Pedagog Právnické fakulty Masarykovy univerzity, právník a výzkumník Národního institutu SYRI Ladislav Vyhnánek chystá o Ústavním soudu k vydání knihu. Tvrdí přitom, že současná čtvrtá generace ústavních soudců se zatím rýsuje jako mimořádně silná.
Ústavní soud se v loňském roce poměrně zásadně proměnil. Po dlouhých letech má nového předsedu Josefa Baxu. Nově jmenovaných bylo celkem 8 soudců. Naposledy v prosinci schválil Senát nominaci Zdeňka Kühna a Lucie Dolanské Bányaiové. Jaký byl z pohledu personálního rok 2023 pro nejvyšší soudní orgán v zemi?
Mimořádně zajímavý. V prvé řadě se ukazuje, že se Ústavní soud České republiky na rozdíl od ústavních soudů v Maďarsku či Polsku nestal obětí politiků a pokusů o stranické ovládnutí. Byť model výběru českých ústavních soudců není neprůstřelný, v praxi se zatím ukazuje jako dostatečně odolný. V další dekádě čeká Ústavní soud nepochybně rozhodování o mimořádně složitých případech a nezávislost na politických institucích i momentálních náladách společnosti bude velmi důležitá. V patnáctičlenném sboru jsou jak zkušení soudci, tak respektovaní akademici. Zastoupeny jsou obory veřejného i soukromého práva a v neposlední řadě – na rozdíl od předchozí jmenovací vlny – je věnována pozornost i zastoupení žen. Zatím však nebyl jmenován žádný zástupce Nejvyššího soudu (byť na Ústavním soudu stále působí Pavel Šámal), což může být z hlediska vztahu mezi oběma institucemi problematické. Vyváženost složení Ústavního soudu je významná jak pro jeho vnitřní fungování, tak pro vnímání jeho legitimity veřejností i odbornou veřejností.
Výběr nových soudců asi nejvíce zkomplikovala kausa Fremr, kdy poměrně zkušený soudce nakonec od kandidatury pod mediálním tlakem ustoupil. Co to znamená pro budoucnost výběru soudců?
Ukázalo se zároveň, že otázky profesní minulosti kandidátů na soudce i jejich osobnostní profily jsou pro politické aktéry velmi důležité. I dlouho po sametové revoluci je významné chování kandidátů na soudce za minulého režimu. Do budoucna to představuje výzvu. Nepochybně by prospělo, pokud by prezident, jeho poradci i Senát nalezli shodu na jakémsi profilu vhodného kandidáta z hlediska odbornosti i morální integrity, a ten konzistentně aplikovali. Problémem je, že některé otázky týkající se osobnosti kandidátů, včetně komunistické minulosti, se vynořovaly a vynořují nahodile. Každopádně pro příští vlnu jmenování soudců, která bude probíhat až v další dekádě, už z pochopitelných důvodů zrovna komunistická minulost kandidátů nebude mít velký význam.
Jaká je role nového prezidenta v celém procesu, v čem se musel přizpůsobit Senátu?
Přece jen se zdá, že jeho role výběru kandidátů byla pod větším drobnohledem, než tomu bylo v minulosti. Komunikace mezi prezidentem a Senátem během roku 2023 prošla podstatným vývojem. Senát se zjevně snažil vydobýt si aktivnější roli v procesu jmenování ústavních soudců a vyjasnění vztahu mezi prezidentem a Senátem přinesla až jednání na konci roku. Jde ale o tradiční problém kolaborativních modelů výběru ústavních soudců a v České republice ono vymezování mantinelů rozhodně nepřesáhlo rozumnou mez. Bylo by ostatně naivní očekávat, že výběr ústavních soudců nebude politickou otázkou. Osobně pozitivně hodnotím existenci prezidentova poradního panelu, který vede kolega ze SYRI Jan Kysela. Byť každý může mít různé názory na to, kdo by byl vhodný kandidát na ústavního soudce, fungování panelu vneslo do procesu výběru kandidátů určitou konzistentnost a předvídatelnost, což u předchozích dvou prezidentů říct rozhodně nešlo.
V čem je výběr ústavních soudců u nás oproti jiným zemím odlišný? V čem jsou jeho silné stránky?
To, že náš systém výběru zatím fungoval dostatečně odolně, se může brzy změnit. Vědomí politických institucí, že Ústavní soud může do politiky významně zasahovat, může budoucího prezidenta i budoucí Senát motivovat k tomu, aby se pokusili ustanovit ideologicky spřátelený soud. Slabina našeho modelu spočívá v tom, že v případě Senátu, jehož složení by bylo ideologicky blízké prezidentovi, může být během dvou let dosazena drtivá většina soudců a soud tak může být politicky uchvácen. Existuje celá řada modelů, které takové riziko minimalizují – jejich zavedení by však vyžadovalo změnu ústavy, což není příliš pravděpodobné. Musíme proto doufat v jistou zdrženlivost a moudrost ústavních institucí. V delším horizontu totiž zpolitizovaný Ústavní soud není výhodný pro žádnou ze stran. Jak se ukazuje například v Polsku, jediné, co po takovém soudu zbude, je rozvrácený a nedůvěryhodný ústavní systém. Přesně těmito otázkami se ostatně zabývám v knize, která brzy vyjde, takže zájemce o hlubší výklad můžu odkázat na ni.
Jaký je vztah MUNI a Ústavního soudu? Generuje škola pravidelně ústavní právníky, kteří na soudu působí například v roli asistentů či případně ústavních soudců?
Je to tak. V případě soudců to samozřejmě nemůže být tak, že by byli preferováni právníci z Brna, byť zrovna mnoho zástupců brněnské katedry ústavního práva (v poslední době i kateder jiných) se soudci stalo. Nicméně geografická a snad i intelektuální blízkost mezi Ústavním soudem a brněnskou právnickou fakultou je zřejmá. Celá řada brněnských akademiků působila či působí na Ústavním soudu i v asistentských rolích. Myslím, že to propojení je stimulující pro obě instituce.
Kromě MUNI působíte i v Národním institutu SYRI. V čem spočívá podle vás jeho unikátnost a jaké jsou vaše výzkumné úkoly?
SYRI je součástí trendu, který by se podle mě měl stát normou. Na komplexní společenské problémy se totiž není možné dívat úzce oborovým pohledem. SYRI vytváří platformu, v jejímž rámci spolu o podobných problémech mohou komunikovat lidé z velmi různých oborů a vykrývat tak své slepé úhly. Já se konkrétně zabývám tím, jak ústavní soudy pracují s vědeckými poznatky při přezkumu ústavnosti komplexních veřejných politik. Jak nám ukázala mj. i pandemie covidu-19, soudy i veřejná správa mají v této oblasti nepochybně mezery.