjela spolu s kolegou antropologem a dvěma historiky do chorvatské Požegy, odkud Trenck pochází. I tam je to taková místní významná historická osobnost. Objeli jsme i okolí, je tam třeba vesnička Trenkovo, kde vyrůstal. Jeho otec byl Prus, sloužil ve vojenské pevnosti ve Slavonském Brodu, kudy protéká řeka Sáva, kdysi hranice Rakouska-Uherska a Osmanské říše. Bylo to velice přínosné pro tu práci, protože při návštěvách těch míst spolu s odborníky z jiných oborů jsem se toho spoustu dozvěděla.
Jako sochařka jste už při své tvorbě použila řadu metod, nad kterými by zaplesalo srdce nejednoho technika. Třeba 3D tisk, kdy dodáte návrh elektronicky a tiskárna ho převede do reálu. Jaké máte třeba právě s touto technologií ještě plány?
Existují tiskárny, které umí vyrobit velké věci. Ráda bych tiskla na tiskárně D-Shape, která je dílem italského vynálezce Enrica Diniho. Seznámila jsem se s ním v Londýně na výstavě 3D Print Show. Mně se jeho metoda z více důvodů líbí. Jde třeba o velikost, tiskový stůl má rozměry šest krát šest metrů, takže se dají tisknout opravdu velké objekty. On také přišel s materiálem pro tisk, který imituje vápenec. Pracuje s vápencovým prachem, který vytvrzuje chemikálií přírodního původu. Líbí se mi, že to nezanechává ekologickou stopu, na rozdíl od menších tiskáren, které pracují obvykle s plastem. Tisky z D-Shape tiskárny velmi dobře odolávají slané vodě. Dini je díky tomu úspěšný v restaurování korálových útesů. Už jsem mu psala, že bych taky chtěla útes navrhnout a vytisknout.
Jiná pozoruhodná metoda je ta, kdy sochu podle vašeho elektronického návrhu vyrábí robot.
Já jsem měla to štěstí, že jsem jednu takto realizovala dokonce v kararském mramoru na rezidenci Digital Stone Project v Itálii ve vesničce Gramolazzo, kam se sváží mramorové bloky z hory, z hřebene, který leží mezi touto vesničkou a slavnou Carrarou. To bylo úžasné, moc se mi to líbilo. Bohužel to není právě levné. Měla jsem v plánu jet do Itálie i letos, poslala jsem tam v přípravě další digitální soubor, ale musela bych už teď skládat nějaké peníze. Tak jsem jim napsala, jaká je situace, že nemůžu na nic vsadit, a tak budu muset čekat na příští rok. Třeba to vyjde.
Kararský mramor je jako materiál pojem i pro sochařského laika. Musím využít příležitosti, kdy mluvím s někým, kdo s ním opravdu pracoval. Jaké to je?
Kararský mramor je jeden z nejkrásnějších sochařských materiálů. Dřív, když jsem se třeba učila na státnice, tak jsem nechápala, proč se vůbec musí říkat kararský mramor, v čem je tak výjimečný. Až když jsem potom pracovala v jiných mramorech, pochopila jsem to. On je úžasně jednolitý, zrno je tak jemné. Kararský mramor udrží jakýkoli detail. Je to fakt výjimečný materiál.
Když se dozvídám o všech těch metodách, musím se zeptat, jestli se podle vás někdy ztratí obraz sochaře jako člověka tvrdě pracujícího s kamenem či hlínou a nahradí ho obraz umělce u počítače?
Myslím, že odpověď nemůže být, zda zvítězí technika, nebo manuální práce. Obě fungují vedle sebe nebo se i prolínají. Já v nich vůbec nevidím rozpor. Lidé se mě ptají: „A to teď budou všichni dělat jako na počítači?“ Já myslím, že ne. Ať si každý dělá, co chce. Digitální technologie nabízí jiné možné uvažování o sochařském výstupu. Sochařina je dřina. Je to fyzická práce. Socha potřebuje investici. Nástroje, materiály i ateliér jsou drahé. Studentům sochařství je nutné nabídnout kromě klasických postupů i znalosti nových technologií, digitální modelování například. To jim kromě jiného dá přesah, další dovednost a s tím lepší uplatnění v praxi. V tom vnímám posun a vztah mezi klasickou sochařinou a technologiemi.
Když jste se před časem pustila do výroby šperků, což ale není hlavní směr vaší umělecké tvorby, získala jste za svoji kolekci prestižní cenu Czech Grand Design. Věnujete se ještě navrhování šperků?
Nějaké nápady mám, zatím jsem se ale do nich nepustila. Já nejsem šperkař. Jsem v naturelu spíš sochař, ale jak vidím různé oblasti výtvarné tvorby propojené, nevnímám sochařství a tvorbu šperků jako oddělené činnosti. Pro mě je to otázka měřítka. Mým vyjádřením vztahu ke šperkům je moje druhá kolekce Naruby/Dissecting the Universe. To bylo rok po získání Czech Grand Design, mimochodem i ta druhá kolekce byla nominovaná na tuto cenu. Pracovala jsem tehdy s počítačovým skenem páteře. Každý obratel byl svébytný objekt. Mohl to být šperk navlečený na stuhu, na řetízek, mohl být ve vlasech, mohl to být samotný objekt bez konkrétního určení. Chtěla jsem, aby si způsob využití určil člověk, který šperk vlastní. Nechtěla jsem jako tvůrce nikomu dopředu diktovat, aby ho nosil třeba jako brož. Mým záměrem bylo, aby lidé dělali, co sami chtějí. Každý z obratlů byl zároveň jedinečný kus skládačky celé páteře. Když se seskládaly, byl z nich jeden velký objekt. Právě vztah konstelací, jednotlivostí a neurčité formy vyjadřuje můj postoj ke šperku.
Helena Lukášová vystudovala sochařství na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Stojí za úspěšnými vědeckými a uměleckými počiny. Byla členkou vědeckého týmu, který za obnovu podoby barona Trencka dostal cenu MUNI Scientist. Za kolekci šperků si odnesla ocenění Czech Grand Design. Na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity vyučuje předměty zaměřené na grafickou tvorbu a její propojení s výpočetní technikou.