Akce, která má za cíl vzdát hold odvaze bojovat za svobodu, začíná v 15.45 hodin a bude doprovázena hudbou z filmu Schindlerův seznam. Role průvodce programu se zhostí předseda Studentské komory Akademického senátu Masarykovy univerzity Daniel Jirků, který v rozhovoru přibližuje, jak je důležité si připomínat naši minulost a jak emocionálně náročné je číst jména zhruba 800 obětí přímo na místě, kde k popravám docházelo.
Když se řekne 17. listopad, co to pro vás znamená a co to ve vás evokuje? Ideálně v čase, protože při pohledu na vás je zjevné, že roky 1989 a ani 1939 jste na vlastní kůži nezažil a u současné mladé generace to tak občas bývá, že je to pro ně jenom letopočtová kolonka v hodinách dějepisu nebo historická událost s převládajícím osobním pocitem, že mají volno a nemusí chodit v ten den do školy nebo do práce.
Jako kluk školou povinný jsem to opravdu vnímal hlavně jako volno, protože ve škole nás nikdo nic o listopadových událostech neučil. Rok 1989 byl v tu dobu poměrně ještě nedávno a žádný učitel asi neměl potřebu nám souvislosti vysvětlit. Více jsem zjistil až na střední škole, kde jsem se začal zajímat o politiku a dění kolem sebe, začal jsem vstřebávat i historický kontext a přišlo mi to jako důležitý den. Dnes je to pro mě jeden z těch nejdůležitějších v celém roce. Jsem student a toto je studentský den, takže vlastně patřím k těm, které dnes oslavujeme. Vznikla ve mně hrdost, že jím jsem, že můžu studovat, že můžu šířit do veřejnosti ideály svobody a vše, za co v roce 1989 studenti bojovali. Dnes pokračujeme v odkazu těchto lidí, kteří se významně podíleli na změně a kteří nám dnes umožnili se veřejně scházet, projevovat a povídat si svobodně třeba i o politice a názorech na ni. Pro mě je dnes 17. listopad opravdu jedním z těch dnů, kdy si řeknu, že jej budu trávit věcmi, které mi připomínají jeho význam. Přiznám se, že si nepamatuji 17. listopad v posledních letech, kdy jsem zůstal doma. Je skvělé si připomínat ten symbol – být aktivním studentem i o svátku – a vracet se k němu.
17. listopad je specifickým datem v naší historii. Hned dvakrát se zapsal významným písmem do chodu dějin naší země. Poprvé to bylo v r. 1939, kdy protinacistické demonstrace vyvrcholily represemi proti studentům, profesorům, pedagogům a celému vysokému školství a okupanty bylo zavražděno devět členů studentských spolků. Podruhé to bylo o 50 let později, kdy došlo opět na základě studentských demonstrací k pádu komunistického režimu. Který z těchto letopočtů ve Vás rezonuje silněji?
Pochopitelně se mě dotýká víc 17. listopad 1989, protože s ním se pojí změna režimu v dobrém slova smyslu, zatímco v tom prvním případě nikoli. Navíc rok 1989 se bytostně dotýká i mě osobně, respektive naší rodinné historie, protože část mé rodiny měla před tímto rokem problém žít v komunistickém režimu podle svých vlastních představ. Silněji jsem rok 1939 začal vnímat až s příchodem do univerzitního prostředí. Ta historie je dost propojená i se studentským životem na Masarykově univerzitě. Už jen v kontextu pietního setkání na Kounicových studentských kolejích, kde byla mezi umučenými a zavražděnými spousta lidí, kteří studovali či pracovali na Masarykově univerzitě. Takže toto vnímám víc a snažím se i stále v tomto tématu dovzdělávat.
Tím jste mi nahrál na další otázku, přičemž teď mě bude vyloženě zajímat ta lidská a čistá emoce. Jaké to je číst těch cca 800 popravených a umučených jmen? Zajímá mě to vyloženě pocitově, protože než se přečte takové kvantum jmen, tak to trvá a na člověka to celý ten čas nějakým způsobem působí a doléhá.
