Historie a tvorba zlínských filmových ateliérů očima odborníků

Světový úspěch české animace je výrazně spojen s tvorbou filmových ateliérů ve Zlíně. Jak náročná byla práce na kreslených a loutkových filmech a v jakých podmínkách vznikaly, to jsou otázky, na které také odpovídá rozsáhlá odborná publikace Lidé – práce – animace s podtitulem Světy animovaného filmu na Kudlově. O knize, která mapuje mnohaletou tvůrčí i výrobní éru ateliérů, jsme hovořili s Pavlem Skopalem, vedoucím Ústavu filmu a audiovizuální kultury. 

Zlínské filmové ateliéry měly původně sloužit k natáčení reklam pro firmu Baťa, v průběhu let se z nich však stalo místo, kde vznikaly animované filmy, které vítězily na světových festivalech. Byl to přirozený vývoj, nebo k tomuto tvůrčímu přerodu výrazně přispěly i historické události? A jak?
Animovaná tvorba měla nejen v českých zemích k reklamě vždy velmi blízko. V roce 1936 natočil Karel Dodal, dříve spolupracovník a nějakou dobu i manžel Hermíny Týrlové, abstraktní snímek Fantaisie érotique, uvedený na festivalu v Benátkách – šlo o upravenou, přestříhanou reklamu na mýdlo Saponia. Krátce po válce sama Týrlová natočila ve Zlíně reklamu na opravnu obuvi Co jim schází? a na síť prodejen textilu Nočná romanca. Ve stejnou dobu točil Karel Zeman sérii agitek s panem Prokoukem nebo film Křeček, který měl podle dobového propagačního sloganu „nabádat k pospolitosti a k obětavosti“, přičemž agitky jsou svého druhu reklamou – na společenské hodnoty. A reklamě se intenzivně věnovala česká nebo německá meziválečná filmová avantgarda – v případě avantgardní filmové tvorby i reklamy jde totiž především o ovlivňování a testování vizuálních vjemů. Takže v kontinuitě reklamy a festivalových úspěchů určitě není rozpor, ale ani vysvětlení. Pro úspěchy poválečné české animace bylo klíčové období protektorátu, kdy se po uzavření vysokých škol a pod hrozbou nuceného nasazení shromáždili kolem animované tvorby v Praze a ve Zlíně talentovaní mladí lidé, kteří tvořili základ poválečných filmových studií animovaného filmu. A ve Zlíně to bylo ještě trochu jinak – z něj mnoho lidí odešlo po válce do Prahy, takže úspěchy animace tam byly úzce spojeny s talentem Týrlové a Zemana a s jejich schopností shromáždit kolem sebe nadané spolupracovníky.

i

Z jakých profesí přicházeli původní zaměstnanci studia a od kdy byli přijímáni absolventi odborných filmových škol?
Profesní přípravou, vzděláním a kompetencemi tvůrců animovaných filmů jsme se zabývali poměrně podrobně a z výzkumu vyvstalo celkem jasně několik zajímavých vzorců. Důležitá je celková situace odborného vzdělání: katedra animace na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze (dále FAMU) vznikla až v roce 1991 a před rokem 1989 tak mohla odborné vysokoškolské vzdělání v této oblasti nahradit pouze pražská Vysoká škola uměleckoprůmyslová, kterou absolvoval jen jeden ze zlínských tvůrců animovaného filmu, nebo dálkové studium na FAMU v osmdesátých letech. Pro zajištění animované produkce byli zapotřebí především animátoři, a protože zkušenost s touto profesí v případě loutkového filmu v poválečném Zlíně, přejmenovaném od roku 1949 na Gottwaldov, nikdo kromě Týrlové neměl, byli ke spolupráci zváni lidé na základě jednak osobních kontaktů, jednak profesní průpravy zaručující obecnější kompetence, jako jsou manuální a řemeslná zručnost a výtvarná představivost. K prvním spolupracovníkům Hermíny Týrlové a Karla Zemana patřili aranžér výloh Arnošt Kupčík, absolvent šperkařské školy Jindřich Liška a stolař František Krčmář. Odborné vzdělání suplovaly střední uměleckoprůmyslové školy: Václav Dobrovolný absolvoval Školu uměleckých řemesel v Brně, Jan Dudešek s Ludvíkem Kadlečkem vystudovali Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Gottwaldově, později přestěhovanou do Uherského Hradiště. Ale i poslední dva jmenovaní měli řemeslnou průpravu: Dudešek se vyučil obuvníkem ve Zlíně, Kadleček řezbářem. Z prvních dvou generací tvůrců animovaného filmu v Gottwaldově měl odborné filmové vzdělání pouze Garik Seko: absolvoval Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích a v roce 1957 zahájil studium režie na FAMU, které nedokončil. Takže prvním takovým vzorcem je manuální „řemeslná“ zručnost. Druhý vzorec představují rodinné vazby, ať už je chápeme jako předávání tradice, nebo jako formu zprostředkovatelství: animovanému filmu se po kratší či delší dobu věnovalo dalších šest potomků gottwaldovských tvůrců.

