Jak byste označil vaše stávající funkční období?
Jako vysoce turbulentní. Když jsem nastupoval 1. září 2019 do funkce, měl jsem určité představy, jak univerzitu vést a rozvíjet, ale ne nadarmo se říká, že člověk míní a život mění. Tehdy si nikdo z nás nedokázal představit, že přijde pandemie, která na dva roky ochromí celý svět. A určitě nikoho z nás v té době ani nenapadlo, že jen pár set kilometrů od nás vypukne největší válečný konflikt na evropském území od 2. světové války se stovkami tisíc uprchlíků. Nebo že přijde energetická krize, kdy ceny stoupnou o stovky procent a inflace bude atakovat dvacetiprocentní hranici.
Co z toho bylo nejtěžší?
Všechny ty krize mají jedno společné, a to chybějící návod na to, jak je řešit. Celosvětovou pandemii nikdo z nás nikdy nezažil; nařízené lockdowny, povinné respirátory, zákaz cestování mimo okresy a další. Podobné je to s válkou a se všemi jejími důsledky; druhá světová skončila takřka před osmdesáti lety. A na pozici rektora univerzity od vás v takových situacích všichni očekávají řešení. A očekávají řešení rychlá a dobrá, a pokud možno komfortní a bezbolestná pro všechny. Což tedy bývá náročné zadání.
Jak reaguje představitel takřka čtyřicetitisícové instituce, když zjistí, že žádný návod neexistuje a musí řešit problémy, se kterými se nikdy v životě nesetkal?
Nemáte jinou možnost než si vyhrnout rukávy a pustit se do práce. A vynaložit veškerou svou energii, úsilí a čas – a to včetně času soukromého. V situaci krizového řízení nemůžete hledět na množství hodin věnovaných práci, což se samozřejmě týká i nejužšího týmu lidí v rámci vedení univerzity. Pokud jde například o pandemii, jen si vzpomeňme, že na začátku nebyly dostatečné informace o viru, o smrtnosti, chyběly základní věci jako roušky, respirátory, dezinfekce, očkování nebo léky vůbec neexistovaly. Ulice svou prázdnotou připomínaly apokalyptický film. A v takových podmínkách před třemi lety například vznikalo Dobrovolnické centrum MU známé také pod značkou „MUNI POMÁHÁ“ a celá univerzita přecházela do online režimu v rozsahu, jaký nikdo z nás nikdy nezažil.
Pomohla vám v krizovém řízení nějak zkušenost z vašeho civilního povolání? (rektor Martin Bareš je původním povoláním lékař-neurolog – pozn. autora)
Rozhodně. Minimálně v tom, že jako lékař se musíte umět rozhodovat; a rozhodovat se rychle a správně. A to kolikrát v situacích, které nenabízejí pouze jednoduchá a dobrá řešení. Navíc jako lékař musíte vždy mít na prvním místě prioritu zdraví a potřeby pacienta. A podobně to mám jako rektor – vždy jsem se snažil a snažím vnímat na prvním místě potřeby univerzity a lidí, kteří na ní studují nebo pro ni pracují. Ale bez podpory nejbližších, a to nejen spolupracovníků, ale hlavně rodiny, by to nešlo. A za to bych jim všem chtěl – a zejména pak své manželce – poděkovat.
Jedna z klasických pouček, která se váže ke krizím, říká, že každá krize je také příležitostí. Pomohla nějak koronavirová krize Masarykově univerzitě?
Byla to velká zátěžová zkouška, která řadu věcí uspíšila. Zatímco některé procesy by běžně trvaly měsíce či roky, během krize musela být řešení nalezena a realizována v řádu dnů, maximálně týdnů. Pandemie také ukázala, kolik schopných a výjimečných lidí u nás pracuje; lidí, kteří nehledí na svůj osobní komfort, ale své znalosti, zkušenosti a dovednosti jsou ochotni nabídnout do služby univerzitě. Už třeba jen to, jak celá univerzita byla schopna přejít do online prostředí, byl úctyhodný výkon. Za sebe bych však asi zdůraznil hlavně jednu věc.
Jakou?
Pandemie Masarykově univerzitě pomohla nalézt její společenskou roli. V každé době – a ve velkých krizích typu pandemie nebo války zvláště – existuje spousta lidí, kteří potřebují nějakou formu pomoci. Také proto jsem nesmírně rád za vznik Dobrovolnického centra MU, jehož dobrovolníci a spolupracovníci, kterých dnes registrujeme několik tisíc, pomáhali během pandemie, dále pak třeba po tornádu na jižní Moravě – a později samozřejmě po vypuknutí války na Ukrajině. Přístup všech těchto lidí a jejich energie vložená do nezištné pomoci druhým je inspirativní natolik, že za svou krátkou existenci naše dobrovolnické centrum získalo již dvě mezinárodní ceny, konkrétně Cenu evropského občana a Cenu Evropské asociace pro mezinárodní vzdělávání. To jsou chvíle, kdy mě práce pro Masarykovu univerzitu naplňuje hrdostí a pocitem smysluplnosti.
Jak ovlivnil univerzitu válečný konflikt na Ukrajině?
