Přijdete-li na návštěvu k profesoru Martinu Černohorskému (narozen 1923), přivítá vás vitální a stále velmi aktivní člověk, jeden z nejuznávanějších fyziků u nás i v Evropě, člověk, jehož celý život je, až na pár výjimek, spojen s Masarykovou univerzitou. Tou jednou z mála výjimek je jeho „rektorování“ na Slezské univerzitě v Opavě v letech 1992–1998. Fyzika se stala jeho celoživotním oborem, kterému se věnoval celý svůj aktivní život a který mu přinesl obrovskou radost a prestižní uznání.
O profesoru Černohorském bylo již napsáno mnohé, ba téměř všechno. Zadáte-li si jeho jméno do vyhledávače, pak zjistíte, co vše ve své dlouholeté pedagogické činnosti a v profesním životě dokázal. Je to jeden z hlavních zakladatelů České konference rektorů (ČKR). Za přečtení určitě stojí rozhovor, který profesor Černohorský poskytl Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v dubnu 2019 ke stému výročí jejího vzniku s názvem Učitelé by se měli více zajímat o radosti a strasti svých studentů. Mimořádně zajímavé jsou i rozhovory v angličtině, které s ním v osmi dvouhodinových sezeních vedl v červenci a listopadu 2018 historik Kalifornské univerzity v Berkeley Paul Burnett pod názvem Martin Černohorský: Science, Reason, and Passion in the Struggle for Freedom. Videonahrávky všech sezení i texty rozhovorů vydané knižně má Paul Burnett v úmyslu předat jako dar rektoru Masarykovy univerzity pro univerzitní archiv.
Martin Černohorský si ve svých téměř osmadevadesáti letech udělal čas i na krátký rozhovor.
V čem vás asi nejvíce zasáhla současná epidemická situace?
Pro mě tato koronavirová doba znamenala ukončení mé aktivní pedagogické činnosti, která trvala pětasedmdesát let. Když jsem zahajoval v akademickém roce 2020/2021 volitelný předmět „Základní pojmy a zákony klasické fyziky“, došlo k jeho převedení do online podoby, kterou po technické stránce zabezpečil můj kolega Michael Krbek. I když ohlasy studentů na tuto formu, kterou jsem se pokusil realizovat, byly jen pozitivní, jsem toho názoru, že efektivnost výuky je dána také osobním kontaktem, což online výuka nikdy nezabezpečí. Pro mě byl vždy mimořádně důležitý osobní kontakt se studenty, a tak jsem výuku tohoto předmětu raději přerušil až do doby, kdy bude opět možná prezenční formou.
Patříte mezi zakladatele České konference rektorů. Jak to bylo v těch úplných začátcích?
Ty počátky sahají až ke Klubu rektorů českých a slovenských vysokých škol, který byl – po předchozím jednání pěti rektorů českých vysokých škol na Českém vysokém učení technickém v Praze – oficiálně ustaven 26. dubna 1990 v Žilině na Vysoké škole dopravy a spojů. Zakládajících členů bylo sedm – čtyři rektoři českých vysokých škol a tři rektoři slovenských vysokých škol. Prvním předsedou Klubu rektorů byl profesor Milan Jelínek, první polistopadový rektor Masarykovy univerzity. Když se v době, kdy už jsem byl rektorem Slezské univerzity v Opavě (po dvě tříletá funkční období od 1. března 1992 do 28. února 1998), uvažovalo o zřízení administrativního centra Klubu rektorů, navrhli slovenští rektoři, aby bylo někde mezi Prahou a Bratislavou, a tak logicky přišlo na řadu Brno, konkrétně Masarykova univerzita. Byl jsem pověřen řízením Kanceláře Klubu rektorů, a stal se tak jedním ze dvou vedoucích funkcionářů, zástupcem předsedy, s označením kancléř. Když koncem roku 1992 vznikly dvě sekce Klubu rektorů, česká a slovenská, z nichž 25. listopadu 1992 vznikla Slovenská rektorská konference a 28. ledna 1993 na zasedání České sekce Klubu rektorů na Českém vysokém učení technickém v Praze Česká konference rektorů (mimochodem ve stejný den jako vznikla v roce 1919 Masarykova univerzita), přetvořila se Kancelář Klubu rektorů českých a slovenských vysokých škol v Kancelář České konference rektorů, a tak to zůstalo dodneška. Stručná historie ČKR je výstižně zachycena tajemnicí České konference rektorů Marií Fojtíkovou, mojí bývalou studentkou a doktorandkou, a zveřejněna na webu České konference rektorů.
Jaké byly cíle vaší snahy založit seskupení, chcete-li, Českou konferenci rektorů?
Ty cíle byly, a já jsem přesvědčen o tom, že stále jsou, stejné. Osamostatnit vysoké školy od jakýchkoli zásahů politických či jiných mocenských vlivů a zároveň vytvářet prostor pro svobodné myšlení a zajištění těch nejlepších podmínek pro vzdělávání našich studentů. To ostatně platí dodnes. Já sám vzpomínám na dobu, kdy jsme tyto myšlenky postupně utvářeli a začali je přetvářet do Stanov, které byly nosným dokumentem ČKR a které se později přetvořily ve Statut. Museli jsme si umět poradit s volbami předsedy a místopředsedů a dát celému procesu jistý legislativní rámec. První tajemnicí byla Marie Fojtíková, která se tehdy věnovala vědecké činnosti a kterou jsme chtěli po úspěšně absolvovaném výběrovém řízení angažovat jenom na krátkou dobu, aby se zaběhaly všechny potřebné procesy a aby na její práci mohl navázat někdo jiný, aby se mohla vrátit brzy ke své vědecké práci. U ČKR ale zůstala dodnes a je už takovou duší toho tělesa.