V člověku se zmítá smutek a zároveň i trocha zloby – naštvání na tu všechnu bolest, kterou někdo zasel do nevinných lidí. Byli to lidé nijak odlišní mně nebo Vám. Žili stejně – ráno se probudili, šli do školy, studovali, psali různé práce, měli své koníčky, přátele, rodiny. A najednou nejsou. Když si člověk uvědomí, že to není jenom jméno, ale je to lidský život, který v tu chvíli na místě čtete, tak se v něm najednou probudí spousta emocí, které si do té chvíle neuvědomuje a ani je nemusí znát. Je to podobný pocit, jako když jsem navštívil Osvětim nebo Terezín, tedy místa, kde je ten smutek doslova hmatatelný a vy ho vnímáte a cítíte na každém kroku. Ale pro mě je to nesmírně důležité, aby se tahle paměť nikdy nevytratila, aby se připomínala. Dokud si tyto věci budeme připomínat, tak máme daleko větší šanci bojovat se všemi zpátečnickými tendencemi oslavující tyto hrůzy.
Ono je to možná pocitově o to silnější, že některá jména popravených a umučených mají stejná příjmení. V takových případech se dá asi tušit i určitá příbuznost, tudíž jde možná o vyvražděné celé rodiny.
Ano, z dochovaných dokumentů je zřejmé, že v Kounicových kolejích umírali manželé nebo třeba otcové se syny. Pamatuji si, jak jeden rok přišel na pietu také můj otec, on je starší, ročník 1935, takže on druhou světovou válku jako malý kluk zažil. A když tam tehdy byl, intenzivně jsem cítil, jak se mu začínají vracet vzpomínky na to, jak válku prožíval. To byl pro mě opravdu silný moment.
Letošní 17. listopad bude v jednom aspektu ještě specifičtější, protože se bude odehrávat nejen na pozadí těchto historických událostí, ale také v období největšího válečného konfliktu na území Evropy od konce 2. světové války. Má vědomí toho, co všechno se děje v podstatě za rohem, jen pár set kilometrů od nás, na vnímání významu letošního 17. listopadu u vás ještě větší vliv?
Ten pocit je daleko silnější, zejména ve věci uvědomění si významu svobody. Že nejsme v pozici, že by nás někdo omezoval, nebo nás dokonce ohrožoval na našem vlastním životě. Myslím si, že by to mělo být letos velmi silné téma! Letošní 17. listopad by měl být nejen oslavou studentů, ale zejména lidí, kteří chtějí svobodu a jsou ochotní vyjít do ulic a bojovat za ni. Letos to podle mě není ani tolik o roku 1989 nebo 1939, ale je to o roku 2022. Připomínání si minulosti je základ, ale měla by to být i aktivní podpora toho, co se ve světě nyní děje a mělo by se to více projevovat. Ať už v programech jednotlivých oslav, nebo i v celé společnosti.
Zaznělo tady několikrát slovo svoboda. Jak vysoko je svoboda u vás na žebříčku hodnot? Ať už z hlediska osobního a civilního života, ale třeba i z hlediska celé společnosti?
Nechci kategorizovat. Nechci říkat, že je na prvním místě. Ale je vysoko. A to do takové míry, že je pro mě životně důležitá. Pokud svobodu necítím a jsem na ni omezován, tak se necítím komfortně a v té situaci nechci být. Je to podle mě přirozená reakce člověka, pud. Cítím, že pro někoho slovo svoboda může mít jiný význam, ale pro mě je to idea, která spoluvytváří mou vlastní osobnost. Hodnota, kterou si ctím, a která je velmi vysoko.
Pondělního pietního shromáždění Masarykovy univerzity se zúčastníte v poměrně významné roli. Budete tam přítomen jako předseda Studentské komory Akademického senátu MU, zároveň budete celou vzpomínku na nacistickou okupaci a její oběti moderovat. Je to pro vás pocta, že můžete být součástí této události v takové roli?
Neřekl bych slovo pocta, protože tu vzdáváme těm obětem, umučeným a popraveným. Ale vnímám to jako svou osobní službu a povinnost. Povinnost nejen vůči nynější společnosti, ale také vůči té minulé. Pro mě je to zásadní. My máme chovat respekt ke každému člověku ve společnosti, ať už je tady nyní, nebo v ní byl v minulosti. Takhle to cítím. Navíc je to chvíle, kdy se symbolicky v jeden okamžik spojí celá univerzita, budou tam osobně zástupci všech fakult, ale také všech studentských senátů, Pietní shromáždění je událost, na níž se studenti velkou měrou podílí.
Jak dlouho vlastně trvají přípravy pietního shromáždění? Už jen napsat si kvalitní a důstojný projev poplatný významu akce, je záležitost, která může zabrat několik dnů. Umím si představit, že i odpovědnost za moderaci takové události, které budou přítomni nejvyšší představitelé univerzity, je také velká. Zvlášť, když člověk není profesionální moderátor nebo herec.
