Teiresiás studentům nepomáhá. Poskytuje servis

Před deseti lety platil kolega s nějakým druhem postižení mezi studenty za raritu a pedagogové často nevěděli, jak se k němu chovat. Za tu dobu se toho na Masarykově univerzitě hodně změnilo. Hlavně díky středisku Teiresiás. V květnu to bude právě deset let, co na univerzitě Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky vzniklo. Vybudovalo si takovou pozici, že většina českých vysokoškoláků se zdravotním postižením dnes kvůli němu studuje právě na největší brněnské vysoké škole. „Od začátku jsme o takovou podporu usilovali, ale nenapadlo nás, že se budeme pohybovat v dnešních číslech,“ říká Petr Peňáz, ředitel střediska, které dnes usnadňuje studium 311 posluchačům s různým postižením.

Jak jste si na začátku představoval, že bude středisko fungovat?
V počátcích jsem uvažoval jen o podpoře pro studenty se zrakovým postižením. Dodnes bych v poště našel e-mail, v němž jsem prorektorce pro studium sděloval, že počet takto postižených studentů na univerzitě by mohl být až padesát. A to jsem si říkal, že jsem to nadsadil. Dnes jsme na dvojnásobku a je to jen jedno z mnoha postižení, jemuž se věnujeme.

Původně byla pomoc studentům s postižením roztříštěná na více pracovištích. Jak se stalo, že vzniklo středisko Teiresiás?
Na konci 90. let studovalo několik nevidomých na fakultě právnické, pedagogické, filozofické a informatiky a několik učitelů hledalo možnosti, jak jejich studium prakticky zajistit. Skutečnost, že se podařilo vytvořit celouniverzitní centrum, je kombinace náhod a ochoty těchto lidí pracovat. Podnět k založení Teiresia jsem dal tehdejšímu rektorovi Zlatuškovi já. Měl jsem nevidomého studenta, a když jsem mu dokázal zajistit elektronickou i hmatovou verzi studijních materiálů z klasické řečtiny, napadlo mě, že by se těchto poznatků dalo využít i jinde. Profesor Zlatuška si uvědomoval, že jeho domovská fakulta informatiky tento problém také řeší, a nápad podpořil.

„Od začátku jsme o podporu usilovali, ale nenapadlo nás, že se budeme pohybovat v dnešních číslech,“ říká Petr Peňáz, ředitel střediska, které dnes usnadňuje studium 311 posluchačům s různým postižením.

Kdy jste si řekli, že se budete věnovat i jiným postižením než jen zrakovému?
Někdy mezi lety 2001 a 2003. Na začátku jsem dělal stejnou chybu, jako běžně dělá nepoučená veřejnost. Kvůli tomu, že jsem měl praktickou zkušenost s nevidomými, ne s neslyšícími, jsem se domníval, že neslyšící můžou čerpat z psaných textů. To byl zásadní omyl, za který se zpětně omlouvám. Přestože je to lingvisticky zřejmé, neuvědomoval jsem si, že, když někdo neslyší, změní to jeho jazykové vybavení do takové míry, že se stává ve své vlastní zemi cizincem a že mu ani písemné texty nejsou dostatečně přístupné. V roce 2003 skládala maturitní zkoušku skupina neslyšících studentů Biskupského gymnázia v Brně, a to byl pro nás podnět, abychom uspořádali první tlumočenou přijímací zkoušku.

Kde jste brali informace, jak pracovat?
Různá podobně zaměřená pracoviště vznikla v českých zemích už před námi, třeba na ČVUT v Praze nebo na Univerzitě Palackého. V tuzemsku je tradicí spojovat to, čemu se věnujeme, se speciální pedagogikou. Pro nás ale otázka výchovy není klíčová. My se setkáváme s dospělými lidmi, jimž poskytujeme praktický servis. Proto je v našich řadách speciálních pedagogů asi třetina, ostatní jsou lingvisté, informatici, sociologové, psychologové, a pak učitelé různých oborů, v nichž je servis tradičně naléhavý. Většina evropských vysokých škol dodnes ponechává onen servis na iniciativě studenta nebo mimouniverzitních pracovišť. Když naši studenti vyjedou do zahraničí, tak nám škola obvykle nabídne někoho, kdo se podporou studentů zabývá jen jako poradce, ale vůbec neřeší, jak bude probíhat třeba tlumočení. Jen nás, například v případě zpřístupnění textů nevidomým, odkážou třeba na organizace nevidomých.

