Cíl? Proměnit vnímání rady na univerzitě

O Radě pro vnitřní hodnocení lze s trochou nadsázky říct, že je hlídačem nařízení, která na univerzitu přichází primárně z Národního akreditačního úřadu (NAÚ). Každý studijní program musí mít akreditaci, a proto rada funguje v rámci vnitřního systému zajišťování a hodnocení kvality vzdělávacích, tvůrčích a s nimi souvisejících činností. „To, že univerzita dostane institucionální akreditaci, není jenom úleva, že máme procesy pod kontrolou. Je to i odpovědnost. Musíme dodržet pravidla hry, protože jinak má Národní akreditační úřad právo odebrat nebo omezit tuto naši výsadu,“ říká v úvodu rozhovoru o tématech a plánech rady Markéta Pitrová, která mimo ni působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií MU a v letech 2015–2019 byla prorektorkou pro rozvoj Masarykovy univerzity. 

Celý systém akreditací je postavený na faktu, že státní instituce daly vysokým školám důvěru a školy jsou schopny kvalitu studijních programů řídit samy. A očekává se, že vysoké školy mají systém pro zajišťování případných excesů nebo naopak zvyšování kvality. Je to tak?
Ano, principem institucionální akreditace je předpoklad, že máte odpovědnost a dostatečné kapacity řídit své studijní programy směrem ke zvyšování kvality. Všichni totiž chceme kvalifikované zaměstnance, spokojené studenty a ve svém výsledku úspěšné absolventy a dobrou pověst pro univerzitu. Rady jsou vrcholem soustavy, která to má sledovat. Odpovídají za to, že univerzity mají studijní programy, které splňují potřebné mezinárodní parametry. Institucionální akreditace je velkou výhodou. Radu máme takzvaně „doma“, je složena z našich lidí, kteří univerzitu dobře znají. Protože každou třetinu členů nominuje jiný orgán, je také velice objektivní. Jsou v ní zastoupeny všechny fakulty a její pestrost je klíčem k racionálnímu, nebyrokratickému chování a férovosti vůči programům. A důležité také je, že není odtržená od reality. I v našem středu totiž sedí garanti studijních programů.  

Jaká je hlavní náplň práce rady?
V podstatě se u jednotlivých studijních programů zabýváme takovým jejich „životním cyklem“. Jsme součástí jejich zrození, tedy udělení akreditace, prodloužení nebo i dalších zásadních změn včetně slučování programů nebo vytváření specializací. Musíme ale všichni dodržet pravidla hry, protože jinak má Národní akreditační úřad právo odebrat nebo omezit tuto naši výsadu. Jednoduše řekne, že v oblasti vzdělávání XY to nemáme v pořádku, takže si budeme do budoucna raději jezdit pro akreditaci do Prahy. Postaví se pak konkrétní děkan nebo garant programu před rektora a řeknou mu: ohrozili jsme institucionální akreditaci, protože jsme si mysleli, že toto můžeme dělat jinak, nebo že „to a to“ je zbytečná administrativní zátěž? To asi nikdo nechceme zažít. Rada není ale jen místo kontroly, ale taky prostor, kde se můžeme všichni dívat za horizont jednotlivých programů a diskutovat nad věcmi v rámci koncepčních souvislostí. Kvalita vzdělávání není daná jen programem, katedrou nebo fakultou. Hrajeme hru jako univerzitní tým. 

Rada je tedy jakási kontrola před kontrolou, které se není třeba bát, která chrání a snaží se předejít nesrovnalostem?
Já někdy říkám, že rada funguje jako protipovodňová hráz, jako kontrola toku řeky. Aby, když přijde kontrola a nalezne ve vedení studijního programu nedostatky, nebyly mimo koryto toku a nebyly to chyby takového rozsahu, že by došlo k omezení akreditace. Jestli naše hráz funguje, si ostatně ověříme již letos, protože NAÚ na jaře zahájil vnější hodnocení MUNI. Jeho externí hodnotitelé již studují naše vnitřní předpisy a metodiky i konkrétní studijní programy. V průběhu podzimu od nás ještě dostanou sebehodnotící zprávu a na začátku prosince potom osobně přijedou. V každém případě kontrolní činnost je jen jedna z našich rolí, byť objemná. 

