Kde hledat začátek vaší spolupráce s odborníky na Masarykově univerzitě?
Všechno začalo, když přijel Antonín Kučera z Fakulty informatiky jako postdoktorský student na univerzitu v Mnichově. Vznikla z toho velmi těsná spolupráce s celou vaší fakultou a toho si velmi vážím. Vaše škola je opravdu kvalitní – někdy vám dokonce závidím, že máte více studentů a jste velmi silní v teorii. Daleko více vašich studentů než u nás, v Mnichově, se také zajímá o matematiku v informatice. Samozřejmě že s velkým množstvím studentů se pojí i problémy – musíte strávit hodně času učením, ale to se vám pak vrátí na špičkových absolventech.
Laik si těžko představí, co je to vlastně teoretická informatika. Jak vypadá vaše výzkumná práce?
Netrávím tolik času programováním nebo vývojem systémů, jak si asi většina lidí představuje u informatika. Moje práce se blíží spíše práci matematiků – také dokazuju teorémy. Hlavní rozdíl je v tom, že se snažíme naše teorie převést do praxe. Takže výzkum má teoretickou část, ale pak také praktickou.
Vždycky jsem měl rád takzvanou diskrétní matematiku, která pracuje jen s celými čísly a konečnými objekty. Nikdy jsem neměl rád matematiku, kterou si většina lidí pamatuje ze střední školy. Jenže když jsem se chystal jít studovat fyziku, učitelé mi říkali, že diskrétní matematika je ve fyzice důležitá. Jenže ona to není tak úplně pravda. Je daleko důležitější v informatice, a to byl vlastně hlavní důvod, proč jsem k ní pak přešel.
Proč vás tak uchvátila zrovna teoretická informatika?
V osmdesátých letech, kdy jsem studoval, to bylo velmi vzrušující nové pole bádání. Pořád se přicházelo na něco nového a každou chvíli jste měl pocit, že něčemu nerozumíte, protože je to příliš komplikované. Hlavně v teoretické informatice jste si mohl snadno myslet, že když budete pracovat hodně tvrdě, můžete přijít na něco opravdu velkého.
Ve svém proslovu po převzetí doktorátu jste říkal, že řada vašich výzkumných dnů končí jen s malým pokrokem...
Bez jakéhokoliv pokroku!
Není to trochu frustrující?
Rozhodně je. To je základní problém, který máme. V jiných oblastech máte každý den po práci dojem, že jste se někam posunul. Nejsem sociální vědec, takže nevím přesně, jak vypadá jeho práce, ale dovedu si představit, že píše nějakou dlouhou esej a prostě mu roste. Jenže my ověřujeme platnost teorému – takže máme buďto všechno, nebo nic. Buďto je teorém naprosto perfektní, nebo prostě neplatí, a to znamená, že je naprosto bezcenný. Je to na jedné straně velmi vzrušující, protože chcete přijít na to, jak něco dokázat, ale někdy takové dokazování může také trvat měsíce nebo i roky.
Jak se s tím vyrovnáváte?
S tím se nedá nic dělat. Prostě to musíte zkoušet. Naštěstí mám sady problémů, na kterých pracuji roky, ale také ty, na kterých pracuji měsíce nebo jen dny. Podle nálady se můžu věnovat těm obtížnějším, nebo těm méně obtížným. A také mě zachraňují další povinnosti, jako je učení nebo administrativní práce. Už také netrávím výzkumem tolik času jako dřív. Stává se ze mě trochu psycholog, který radí svým studentům, jak takové problémy překonávat. Oni jsou teď ti, kteří chodí ke mně a říkají, že nic nefunguje. A tak je utěšuju a říkám, že mohou zkusit tohle a tamto. To je také moje práce (směje se).
