Hispanistka a spisovatelka Markéta Pilátová přijela v únoru přednášet na
Masarykovu univerzitu. Dlouholetá redaktorka týdeníku Respekt a autorka
románů z latinskoamerického prostředí žije v současnosti v Buenos
Aires, kde učí češtinu děti krajanů. Její druhý román z prostředí
jihoamerických slumů nazvaný Má nejmilejší knížka vyšel teprve na
podzim, už teď ale autorka usilovně pracuje na dalším.
Co vás přivedlo na Masarykovu univerzitu?
Požádali mě žurnalisté z fakulty sociálních studií, kterým jsem přednášela o časosběrné reportáži. Ale hlavně mě na autorském čtení loni v červenci oslovil zdejší student romanistiky Ivo Čán a domluvili jsme se, že budu mít na filozofické fakultě dvě přednášky o reáliích Latinské Ameriky.
V Latinské Americe dlouhodobě žijete. Co vás láká na životě v zahraničí?
Určitě to je práce s krajany, protože jsem vystudovala romanistiku a historii, a můžu tak obojí výborně využít. A zároveň tam můžu psát reportáže pro různá média. V neposlední řadě na místě nacházím spoustu inspirace pro psaní knížek.
Takže jste v Latinské Americe cíleně?
Určitě. Baví mě příběhy krajanů, které různě přetvářím. A nacházím tam také určitou svobodu. Když tady pracujete na plný úvazek v novinách, už nemáte moc sílu psát něco svého. V tom denním stresu na to není čas. Když učím, dává mi to jistý luxus rutiny a můžu si tak naplánovat, že budu třeba večer doma psát. Zároveň se ale setkávám se spoustou zajímavých lidí a obklopuje mě neobvyklá realita. Nebo spíš pro Čechy neobvyklá realita, pro mě už se pomalu stává exotikou spíš česká skutečnost.
"K psaní by se nemělo přistupovat s tím, že chci být spisovatelem. Měl by to vznikat z nějaké potřeby, z nějakého přetlaku v hlavě," myslí si Pilátová. Foto: David Povolný.
Necítím se doma už nikde. Říká se, že člověk je doma tam, kde rozumí vtipům. Mně se stává, že jim nerozumím už ani tam, ani tady.
Je pro vás tento stav zajímavý jako pro spisovatelku?
Právě jsem četla zajímavý článek o spisovatelích, kteří žili mimo svoji vlast. Autor psal, že to vypadá, že je pobyt jinde jakoby vrací do dětství, že jim rozvíjí imaginaci a vůbec uvádí do dobrého stavu pro psaní. Asi na tom tedy něco bude a mně se to také líbí.
Už jste se začala cítit spisovatelkou? Dřív jste se tak nerada označovala.
Jak to pořád všichni opakují, tak už ano (směje se). I z toho důvodu, že psát mě opravdu baví ze všeho nejvíc.
Měla byste nějakou radu třeba pro studenty, kdyby chtěli psát a publikovat?
Měl by především něco skutečného prožívat, aby měl co říct. Jsou samozřejmě typy spisovatelů, kteří všechno zvládnout z pracovny, ale já to nedokážu. Musím něco zažít a pak zážitek nějak reflektovat nebo si tím něco sama uspořádat v hlavě. Nepřistupovala bych k psaní ale tak, že se chci stát spisovatelem. Mělo by to vznikat z nějaké potřeby, z nějakého přetlaku v hlavě.
Chystáte nějaký nový román?
Začala jsem společně se svým manželem Jiřím Sobotou pracovat na románu o Janu Antonínu Baťovi. Pracovní název je S Baťou v džungli a měl by románově, nikoliv publicisticky vyprávět o osidlování brazilského států Mato Grosso. Je to ale takový běh na dlouhou trať.