Jaká byla v České konferenci rektorů atmosféra v letech, kdy jste byl rektorem Slezské univerzity v Opavě?
Jako kancléř ČKR jsem se angažoval v roce 1993, kdy byl kancléř de facto jediným místopředsedou, a potom v roce 1994, kdy už existovala sofistikovanější struktura vedení, kterou tvořili předseda, kancléř a čtyři členové předsednictva. Ve stejné podobě, ve smyslu její struktury, vedení ČKR fungovalo až do roku 2001, kdy už jsem nebyl rektorem ani členem ČKR, a kdy členy ČKR byli pouze rektoři veřejných a státních vysokých škol. Od roku 2002 dodnes už existuje sestava ve složení předseda a pět místopředsedů, z nichž každý garantuje jasně definovanou oblast, a podmínka navíc, že v předsednictvu musejí být alespoň jedním členem zastoupeny i soukromé vysoké školy. Pokud jde o atmosféru, byla nejlepší a nejdělnější v době, kdy vznikl Klub rektorů českých a slovenských vysokých škol, a potom v prvních letech existence ČKR. Rektory byly velké osobnosti jako Radim Palouš (Univerzita Karlova), Josef Jařab (Univerzita Palackého), Stanislav Hanzl (České vysoké učení technické), Milan Jelínek a Eduard Schmidt (oba Masarykovy univerzita), Milan Knížák (Akademie výtvarných umění), a řada dalších. Všichni bez rozdílu, zda z velkých nebo z malých vysokých škol, měli zájem na tom, aby se vysoké školství Československa, respektive České republiky proměnilo způsobem, který by byl kompatibilní s vyspělým Západem. Být součástí všech věcných diskusí, které nepostrádaly patřičný nadhled, bylo opravdovým potěšením.
Na stole máte celou řadu knih, takže jste stále aktivně zapojený do studia?
Tak to určitě. Teď tady vidíte například knihu od Erwina Schrödingera „Co je život? – Duch a hmota“, která je velice zajímavá. Její část „Duch a hmota“ jsme překládali z angličtiny do češtiny ještě jako samizdat, neboť se jednalo o knihu, která za dob socialismu neměla šanci být vydána u nás oficiálním nakladatelstvím, přestože jejím autorem je nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1933. Tím, že jsem ještě nedávno vedl různé volitelné kurzy, z nichž jeden se jmenoval podle první části Schrödingerovy knihy „Co je život?“, myslím, že právě fyzikální souvislosti s lidským životem (především fyzikální podstata struktury DNA) jsou stále aktuální. Bohužel jsem musel kvůli koronaviru tyto kurzy přerušit.
Co stojí zvlášť za zmínku z fyzikální tematiky, kterou jste se v životě zabýval?
Je to svým způsobem ojedinělá fyzikálně-historicko-lingvistická kuriozita týkající se prvního Newtonova pohybového zákona. Ten je ve všech interpretacích od doby Newtonovy až po dnešek, tedy bezmála po celá tři století, vykládán nesprávně, respektive neúplně. Všechny interpretace jej vykládají jako princip setrvačnosti translačního pohybu, zatímco jde o dva principy, o princip setrvačnosti translačního pohybu a o princip setrvačnosti pohybu rotačního. Masarykova univerzita je v současné době jedinou univerzitou, která vykládá první Newtonův pohybový zákon správně. Podrobnější výklad jsem k problému poskytl v rozhovoru pro Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, na nějž Váš rozhovor se mnou ve své preambuli odkazuje. Je také zveřejněn v článcích pro odborné fyzikální časopisy, naposledy v Československém časopise pro fyziku, v čísle 2/2021.
Pane profesore, děkuji vám za příjemný a zajímavý rozhovor. Podle data vašeho narození jsem si uvědomil, že jste o 70 let starší než Česká konference rektorů, na jejímž založení jste se významně podílel. Těším se už nyní na rok 2023, kdy spolu s Českou konferencí rektorů oslavíte oba svá kulatá jubilea, která v součtu dají číslo 130. Přeji Vám do dalších let hlavně pevné zdraví a ještě hodně podobně hezkých a milých chvil, jaké jsem měl tu čest strávit já s vámi.
Prof. RNDr. Martin Černohorský, CSc. (31. 8. 1923)
1999–dosud emeritní profesor Přírodovědecké fakulty MU
1992–1998 rektor Slezské univerzity v Opavě
1991 profesor Přírodovědecké fakulty MU
1972–1988 docent, Katedra experimentální fyziky Přírodovědecké fakulty MU
1967–1971 docent, Katedra fyziky pevné fáze Přírodovědecké fakulty MU
1956–1967 vědecký pracovník, vedoucí Fyzikálního oddělení, Laboratoř pro studium vlastností kovů ČSAV vyvinutá v Ústav vlastností kovů ČSAV, resp. Ústav fyzikální metalurgie ČSAV (nynější Ústav fyziky materiálů AV ČR)
1953–1956 odborný asistent, Katedra fyziky Přírodovědecké fakulty MU
1950–1953 asistent, Katedra fyziky Přírodovědecké fakulty MU
1945–1950 pomocná vědecká síla Ústavu experimentální fyziky Přírodovědecké fakulty MU, angažovaná při vedení fyzikálních praktik pro studenty
