Po více než čtyřiceti letech práce pro Masarykovu univerzitu odešel na konci března do důchodu Jan Pavlík, který posledních osm let vedl Centrum zahraniční spolupráce MU. Předtím působil po čtyři funkční období jako proděkan pro zahraniční vztahy na filozofické fakultě a také fakultu vedl šest let jako děkan. Přes třicet let vyučoval na katedře románských jazyků, podílel se na založení francouzsko-českého studijního programu veřejné správy na ekonomicko-správní fakultě a mimo jiné i předsedal správní radě Fulbrightovy komise v ČR.
Od roku 1992 jste byl proděkanem pro zahraniční vztahy na filozofické fakultě. Jak vypadala zahraniční spolupráce před 30 lety, kdy v České republice ještě neexistoval Erasmus?
To se s dneškem těžko srovnává. Počítače byly vzácnost, neexistoval e-mail a samozřejmě ani Informační systém MU. Naším hlavním cílem v tehdejší době bylo vyhledávat a zprostředkovávat ústavům nabídky zahraniční spolupráce – dokonce jsme začali připravovat i pravidelné informace, dnes bychom jim asi řekli „newslettery“, které jsme tiskli zpočátku na jehličkových tiskárnách a osobně roznášeli.
Mezinárodní spolupráce tehdy sice existovala, ale bylo jí málo. Až na konci 90. let přišel výměnný program Erasmus, díky němuž dnes vyjíždí do zahraničí většina studentů MU. Internacionalizaci v dnešním slova smyslu jsme si ale asi ani neuměli představit a netušili jsme, jak daleko by vůbec měla zajít, jak moc by měla změnit vnitřní prostředí na MU, nebo že bychom ji mohli a měli podporovat i finančně, jak je tomu dnes. Je až neuvěřitelné, jak moc se všechno za posledních třicet let proměnilo.
V roce 2000 jste se stal děkanem filozofické fakulty. Jak na toto období vzpomínáte?
Bylo to dost obtížné období; ministerstvo školství ve druhé polovině 90. let změnilo pravidla financování vysokých škol způsobem, který se – pokud byl uplatňován i uvnitř univerzity – zásadně dotkl filozofických fakult. Ty se většinou ocitly ve značném deficitu, s nímž bylo nutné se vypořádat a fakultu finančně stabilizovat. To se nám kupodivu podařilo a, pokud vím, přinejmenším část parametrů, které jsme do vnitřního rozpočtování fakulty zavedli a které byly založeny na výkonu, v nějaké podobě přetrvávají dodnes. Během těch šesti let se nám také podařilo zvýšit počet studentů a výrazně zmodernizovat prostředí včetně IT. Velkou radost jsem měl i z nové knihovny, kterou jsme otevírali v roce 2002.
V roce 2014 jste se z filozofické fakulty přesunul na Centrum zahraniční spolupráce MU (CZS MU), jehož hlavním úkolem je, aby MU byla ještě mezinárodnější. Jak Vás práce na CZS bavila?
Byla to v podstatě práce snů. Odmalička mě bavilo pohybovat se mezi lidmi z jiných kultur a mluvit s nimi pokud možno jejich jazykem, takže taková pracovní nabídka se nedala odmítnout. Bylo to skvělých osm let, během nichž jsem potkal stovky zajímavých lidí z různých koutů světa, ať už v zahraničí nebo u nás. Vždycky jsem byl hrdý na to, když jsem zahraniční návštěvy provázel po Brně a po MU. Těšilo mě, s jakým údivem si prohlížejí naši univerzitu a její vybavení, nemluvě o nových nebo rekonstruovaných budovách. To v zahraničí není vůbec samozřejmost, ani na západních univerzitách.
Největší radost jsem ale měl, když jsem mohl před začátkem každého semestru ve Scale přivítat stovky nových studentů, kteří přijeli na MU, ať už v rámci Erasmu nebo jiného výměnného schématu. To býval moment, na který jsem se těšil – Scala přeplněná zahraničními studenty, kteří poslouchali a smáli se, když jsem je vítal v Brně, „ve městě, jehož jméno ještě mnozí z vás neumí pořádně vyslovit“. Dokonce mě pak někdy i zdravili, když jsme se náhodou potkali na chodbách nebo ve městě. Ta Scala mi bude určitě chybět. Z každého jednoho studenta, který přijel do Brna, jsem měl a stále mám neskutečnou radost.
Co se za těch osm let na CZS povedlo, a naopak nepovedlo?
