„Je jisté, že ruský režim má srovnatelné ambice expandovat jako tehdejší režim sovětský, i když jeho moc je o mnoho menší a imperiální snahy slabší,“ uvádí k tomu prorektor MU, historik Jiří Hanuš. Podle něj nelze srovnávat pozici Československa jako sovětského satelitu s nynější vysokou mírou ukrajinské nezávislosti, v obou případech ale došlo k vystřízlivění z pozitivních vazeb k Sovětskému svazu, respektive Rusku. A rozdílné je i pokračování příběhu: „Pro Československo to byla dvacetiletá normalizace, tedy čekání na pád sovětského obra s hliněnýma nohama. Vojenský odpor Ukrajinců je samozřejmě zcela jiná káva. Vždycky už bude v jejich čítankách zapsán zlatým písmem jako hrdinný zápas o vlast. My můžeme naše čítanky obohatit pouze smutným podvolením sovětskému násilí,“ podotýká Jiří Hanuš.
Paralely roku 1968 s dneškem spatřuje i ruský historik, religionista a politolog Andrej Zubov, který kvůli ohrožení ze strany Putinova režimu musel loni opustit Rusko a nyní je hostujícím profesorem MU. „Stejná je idea impéria, která tehdy vedla Leonida Brežněva stejně jako dnes Vladimira Putina k ozbrojené akci,“ říká a domnívá se, že dnes stejně jako v roce 1968 velká část politických elit v Moskvě pokládá invazi za chybu, neodvažuje se ale oponovat nejužšímu vedení Kremlu. „Z okupace Československa nebyl skoro nikdo šťastný, jen lidé hloupí nebo agresivní,“ přibližuje Andrej Zubov.
Sám jako 16letý student z prominentní rodiny prožil 21. srpen před 55 lety v sanatoriu pro režimní špičky na Krymu. „U snídaně bylo úplné ticho, každý se díval do talíře,“ popisuje. Podle svých slov získával informace o Československu ze zahraničního rozhlasu, velká část sovětských obyvatel ale byla odkázána na režimní propagandu – tak jako dnes v případě války na Ukrajině.
Současný ruský režim se ostatně vrací k původnímu komunistickému výkladu, podle něhož byl vpád do Československa vyprovokovaný údajnou západní kontrarevolucí a byl v zájmu československých obyvatel (tzv. bratrská pomoc). „Ještě v 90. letech byly tyto události – kromě srpna 1968 také zásahy v 50. letech ve východním Německu a Maďarsku – popisovány v učebnicích jako zločiny totalitního sovětského státu. Někdy v letech 2008-12, paradoxně v době, kdy prezidentem nebyl Vladimir Putin, ale jeho loutka Dmitrij Medveděv, se začala prosazovat imperiální ideologie. Krok za krokem se začaly měnit i učebnice,“ uvádí Andrej Zubov.
Invaze u nás ukončila období „jisté obnovy občanské společnosti“, jak to nazývá Jiří Hanuš s poznámkou, že zdaleka ještě nešlo o pluralitní demokracii. „Přesto i v oblasti vzdělávání, vysokého školství, vydávání knih a vůbec svobodnější atmosféry byl konec šedesátých let významný,“ říká historik a zmiňuje snahu o návrat brněnské univerzity, tehdy J. E. Purkyně, k původnímu názvu Masarykova.
„Tato snaha byla spojena se jménem filozofa Lubomíra Nového (1930-1996) a po okupaci vyšuměla do ztracena. Proti srpnové invazi vojsk protestovali vyučující i studenti, spíše ale na jednotlivých fakultách. Výrazně v těchto protestech dominovalo vedení lékařské fakulty. V archivu MU se dochovalo prohlášení akademické obce kritizující vstup vojsk, což dokládá probuzené svědomí univerzity – i když toto prohlášení zřejmě nebylo odesláno vládě,“ dodává prorektor Hanuš.
Podle Andreje Zubova mnoho studentů v Rusku sympatizovala s tzv. pražským jarem a socialismem s lidskou tváří, jak ho prezentovali reformní komunisté v Československu. „Pili jsme víno na památku Jana Palacha. Kupodivu nikdo nebyl ze školy vyloučen, ani nevím proč. KGB o nás určitě věděla, ale zřejmě i tam byli sympatizanti,“ zmiňuje událost z ledna 1969 se spolužáky z Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů.
V roce 1969 se ještě lidé v Československu hromadně vzbouřili proti novému, prosovětskému vedení státu. Jeho bezpečnostní složky ale krvavě potlačily demonstrace 21. srpna. Ani vysokým školám se nevyhnuly prověrky, které vedly k propouštění některých učitelů. Řadě vyučujících i studentů se před okupací podařilo vycestovat do zahraničí. „Byli postaveni před obtížnou volbu návratu, nebo setrvání v cizině,“ přibližuje Jiří Hanuš.
Jako příklad perzekuce uvádí osud literárního kritika a estetika Olega Suse (1924-1982). Syn ruského emigranta byl propuštěn z filozofické fakulty za výsměch prověrkové komisi. Živil se pak tím, že psal články pod jménem svých přátel nebo pseudonymy. „Je příkladem toho, jak husákovský režim zasahoval do života vynikajících osobností, znemožňoval vydávání jejich děl a všemožnými způsoby likvidoval svobodnou diskusi na univerzitách,“ uzavírá Jiří Hanuš.