Není to lehké, je to poměrně těžká věc, ale dělám ji rád. Je to totiž pro mě opravdu v prvé řadě služba. Všem těm lidem, univerzitě, ve které funguji, a které si vážím. Příprava trvá několik týdnů, jednak si připravit projev i technicky celou tu organizaci. Ale nejsem na to sám. Jsem v úzké komunikaci s panem kancléřem a snažíme se to zorganizovat tak, aby byl program co nejzajímavější a zároveň genius loci místa zůstal zachován. A máte pravdu, herec nejsem. Proto je pro mě osobně ten projev důležitý, záleží mi na tom, aby z něho bylo poznat, že rozumím tomu místu, kontextu, nerad bych se dopustil nějakého faux pas. A aby to bylo autentické, tak v jeho rámci přečtu výpověď jednoho z vězňů, který ten žalář zažil a dostal se z něho překvapivě živ.
Jak už jsem jednou zmínil, několikrát zde zaznělo slovo svoboda a v průběhu našeho povídání také slovo služba. Předpokládám, že velmi podobně vnímáte i svou roli předsedy Studentské komory Akademického senátu MU. Pletu se?
Nepletete se. Podle mě má být jakákoli volená funkce v prvé řadě službou a až pak by měla být vnímána jako nějaká výsada. Nejsem člověk, který potřebuje být někde vidět, nebo být někde slyšen. Vnímám to tak, že reprezentuji studenty, studentskou komoru, a že hájím její zájmy. Mám rád týmovou práci, takže pro mě je důležitý kolektivní způsob rozhodování a zároveň proaktivní spolupráce ve studentské komoře. Nezakládám si na žádné veřejné osobní prezentaci. Pro mě je důležité, aby ideje, se kterými jsem přišel jménem studentů do senátu, byly naplněny, čehož lze nejlépe dosáhnout společnou participací na všech tématech s dalšími studenty.
Co všechno vlastně obnáší funkce předsedy Studentské komory Akademického senátu MU? V životě ji na vlastní kůži zažije jen zlomek lidí, který si projde Masarykovou univerzitou, takže prakticky nikdo nemá reálnou zkušenost a osobní prožitek, co všechno tato funkce obnáší nebo kolik času jí musí člověk obětovat.
Akademický senát je nejvyšší reprezentativní orgán univerzity, ve kterém jsou zastoupeni akademici i studenti. Studentská komora je přímo volena studenty, ve které se snažíme kolektivně pomoci univerzitě a jejímu vedení k co možná nejlepšímu možnému fungování s ohledem na studenty. Obecně se dá říct, že reprezentujeme jejich zájmy. Ale nechci, aby to vyznělo jen jako fráze. Máme i formální pravomoci vycházející ze zákona – volíme rektora, přijímáme vnitřní předpisy, směrnice, schvalujeme rozpočty nebo strategické záměry. Ve studentské komoře je nás 22 z celkových 55 senátorů, v předsednické funkci komory pak organizuji její činnost a reprezentuji ji navenek i v některých univerzitních orgánech. Snažím se ve své funkci řídit principem první mezi rovnými – uvnitř nepanuje žádné autoritářství nebo povyšování a já jsem studentský senátor stejného významu jako jsou mé kolegyně a kolegové.
A kolik si to vezme času? Ach (dlouhý povzdech doprovázený úsměvem – pozn. aut.), je to náročné. Na skloubení se studiem určitě, ale opravdu si zakládám na týmové práci, takže část agendy, kterou řešíme, se snažíme rozdělit celé studentské komoře, aby se zapojil každý. Občas se stane, že některý den nedělám nic jiného, protože se musím soustředit na to, co má zrovna největší prioritu. Pokud chce být někdo volený do veřejné funkce, tak musí počítat, že to nějaký čas zabere.
Baví vás to?
Chci dělat, co mě baví. Takže ano, jinak bych to nedělal. Chci ale mít podporu svých kolegů, bez ní by to nešlo, bez ní bych to dělat nemohl. Pro mě je důležité, aby studentský názor byl slyšet a já jsem rád, že je slyšet a je respektován, alespoň za současného pana rektora. Jako stěžejní vnímám komunikaci, protože aby si lidé rozuměli, tak spolu musí nejprve mluvit. To je pro mě naprosto zásadní, nejen na univerzitě, ale i ve společnosti. A je to navíc zajímavá a pestrá práce. Aby měli studenti vhled do fungování celé instituce a pochopili dobře její složitost, robustnost a principy, jsem také členem Krizového štábu, Bezpečnostního krizového výboru nebo Stipendijní komise rektora, což jsou další orgány, které potřebují rovněž svůj čas, a to nejen na přípravu, ale i na vyrozumění svým kolegům. Součástí mé role je pak ještě formální reprezentace studentů při různých událostech a ceremoniích. Byť osobně na věcech, kde mám být vidět, nelpím, tak to vnímám tak, že v rámci své práce a funkce dává smysl, abych tam byl a měl možnost komunikovat s vedením univerzity a dalšími lidmi také např. neformálně, protože občas člověk na těchto setkáních zjistí, že se naše názory v určitých záležitostech shodují, což nám pro příště usnadňuje práci. Už víme, za kým máme jít, dává to větší efektivitu celé naší agendě a můžeme to dělat ve výsledku kvalitněji.