Máme za sebou určitě spoustu různých úspěchů, které snad ani nelze takto vyjmenovat: stali jsme se součástí aliance EDUC, rozjeli spolupráci se zahraničními ambasadory, uspořádali jsme setkání našich zahraničních absolventů v rámci oslav MUNI 100, kdy do Brna přijelo více než 100 cizinců z 28 zemí světa. Také jsme prodali několika českým univerzitám náš vlastní systém pro administraci mobilit, který na CZS vyvíjíme přes 20 let, zatímco jiné vysoké školy pracují třeba s Excelem. Oslavili jsme také 30 let programu Erasmus v ČR. To byl samozřejmě velký milník pro české univerzity a mě možná trošku mrzí, že jsem na CZS nebyl už v tom „zakladatelském“ období.
Naopak to, v čem se nám nedařilo tak, jak bych si přál, bylo otevírání nových programů vyučovaných v angličtině, těch je na univerzitě, jakou si přejeme být, pořád málo. Samozřejmě chápu, že otevřít nový program není jednoduché, a že můžeme vyjmenovat spoustu víceméně objektivních – například kapacitních – důvodů, proč to nejde. Přesto se domnívám, že tím hlavním důvodem je bohužel nedostatečná schopnost mnoha vyučujících vyjadřovat se a učit svůj obor v angličtině. To ostatně nikoli výjimečně čteme i v anketě, kterou zahraniční studenti vyplňují na konci svého pobytu na MU.
Nejvíc mě ale mrzí, že do zahraničí pořád vyjíždí málo našich studentů. Jsme sice téměř na 20 procentech absolventů, kteří mají za sebou zahraniční zkušenost, ale uvnitř MU existují obrovské rozdíly. Na některých fakultách vyjíždí téměř 40 procent absolventů, na jiných sotva 10 procent. Víte, já jsem asi trochu internacionalizační extremista – podle mého názoru by do zahraničí měl jet úplně každý student. Úplně každý. A dokonce bych si myslel, že student by snad ani neměl jít studovat na vysokou školu – rozhodně ne na Masarykovu univerzitu –, pokud automaticky nechce strávit část studia v zahraničí.
Nestudovat v zahraničí je totiž obrovská škoda, vzhledem k tomu, jak neskutečné možnosti existují. Samozřejmě nelze srovnávat dnešní situaci s dobou před rokem 1989, kdy možnost studovat v zahraničí byla neuvěřitelně vzácná. Po revoluci, kdy se hranice otevřely, jsem se skoro až bál, že v zahraničí budou chtít studovat všichni a my nebudeme mít koho učit. To se ale nestalo a nezdá se, že se to stane: mnoha studentům se prostě „nechce“. Myslím, že v tomto ohledu dost selhává osvětová role učitelů, kteří by svým studentům měli při každé možné i nemožné příležitosti připomínat, jak důležitý studijní pobyt v zahraničí je, a sami jim to na své zkušenosti – pokud ji tedy mají – dokazovat.
Vy sám jste byl v průběhu svých studií na zahraničním pobytu?
Já jsem měl to štěstí, že můj otec byl vynikající anglista, takže jsme v 60. letech žili skoro dva roky v Indii, kde otec pracoval jako tlumočník a překladatel. Já jsem tam chodil do školy, sice české, ale přece jen v anglofonním prostředí. Tehdy mi bylo deset let, ale mělo to na mě obrovský vliv, byl to úplně jiný svět, jiná kultura, jiní lidé, jiný způsob chování. To mě nemohlo nepoznamenat.
V zahraničí jsem pak opravdu studoval na střední škole – hned v prvním ročníku na brněnském gymnáziu se mě naše francouzštinářka zeptala, jestli bych se nechtěl zúčastnit konkurzu a studovat na některé z československých sekcí při francouzských lyceích ve Francii. Proboha, dostat rok po ruské okupaci Československa takovouhle nabídku… A tak jsem tři roky studoval v Nîmes, kde jsem i maturoval. A jako student Masarykovy univerzity jsem pak strávil ještě rok ve Florencii.
Pobyt v cizí zemi a cizí kultuře má nezastupitelný přínos pro celý život, hloubku tohoto přínosu si ale často uvědomíme třeba až několik let po návratu. Je to ničím nenahraditelná formativní záležitost a není přehnané tvrdit, že to, jaký člověk je, se utváří z větší části během pobytů v zahraničí. Nevyjet během studia je velká chyba, řekl bych i fatální chyba. Je to něco, co už nikdy nedoženete a nikdy se to nedoučíte, zatímco kapitolu z chemie si můžete vždycky dostudovat. To opravdu důležité se totiž během zahraničního studijního pobytu odehrává mimo školu. A to cituji profesora Petera-Andrého Alta, prezidenta Německé konference rektorů.