Ale to nebylo všechno…
A třetím výrazným prvkem je role Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti. Ta byla jednak zdrojem odborného vzdělání pro ty, kteří k práci na ateliérech už směřovali, nebo tam už dokonce pracovali, jednak zdrojem nových talentů. Kvůli výsadní roli této školy jsme se jí věnovali podrobněji na specializované mapě Absolventi UMPRUM Uherské Hradiště 1939–1989. Identifikovali jsme 34 pracovníků kudlovských ateliérů, kteří absolvovali některý z oborů nabízených uherskohradišťskou „umprumkou“. Nejčastěji studovali malbu, ale také obory jako návrhářství obuvi, kamenosochařství, propagační výtvarnictví nebo průmyslový design.

i

Tématem zlínských ateliérů se zabýváte dlouhodobě. Vybudovali jste s kolegy databázi a webovou aplikaci Zlínský film a vydali titul Filmové ateliéry ve Zlíně. V čem kniha Lidé – práce – animace navazuje na přechozí projekty, nebo je naopak odlišná?
Nová kniha na předchozí projekt aplikovaného výzkumu navazuje především tím, že jeho výsledky skutečně „aplikuje“. Webová aplikace a řada dalších výstupů předchozího projektu Zlínský film podpořeného Technologickou agenturou ČR mají sloužit školám, institucím i historikům a my jako filmoví historici jsme využili ohromné množství dat, která aplikace nabízí, jako základ pro výzkum animované tvorby na Kudlově. Nicméně Lidé – práce – animace je kniha jednoznačně odborná. To neznamená, alespoň doufám, že nebude atraktivní i pro laické zájemce o animovanou tvorbu nebo dějiny filmové kultury ve Zlíně. Pro obyvatele Zlína jsou ateliéry stále silné téma, mnoho lidí tam pracovalo nebo znalo řadu lidí z oblasti filmové tvorby, takže u nich bude asi často platit perspektiva, kterou jsem zaslechl při uvedení knihy ve Zlíně od jedné z návštěvnic: „Takovou knihu bychom měli doma mít“. Důležité pak je, aby měli také trpělivost ji číst. Jako odborná kniha je jednak informačně hutná, jednak využívá náročnější teoreticko-metodologické koncepty. Laický zájemce o téma nicméně může při čtení použít „mřížku“, která sice zablokuje jednu důležitou interpretační rovinu textu, ale současně umožní čtenářské potěšení z příběhů o historii gottwaldovského studia, o využívání animačních technik, o každodennosti filmařů žijících v blízkosti ateliérů, o práci na zakázkách pro televizní pořad Večerníček nebo o sérii filmů o panu Prokoukovi.     

Kniha je vymezena tématem animační tvorby. Zlínské ateliéry jsou spojeny také s fenoménem hraných filmů pro děti a mládež. Budete jim v budoucnu věnovat pozornost?
Jedním ze spoluautorů publikace je Lukáš Skupa, a ten nyní dokončuje monografii věnovanou právě hraným filmům pro děti a mládež. Já se hodlám ještě nějakou dobu věnovat dějinám českého animovaného filmu, tentokrát s širším záběrem na všechna studia a s důrazem na mezinárodní spolupráci a na osvojování různých postupů a uměleckých řešení napříč studii a skupinami tvůrců. Bude nás s kolegy zajímat česká animace z hlediska předávání zavedených postupů a zkušeností, což napomůže porozumění produkci animovaného filmu jako umělecké praxi fungující v různých kulturních, politických či ekonomických podmínkách.