Jaký je život polárníka?

Do Ameriky dnes lidé pracovně cestují poměrně běžně, na Nový Zéland už méně, ale ani to není nesplnitelný cíl. Antarktida je však speciální. Pravidelná letecká linka tam nelétá a jen někteří tak mají možnost zkoumat tento kontinent podrobněji. Mezi nimi jsou i vědci z Masarykovy univerzity.

K bádání mají téměř ideální podmínky. Stanice Johanna Gregora Mendela, na které v době expedice přebývají a pracují, je nově vybudována. Jako celek byla uvedena do provozu v roce 2006 díky projektu Masarykovy univerzity a aktivitě profesora Pavla Proška.Letošní expedice trvala dva a půl měsíce a probíhala zrovna v době, kdy v zemi věčného sněhu a ledu přecházelo letní období do zimy. Občasné silnější větrné bouře vědcům někdy zkomplikovaly život a zbrzdily práci, ale s rozmary počasí nic nezmohli.

Nebyli zde poprvé, a tak už je překvapilo máloco. Organizace byla podle účastníků výpravy díky zkušenostem z dřívějška výborná. Každý člen přesně zná své úkoly, proto zprovoznění stanice na začátku expediční sezony nezabere víc času, než je nutné. Rovněž práce na náročných odborných programech se díky dobré koordinaci uskutečnily v plánovaném rozsahu. Tím se však od ostatních expedic neodlišují, specifikem české výpravy je něco jiného. „Naše expedice například nemá kuchaře, jídlo připravuje každý den dvoučlenná služba. To znamená, že přibližně jednou týdně tato povinnost vyjde na každého člena, a to včetně pečení chleba, protože v únoru už nemáme k dispozici balený chléb, který tvoří zpočátku součást expedičních zásob,“ popisuje Miloš Barták, vedoucí expedice a biolog Masarykovy univerzity. Bezprostředně po příjezdu do Brna se vědci opět naplno zapojují do pracovních povinností na univerzitě. „Regenerace po návratu do Česka je doslova žádná. Jakmile se vrátíme zpět do akademického prostředí, čeká na nás spousta věcí, které se nashromáždily během naší nepřítomnosti a jejichž řešení zpravidla nesnese odkladu. Jde o záležitosti týkající se výuky studentů, vědeckých prací, ale i běžných provozních záležitostí, které souvisí s chodem laboratoře, oddělení a ústavu. To všechno zabere celý pracovní den a mnoho času mimo něj. Takže na regeneraci dojde zpravidla až počátkem června,“ dodává smířeně Barták.

Přivézt si tak alespoň suvenýr z Antarktidy… ani to vědci nemohou. „Suvenýry v pravém slova smyslu se z Antarktidy nevozí, neboť kromě sběrů přírodnin, vzorků, které potřebujeme pro práci v laboratoři, se nesmí vyvážet nic, co není bezprostředně spojeno s vědeckou prací,“ vysvětluje vědec. Ale něco přeci jen mají. Charakter suvenýru má někdy neobvyklý fotografický záběr, který se podaří pořídit, jindy tvarem či barvou zajímavý kamínek sebraný na pobřeží. „Pro mě osobně patřil k nejzajímavějším zážitkům průzkum vegetace vodopádů a trvale smáčených skalních stěn. Je to ekosystém, ve kterém mohou přežít jen organismy vysoce specializované na extrémní prostředí. Letos jsem se díky odbornému zaměření ocitl u naprosto zamrzlého vodopádu, který utvářel neuvěřitelné tvary rampouchů a ledových povlaků na kolmé skalní stěně. Navíc se mi z něj povedlo odebrat vzorky řas, sinic a dalších autotrofních organismů, které poslouží pro následné mikrobiologické analýzy ve specializovaných tuzemských laboratořích,“ s úsměvem vypráví Miloš Barták.

Začátkem března, po dvou a půl měsících vědci misi ukončili. Všechny vzorky sice ještě nejsou zpracovány a vyhodnoceny, ale i přesto je jasné, že se výprava povedla. „Expedice byla mimořádně úspěšná, neboť všechny odborné skupiny, které byly se svými vědeckými projekty součástí expedice, splnily a v mnoha ohledech i předčily odborné cíle, které si pro letošní expedici vytyčily,“ spokojeně konstatuje profesor Barták.