Jako místopředsedkyně dohlížíte na činnost rady od ledna letošního roku. S jakým poselstvím jste do rady přišla?
Mým cílem je v první řadě narovnat vnímání rady na univerzitě. Někdy to může působit, že rada převzala systém a přemýšlí, jak ho udělat ještě komplikovanější, robustnější a víc byrokratický. Že chce po fakultách věci nad rámec požadavků akreditačního úřadu. Není to ale tak. Všichni chceme rozvíjet kvalitu naší instituce a současně dodržovat zákon. A možná si neuvědomujeme, že se legislativa neustále mění, a jakmile se pohne vládní instituce či NAÚ, musí se pohnout i Masarykova univerzita. Ostatně všichni si můžeme vývoj pravidel a jejich aktuální stav osvěžit. Rada je má na svém webu.

Čím vším se řídíte, když program žádá o reakreditaci?
Máme několik zdrojů evaluace. Kromě samotného spisu sledujeme například předmětovou anketu. Když program přijde s tím, že chce prodloužit svou činnost, díváme se, zda naslouchá zpětné vazbě od studentů. A jestliže studenti upozorní na sníženou kvalitu, signalizují problém v předmětu, ptáme se, co s tím fakulta dělá. Dalším zdrojem jsou i zápisy programové rady, kde opět máme mimo jiné studentské zástupce. Studentům proto musíme poděkovat. Pro mě osobně jsou to hrdinové, protože my pedagogové nejsme všichni nastaveni tak, že rádi vyslechneme kritiku, zvláště od studentů. A studenti v radách se asi mnohdy necítí jako ryby ve vodě, a proto si moc cením, že tlumočí svoje potřeby. A konečně máme u evaluace k dispozici i nejrůznější statistická data v IS a průzkumy, které provádí Odbor pro strategii a které také mohou zachytit určité nestandardní situace.

Jakou další agendu kromě jednotlivých studijních programů rada aktuálně projednává?  
Na MUNI je přes pět set studijních programů a o čem musíme přemýšlet, je fakt, že většině programů na univerzitě skončí desetiletá akreditace prakticky v jeden čas. Roky 2027 a 2028 tak budou extrémně náročné a já jen doufám, že to při dobré organizaci zvládneme. Jednáme proto už nyní s fakultami, zda by některá nechtěla do procesu vstoupit dřív, aby se vše rozložilo v čase a neohrozila se kvalita projednávání návrhů. Hodně diskutujeme také o studijních oporách v kombinované a distanční formě studia. Rada vydala v lednu 2024 metodiku, která aplikuje požadavky NAÚ z roku 2016 na prostředí pro MUNI typické, a to je na většině fakult IS. Rada, která má povinnost garantovat existenci studijních opor, se tak snažila ilustrovat, co je nezbytné udělat pro naše studenty a jak to zrealizovat. Musíme se také aktuálně zabývat možnými podobami bakalářských závěrečných prací. A někdy také narážíme na zmatky v tom, co je to vědecký výkon u garanta a proč jej vůbec sledujeme.  

A co to tedy je a proč to řešíte?
Aby mohl být akademik garantem studijního programu, musí splňovat určité náležitosti. Ty definuje nařízení vlády a upřesňuje NAÚ. V akademických programech musí vykazovat články v impaktovaných časopisech, psát knihy, mít za sebou reprezentativní výstupy. Tato problematika je současně hodně citlivá věc, protože i když garanti mohou být opravdu výborné osobnosti, mohou se věnovat péči o studující, být angažovaní v managementu fakulty, náležitosti musí splňovat. V každém případě toto téma opět není věc, kterou si vymyslela rada. Rada ji ale musí pokládat na stůl a fakulty na pravidla upozorňovat.   

