Dějiny Masarykovy univerzity v evropském kontextu

Kdo zatím tápal, když se chtěl dozvědět něco víc o historii Masarykovy univerzity, má od poloviny prosince možnost najít vše pohromadě v jedné knize. Historici Jiří Hanuš a Lukáš Fasora připravili k 90. výročí založení univerzity publikaci, která komplexně mapuje celé její dosavadní dějiny a zařazuje je do kontextu vývoje vysokých škol v Evropě.

Na křtu knihy opakovaně zaznělo, že kniha rozhodně není oslavnou publikací. Jak byste popsali svůj záměr?
Jiří Hanuš: Od začátku nám bylo jasné, že se pokoušíme spojit něco, co je skoro nemožné – totiž práci, která by snesla určitá kritéria odbornosti, a současně jubilejní publikaci k 90. výročí založení univerzity. Ti, kteří budou čekat jen to první, budou možná zklamáni podobně jako ti, kteří čekali jen to druhé. Snad ale výsledný tvar není pověstný „kočkopes“. Jde o stručné dějiny, v nichž jsme se pokusili zachytit hlavní směry vývoje od 19. století po současnost. V žádném případě se ale nejedná o vyčerpávající popis, spíše tematické zmapování terénu. Po nás by měla přijít gruntovnější historická práce.
Lukáš Fasora: Snažili se jsme se vymezit badatelské pole předložením základních interpretací. Deficit jsme vnímali hlavně pokud jde o období po roce 1945, které z politických důvodů nemohla postihnout Jordánova práce z roku 1969, pak bylo samozřejmě nutné interpretačně spojit některé drobnější studie, které se týkaly období normalizace, a alespoň částečně postihnout poslední dvacetiletí, které je z hlediska historikovy práce již velmi blízké současnosti a je proto velmi citlivé.

Na vytvoření publikace jste měli velmi málo času. Jak jste tomu museli přizpůsobit svou práci?
Lukáš Fasora: Některé naše rozpracované projekty musely jít v důsledku výzvy rektora Fialy ke zpracování dějin načas stranou. Ale na druhou stranu: možnost zpracovat dějiny domovské univerzity pro nás byla velká profesionální výzva a také pocta. Těžko by se množství pramenů dalo stihnout „standardní“ cestou, tedy bez mimořádné vstřícnosti archivářů. Je třeba zvláště poděkovat pracovníkům Archivu Masarykovy univerzity, zaměstnancům Národního archivu v Praze a také řadě osobností, které nám ochotně poskytly pomoc ve formě interview.
Jiří Hanuš: Historik má v podstatě vždycky málo času, protože pořád se mu zdá, že by mohl ještě začlenit ten a ten pramen, ten či onen detail. Znám historiky, kteří nechtějí dát celá léta rukopis z rukou... Zde to ale bylo extrémní, protože jsme při veškeré své ostatní pedagogické i odborné činnosti měli v zásadě necelý rok. To neříkám proto, že bych si stěžoval. Byla to spíše výzva: napsat dějiny rozsáhlé instituce na pár stránek. To vyžaduje jasné vymezení priorit, úspornost, zhuštění textu.
Ve svých proslovech jste zmiňovali jistou křehkost existence univerzity. Co jste tím měli na mysli? Univerzita přece všechny dějinné eskapády nakonec přežila.
Jiří Hanuš: Použil jsem výraz křehkost, i když si uvědomuji, že skoro ke každé školské instituci patří velká schopnost přežívat i těžké situace. Navíc se tato charakteristika hodí samozřejmě především na hodnocení let 1919–1989, po Listopadu nabrala univerzita nový směr vývoje, který je někdy spíše robustní. Na té křehkosti musím ale trvat jako na svém základním dojmu, když beru v úvahu tři základní dějinné konstelace – první republiku, období protektorátu, komunismus. V těchto etapách se bojovalo někdy o samotnou existenci školy, někdy o její redukci, někdy o zachování základních akademických svobod. 