I když se u nás nestřílí, tak samozřejmě velmi zásadně, podobně jako koronavirová krize. Byli jsme první univerzitou v České republice – a jednou z prvních v Evropě – která okamžitě přerušila veškeré vazby s ruskými institucemi a začala pomáhat ukrajinským uprchlíkům z řad studentů, akademiků a jejich blízkých prostřednictvím ubytování, zajištěním tlumočnické, psychologické, finanční či hmotné pomoci, dále otevřením mimořádného přijímacího řízení či nabídkami pracovních míst pro ukrajinské akademiky i pracovníky z neučitelských profesí. A tato pomoc trvá prakticky dodnes, ať už formou kurzů češtiny, které mají Ukrajincům usnadnit adaptaci v České republice, nebo doučováním, hlídáním dětí a dalšími činnostmi.
Máte představu, kolika lidem z Ukrajiny Masarykova univerzita aktivně pomohla?
Před válkou jsme u nás měli zhruba 200 ukrajinských studujících. Dnes jich je takřka 700, z toho víc než 400 se statusem uprchlíka. K tomu připočtěme přes 120 ukrajinských pracovníků z řad učitelů, vědců, ale třeba i dělnických profesí, kteří byli nuceni v důsledku války opustit svůj domov a našli na Masarykově univerzitě bezpečné útočiště. Například Kariérní centrum MU pro ně uspořádalo sérii workshopů, na nichž jim odborníci radili, jak se úspěšně začlenit do studia nebo na trhu práce. Navíc jsme v létě pro zhruba 1 500 zájemců z řad Ukrajinců aktuálně žijících v České republice spolupořádali také přijímací zkoušky na ukrajinské vysoké školy.
Jaké těžkosti přinesla válka na Ukrajině samotné univerzitě?
Důsledky války na Ukrajině pociťujeme všichni. A to nejen v podobě vysokých cen energií, které nám od roku 2019 stouply o 280 %, ale vinou inflace se zvýšily ceny prakticky všech služeb, materiálů a surovin. Další navýšení se dalo očekávat i letos. Z těchto důvodů jsme se začátkem aktuálního akademického roku přistoupili například k efektivnějšímu energetickému provozu univerzity a k úsporám, abychom byli schopni v této těžké době, která sama o sobě přináší další výzvy, obstát.
Zmínil jste další výzvy, které to jsou?
Je to jen pár let zpátky, kdy univerzita neměla plně obsazené koleje, a tudíž měla dostatek ubytovacích kapacit pro zájemce. Teď jsou naše ubytovací zařízení prakticky plně obsazena a my bychom samozřejmě potřebovali daleko vyšší kapacitu, protože evidujeme vysoký převis poptávky ze strany studentů. Současně se snažíme koleje rekonstruovat, protože tato otázka nebyla po dlouhá léta, také kvůli nižšímu zájmu studentů, odpovídajícím způsobem řešena. I proto jsem rád, že se nám po finančních ztrátách v řádu desítek milionů korun, které jsme v oblasti ubytování utrpěli během koronavirové krize, daří koleje souběžně rekonstruovat. Po kompletní rekonstrukci kolejí na Vinařské jsou letos na řadě koleje Mánesova a v plánu je i úplná rekonstrukce kolejí Kounicova. Celkově se jedná o investice ve výši několika set milionů korun. Navíc máme v plánu do budoucna naše kolejní kapacity navýšit o zcela nový areál v oblasti univerzitního kampusu.
Na co jste hrdý, co se Masarykově univerzitě během vašeho prvního funkčního období povedlo?
Přijde mi skoro až neuvěřitelné, že navzdory všem objektivním těžkostem doby se nám stále daří udržovat prorůstový rozpočet univerzity, což znamená, že všichni mají práci a že třeba doktorandům jsme mohli navýšit stipendia. Ale osobně mě snad ještě více těší věci, které mají také přesah do zahraničí a jejichž přínos, jak věřím, bude doceněn časem.
Které to podle vás jsou?
Především se Masarykova univerzita poprvé ve své historii umístila v mezinárodním žebříčku ARWU mezi TOP 500 nejlepších univerzit světa. Dále jsme dokázali získat jedenáct ERC grantů. Po dlouhých 60 letech se nám podařilo vrátit farmaceutickou fakultu zpět na půdu naší univerzity a studentské spolky disponují novou Spolkovnou na Komenského náměstí. Jsme součástí Národního plánu obnovy, vedeme Národní institut SYRI, podařilo se nám do provozu uvést nejmodernější simulační centrum v Evropě. Už teď víme, že bude realizován další strategický projekt „MUNI BioPharma Hub“, který propojí moderní výukové prostory pro farmaceutickou fakultu, špičkové výzkumné infrastruktury preklinického centra a centra molekulární medicíny Masarykovy univerzity. V plánu je také vědecko-technologický park či stavba sportovní haly pro potřeby fakulty sportovních studií. Zřídili jsme institut celouniverzitního ochránce práv. Troufám si tvrdit, že navzdory všem problémům minulosti i současnosti se v uplynulém období podařilo odvést pro Masarykovu univerzitu, její jméno a její další rozvoj velký kus práce.