Ale není právě vědecká činnost tou zbytečnou zátěží pro garanty? Bez garantů ochotných být garanty totiž nebudou studijní programy.
Má to svou logiku, protože jen renomovaný odborník může garantovat kvalitu disciplíny. Můžeme debatovat, jak se dá změřit kvalita badatele, ale určitě všichni chceme rozvíjet program podle aktuálních vědeckých výsledků. V mých očích jsou garanti supermani, protože mají být na jedné straně vysoce kvalitní badatelé, na druhé straně empatičtí vůči studentům a současně také organizačně zdatní. Jestli mohu, dovolte mi aspoň takto všem garantům studijních programů poděkovat za to, co pro své programy a potažmo MUNI dělají. Věřím, že naším společným zájmem je, aby všechno klapalo a měli jsme co nejméně nejasností. Proto se ostatně s garanty pravidelně scházíme. Máme každoroční setkání, kde se jim snažíme sdělit novinky, nabídnout prostor pro dotazy a sdílení dobré praxe. Pokud někomu chybí informace, rádi je doplníme.

Zmínila jste, že se rada musí zabývat podobou bakalářských prací. Proč?
Proměna studijních zvyklostí, ale i umělá inteligence vede některé obory k opouštění standardního formátu bakalářských prací. Za mě osobně není důležité, jestli je produktem ukončení studia bakalářská práce ve smyslu akademického textu, nebo je to praktický projekt či laboratorní zpráva. Co absolvent potřebuje, musí posoudit odborníci dané disciplíny. Důležitý je podle mě proces tvoření výstupu a dovednost ztělesněná spoluprací se školitelem. A také samotná obhajoba, kdy student čelí kvalifikované rozpravě. Druhou rovinou problému je otázka, jaké transparentnosti budou tyto závěrečné projekty podléhat, protože bakalářská práce musí být podle zákona zveřejněna, ale o závěrečném projektu zákon nic neříká. Zveřejnění přitom není jen otázka kontroly, zda udělujeme tituly za kvalitní výsledky. Jde třeba také o pedagogicko-badatelský rozměr. Při zadávání prací vidíte v archivu témata závěrečných prací a můžete posoudit, do jaké míry už bylo dané téma zpracováno a jaký je další prostor pro zkoumání. Na MUNI jsou průkopníky modelu závěrečných prací ekonomicko-správní a přírodovědecká fakulta. 

Má agenda Rady pro vnitřní hodnocení opravdu strategický dopad na Masarykovu univerzitu?
Určitě, protože sleduje strategické priority univerzity. Kvalita výuky je přece alfa a omega našeho rozvoje. A když půjdeme do detailu, například studijní neúspěšnost se stále intenzivněji propisuje do financování vysokých škol, i když to nechceme slyšet. A přehlednost nabídky studijních programů zase má vliv na počet uchazečů. MUNI chce být univerzitou s pověstí kvalitního studia a akceptací zpětné vazby a na to může mít právě vliv i tolerance nekvalitních studijních programů.

Když srovnáte své řadové členství v radě s pozicí místopředsedkyně Rady pro vnitřní hodnocení, jaký pro vás byl první půlrok ve funkci?
Náročný. Musím se přiznat, že práce v radě je někdy velmi intenzivní. Pořád čtu nějaké spisy. A jestli mohu poděkovat potřetí, tak tentokrát členům rady a svým kolegům. Na každého se řítí obrovské množství dokumentů. A my je pečlivě čteme, abychom programu porozuměli, abychom mu neublížili a abychom mohli klást kvalifikované otázky. Kromě toho se snažíme komunikovat s fakultami a vysvětlovat kontext. Pro mě osobně je užitečné, že mám z minulosti znalost problematiky studijní neúspěšnosti, protože od roku 2017 jsem se jí jako prorektorka intenzivně věnovala. Vím, že to není jednoduchá věc. Jsme ale veřejná vysoká škola, a i když si to nechceme připustit, tak otázka míry drop outu ze strany „investora“, kterým je prostřednictvím MŠMT každý z nás, je zcela legitimní.