Vaše Magnificence,
Spectabiles, Honorabiles,
vážení členové akademického senátu a vědecké rady,
vážení členové akademické obce, milé kolegyně a kolegové,
milé studentky a studenti,
vzácní hosté,
dovolte mi, abych Vás všechny pozdravil u příležitosti univerzitního svátku Dies academicus. Je to již tradičně příležitost k udílení Cen rektora a medailí naší univerzity, a tedy možnost poděkovat našim kolegyním a kolegům za jejich práci, za jejich úsilí a výsledky. A bývá to také příležitost se společně zamyslet nad univerzitními ideály. Nad tím, co je a čím má být univerzita.
Úvodem mi dovolte s Vámi sdílet smutnou zprávu, která se k Vám zřejmě většinou již dostala, a to že nás před několika dny opustil emeritní rektor Univerzity Palackého v Olomouci profesor Josef Jařab. V září 2021 jsme mu na půdě naší univerzity společně předávali Stříbrnou medaili Masarykovy univerzity. Rád bych zde proto dnes vzpomněl pana profesora Jařaba, protože jeho život a dílo jsou velmi úzce spjaty s univerzitními ideály, které jsem zmínil, a také s širší rolí univerzity ve společnosti.
Josef Jařab – pedagog, významný amerikanista, literární vědec a překladatel – byl jednou z vůdčích postav listopadu 1989. Byl prvním svobodně zvoleným rektorem v bývalém Československu, legendou mezi československými a českými rektory. Koncem 90. let působil také jako rektor a prezident Středoevropské univerzity v Budapešti a Varšavě. Byl rovněž členem Senátu Parlamentu České republiky a předsedou jeho Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Pan profesor byl nepřehlédnutelnou osobností, která se velmi výrazně zasloužila o reformu a renesanci českého vysokého školství po roce 1989 a jeho otevření se světu. A všichni, kdo ho znali blíže, také velmi dobře vědí, že to byl neobyčejný, mimořádný člověk.
Chtěl bych Vás proto nyní požádat, abyste společně se mnou symbolicky minutou ticha uctili památku této velké osobnosti české akademické obce.
----------
A dovolte, abych své dnešní zamyšlení začal několika myšlenkami pana profesora Jařaba. Ten před několika lety řekl:
„Musíme konstatovat, že obnova demokracie, ke které jsme byli připraveni v listopadu 1989, se úplně nepodařila. Obnova demokracie je stále ještě před námi. Demokracie, to nejsou jen volby, ve kterých se rozhodne, která je nejsilnější politická strana. Alexis de Tocqueville – Francouz, který napsal knihu Demokracie v Americe, říká, že volby mohou dokonce skončit tak, že většina rozhodne v neprospěch nejen menšiny, ale nakonec třeba i většiny. Tedy může dojít k jakési názorové diktatuře většiny.
To důležité tady je, že demokracie potřebuje jisté garance a pojistky. Jedna z nich je vláda zákona. Druhá věc je dobrá, fungující státní správa. Další podmínkou pro demokracii jsou občanské svobody. A pak také jistá úroveň bezpečnosti, jistá úroveň ekonomická a jistá úroveň vzdělání. Řekneme-li, že k demokracii je potřeba vychovávat a vzdělávat, musíme splnit jednu základní podmínku: a to, že škola může vzdělávat svobodné občany, když je demokratická. Čili demokracie musí být už v základu školy a celé společnosti.
Jako nově zvolený rektor v roce 1989 jsem hodně uvažoval, co to vlastně je demokracie. Co nám přináší. Co znamenají akademické svobody. Co znamená autonomie univerzity. Někteří naši politici měli tendenci říkat: „Vstupte do strany, a potom se můžete dát do debaty o politických záležitostech. Kde máte mandát?“
No – mandát mám jako občan. A tento mandát je vůbec nejsilnější. A to mi dává právo nejenom mluvit, ale do jisté míry i povinnost mluvit.“
Pokud bych měl nějak navázat na myšlenky pana profesora, řekl bych,
že odpovědností univerzit by vedle jejich role vzdělávací a výzkumné mělo také být, aby ve společnosti představovaly určitý příklad demokracie, jistý prototyp demokratické samosprávy a demokratické praxe se vším, co k ní patří. Univerzity by podle mého názoru měly – a zvláště dnes – být schopny v rámci své třetí role do veřejného prostoru a do širší společnosti vyzařovat jistý demokratický étos. A být vzorem svou vlastní demokratickou praxí
a vnitřní kulturou.