Často se v souvislosti s Masarykovou univerzitou mluví o trvajícím boji s provinčností a jakýmsi stigmatem „té druhé“. Jak se s tím z dlouhodobé perspektivy univerzita srovnává?
Lukáš Fasora: Řada lidí, se kterými jsme při sepisování textu spolupracovali, se trochu bránila používání pojmu „provinční“, patrně šlo o blok vlastní brněnským patriotům. Sami přitom ale jmenovali mnoho jevů a událostí, které o provinčnosti nepochybně svědčí. Jen co se začala univerzita z pout provinčnosti ve třicátých letech trochu vymaňovat, přišla okupace a válka. Mnoho lidí pak spojovalo naděje s obdobím let 1945–1948, ale ty nebyly z mnoha důvodů naplněny. Pak stalinský komunismus, kratičké nadechnutí z let 1967–1969 a normalizace. Vše často doprovázené personálními změnami, čistkami. Řeklo by se: prostě běžná „houpačka“ dějin 20. století. Ale v těchto souvislostech se s provinčností univerzity dá bojovat jen těžko. Teprve po roce 1989 přišla krok za krokem stabilita, zlepšení materiálního zázemí, evropské vazby a s tím spojený rozvoj vědecké práce. Samozřejmě se může brněnská univerzita těžko měřit svojí prestiží s Oxfordem nebo Harvardem, ale Mnichov, Štrasburk nebo Utrecht, to už jsou dosažitelné cíle. A podle mého si nestojíme zle, o Brně se v zahraničí ví.

Z jakých zdrojů  jste při vytváření knihy vycházeli?
Lukáš Fasora: Pracovali jsme hlavně  s materiály z Archivu MU, Národního archivu, Moravského zemského archivu, dále šlo o četná interview a čilou korespondenci a příležitostné setkávání s kolegy, kteří se tématu dějin vzdělávání, vědy a univerzitního školství věnují a kteří nám poskytli cenné rady a impulsy při hledání cesty k uchopení tématu. 
Jiří Hanuš: Snažili jsme se také ptát pamětníků proto, že jsme měli za úkol dovést vyprávění  až do současnosti. Mluvili jsme s bývalými rektory, některými pedagogy a dalšími pracovníky. Je vždycky velmi zajímavé, jak se střetává pokus o historické uchopení moderních dějin s pamětí těch, kteří na minulé události vzpomínají. Troufám si říct, že je v tom často veliký rozpor, ovšem na druhé straně rozpor pro historika životodárný.

Hlásíte se – v jistém kontrastu k obecnému přesvědčení – k tomu, že historik by se měl zamýšlet nad tím, „co by se stalo, kdyby“. Jak si odpovídáte na otázku, co by se dělo, kdyby nevznikla v Brně Masarykova univerzita? 
Jiří Hanuš: Nejsem to samozřejmě jen já, ale někteří historikové si v poslední době uvědomují, že je dobré se zamyslet nad tím, jaké jsou alternativy vývoje. Otázky tohoto typu v nás probouzejí imaginaci a konečně vedou i k ocenění toho, co jest. Existence univerzity znamená určitě obrovský přínos nejen pro vědu, ale pro kulturu obecně, pro rozvíjení lidských schopností. Představte si například, že by v Brně nepůsobili Arne Novák, František Chudoba, František Novotný, Oleg Sus, Jan Firbas, Jaroslav Mezník – a to uvádím pouze příklady z filozofické fakulty. Představte si, že by tu neexistoval ani žádný zápas o univerzitu, žádný boj o svobodu bádání, žádné odborné konflikty. To by teprve Brno bylo provinční a bez života!

Které období z dějin univerzity vyžaduje ještě hodně pozornosti dalších badatelů?
Jiří Hanuš: De facto nezpracované je období 1945–1989. Zásadní Dějiny od Františka Jordána byly sice vydány v roce 1969, ale na rozdíl od první republiky a období okupace je poválečné období zpracováno nedostatečně. Na příští historiky čeká obrovský úkol, jak popsat univerzitní dějiny v období komunismu, jak vyjádřit nadvládu ideologie nad vědou, jak popsat desítky kontroverzních postav, jak zachytit statečnost i podlost mnohých, jak vyjádřit naděje spjaté s osmašedesátým a zánik těchto nadějí na počátku normalizace. Myslím, že tady zbývá probádat a napsat ještě mnohé, a to s nadhledem a velkou schopností v rozlišování.