Troufnu si tvrdit, že běžný student na vysoké škole uvažuje tak, že by chtěl mít vysokoškolské vzdělání a s ním i příslušný titul a dál se o činnost univerzity hloubkově nezajímá. Takže musí zaznít otázka, měl jste vždycky tyto funkcionářské ambice? Nebo jste byl přemlouván, ať kandidujete, protože i takové situace se stávají.
Přiznám se, že jsem byl do této funkce přemlouván. Začínal jsem sice v akademické samosprávě na FSS MU, kde jsem byl čtyři roky studentským senátorem, z toho dva roky předsedou studentské komory, přičemž už tam jsem naznával, že je to poslání, ke kterému mám nějaké vlohy. Že bych chtěl být sám osobně politikem, to ne, ale politika mě zajímá, tudíž rozumím tomu, proč existuje něco jako demokraticky zvolený zástupce určité společnosti a rozumím jí v tom úplně nejzákladnějším smyslu slova, že reprezentuje její názor a její zájmy. Tehdy jsem si sice říkal, že už s tím mám zkušenosti, byl jsem znalý systému a rozuměl jsem mu velmi dobře, ale když jste někde relativně nový, nevíte ještě úplně všechno, tak jsem nejprve pobízel své zkušenější kolegy. Nakonec jsem se rozhodl kandidovat, když jsem si to vyhodnotil jako funkci, kterou budu zastávat otevřeně a partnersky. A tato myšlenka se kolegům líbila. Nejsem odborář, nejsem politik a svou funkci vnímám jako kritický partner univerzity podílející se na její samosprávě. Názorem studentů pomáháme zdokonalovat fungování univerzity a kritika neznamená negaci, jak říkal Masaryk.
Do funkce předsedy Studentské komory Akademického senátu MU jste nastoupil v době covidu. Díky své pozici v Krizovém výboru MU a dalších orgánech máte možná jako jediný zástupce studentů naprosto unikátní možnost být přímým účastníkem řízení kolosu s takřka 40 tisíci lidmi v časech krizí, protože necelý rok po vašem nástupu překryla celosvětovou pandemii koronaviru válka na Ukrajině doprovázená obrovským množstvím uprchlíků. Když máte vyjadřovat kritický názor, jak tedy podle vás univerzita tyto těžké časy zvládá?
Přiznám se, že si nesmírně vážím, že se Masarykova univerzita staví ke krizím čelem, a to nejen k těm celospolečenským, zdravotním, ale i k ekonomickým. Je vidět, že univerzita vnímá svoji třetí roli, uvědomuje si, že je její hlas ve společnosti slyšet, a proto aktivně komunikuje, co sama dělá a jak chce té situaci pomoci. Ať už je to snižováním energetické zátěže nebo vyjadřováním podpory nošení roušek a očkování. Pak je zde samozřejmě aktivní vnímání svobody, základních ústavních symbolů a idejí, na kterých naše společnost staví, líbí se mi, že je univerzita brání, pomáhá jim a podporuje je. V kontextu války na Ukrajině se vytvořily programy a stipendia nejen pro ukrajinské studenty, ale i pro akademiky, kteří zde mohou pracovat, a podporuje se i opozice Putinova režimu v podobě příjezdu profesora Zubova. Vnímám to tak, že se univerzita staví k těmto problémům racionálně, chápe svou pozici ve společnosti a podle toho taky jedná. Myslím si, že velký podíl na tom má současný pan rektor, se kterým se na těchto otázkách shoduji a jsem rád, že Masarykova univerzita je schopna tyto věci velmi zdárně komunikovat i ke studentům. Sice se nikdy nezavděčíte všem, ale věci, které chce univerzita dělat a jak je nastavuje, mají být k dobru většiny. Myslím si, že v této krizové situaci to univerzita vnímá a dělá dobře.