Navíc myslím, že lidé, kteří vedle tradičního občanství disponují ještě výsadou být „občany“ akademické obce, mají v této souvislosti i jistý závazek. Protože toto akademické „občanství“ lze v jistém ohledu chápat jako prodloužení a prohloubení občanství tradičního a z něj plynoucích svobod – jako je svobodné vyjadřování, svoboda přemýšlení, svoboda svědomí a svobodné hledání pravdy o světě a životě. Akademická půda by tedy podle mého názoru měla být prostorem podporujícím rozvoj aktivního občanství v nejširším smyslu – nejen v rámci konkrétního města, regionu, společnosti či státu, ale aktivního občanství ve světě jako takovém.
Pokud jde o samotný pojem demokracie, ten chápu tak, že demokracie je především institucionálním výrazem svobody; je prostředkem, jehož prostřednictvím svobodní lidé spravují své záležitosti a svůj společný svět. A myslím, že v tomto kontextu je povinností univerzit – a zároveň pro ně i velkou výzvou v těchto turbulentních časech, aby si udržely svou autonomii. Měly by být autonomní, ale zároveň odpovědné. A je jejich povinností hájit ono akademické „občanství“ a svobodu vzdělávání a bádání proti nejrůznějším tlakům, včetně těch ekonomických. Ztratí-li totiž univerzity kontakt se základními idejemi, z nichž vyrostly, a se základními idejemi demokratickými, pak přestanou být skutečnými univerzitami. A změní se v pouhé firmy vážící výnosy a náklady; změní se v profesní školy a expertní učiliště. Nebudou už to ale univerzity. Nebudou už to opěrné pilíře svobody ve společnosti.
A je ještě jeden důležitý rozměr toho, jak univerzity mohou přispívat k posilování a kultivaci demokracie.
Základní podmínkou funkční demokracie totiž je existence veřejného prostoru, v němž se střetávají názory, které pak postupně krystalizují v politické většiny; a tyto většiny pak generují politická řešení společenských problémů a výzev. Základní substancí demokratického procesu je tedy názor – názor člověka a občana. Názor, který je výsledkem komplexního procesu, který zahrnuje debatu, dialog, studium, čtení knih, přemýšlení. Tvorba názoru je tedy pracný a svým způsobem náročný proces; a předpokládá aktivní přístup, aktivní občanství.
Jedním z velkých problémů současné doby je, že názor ve veřejném prostoru je dnes velmi často nahrazován pocity, náladami či emocemi nebo ideologickými hesly. To je ovšem situace, která nemůže vést k legitimnímu formování názorových většin či proudů, ale pouze virtuálních davů či sociálních bublin. A pod jejich tlakem či vlivem pak v konkrétních případech místo nejlepších argumentů vítězí křik těch,
kdo jsou nejhlasitější. Místo pracně utvářeného názoru vítězí nejsilnější okamžitá nálada či emoce. Místo konsenzuální většiny, která je si vědoma hranic svého názoru a také jeho možné dočasnosti, vzniká ukřičený
a agresivní dav přesvědčený o tom, že je majitelem pravdy a že tím pádem může nárokovat cokoliv.
Klíčovou roli univerzity – vedle vzdělávání v konkrétních odbornostech a specializacích – tedy dále vidím v tom, aby vytvářela podmínky a předpoklady pro formování kvalitních názorů a přispívala tak ke kultivaci veřejného prostoru. A aby členy své akademické obce vedla k důležité dovednosti, která bývá nazývána veřejným užíváním rozumu. Právě toto může být další z významných příspěvků univerzit demokracii.