Na Masarykově univerzitě se tento přístup povedlo prosadit?
Ještě zcela ne. Vyučující to takto často nechápou a podnět k tomu, že se má nějaký text zpřístupnit a adaptovat, přichází stále ještě mnohem častěji od studentů než od nich. Jen vzácně se stane, že by se učitel ozval, že nabízí svým studentům grafický materiál a potřebuje jeho hmatovou verzi pro svého nevidomého studenta nebo že bude mluvit k neslyšícímu a potřebuje tlumočníka. Učitel má pocit, že tlumočníka nepotřebuje, že ho potřebuje ten student. To je věc, kterou se snažíme otočit. Platí přesto, že velký počet posluchačů se zdravotním postižením – a postupně i učitelů – vede k tomu, že lidé na univerzitě začali chápat jejich přítomnost jako samozřejmou, ne jako podnět k organizování charitativních akcí..

Projevilo se to i v tom, že se vám dobře shánějí spolupracovníci?
To je snad ještě složitější než shánět finanční prostředky. Lidé, kteří se takto angažují, totiž většinou nemají sklon se profesionalizovat. Chtějí prostě pomáhat. To je přirozené, ale řešit mohou spíš triviální činnosti. Jestliže k něčemu potřebuji profesionálního informatika s dlouholetou praxí, tak takového člověka nezískám jen tím, že na elektronickou vývěsku položím otázku, kdo chce pomoct. Lidé rádi vypomohou, ale skutečné uplatnění hledají jinde. Jenže my potřebujeme takové, kteří by se trénovali třeba i několik let, aby se dostali na úroveň, kterou potřebujeme.

Lze toto vnímání změnit?
Chce to čas. Je třeba, aby lidé práci u nás přestali vnímat jako pomoc. Zmínka o pomoci, kterou máme v úředním názvu, už mi připadá skoro provokativní. Neustále na to narážíme a někdy s  nadsázkou říkáme, že nikomu pomáhat nechceme.

Jak to tedy interpretovat jinak?
Jedná se o servis. Jsou menzy pomoc? Ne, je to servis. Sem potřebujeme myšlení lidí posunout, aby práci tohoto typu chápali jako profesní ctižádost a nebyli vedeni jen potřebou charity. K charitě je dost příležitostí jinde. Rád si připomínám pohybově postiženého studenta, kterého jsem zval ke spolupráci a dostal jsem odpověď, že problematika postižení je mu naprosto cizí, nikdy se jí nezabýval a potřeby postižených nezná.

Přes všechny úspěchy, kterých se vám povedlo dosáhnout, působíte dojmem, že k uspokojení máte hodně daleko.
Ano, to je pravda, ale to je třeba spojovat spíš s mojí povahou. Pořád se dívám na to, co musíme ještě udělat. Upřímně, právě na tohle si stěžují mí kolegové, kteří by občas potřebovali podporu, ale z mojí strany se jen stále setkávají s novými vizemi. Kdybychom se teď začali chválit, tak hrozí, že zůstaneme stát, a toho já se bojím. Je třeba si však říct, že pokud by mě moje práce neuspokojovala, nedělal bych ji a nepřicházel bych s těmi vizemi. A rozhodně to není tak, že by blízkost osob s fyzickým postižením vnášela na pracoviště stísněnou atmosféru. Právě naopak.

Co je Teiresiás
Středisko pro pomoc studentům se specifickými nároky, pojmenované po slepém thébském věštci, na Masarykově univerzitě oficiálně vzniklo v květnu roku 2000. Jeho úkolem je prakticky zajišťovat servis studentům nevidomým a slabozrakým, neslyšícím a nedoslýchavým či lidem s pohybovým a jiným postižením. Pomáhá i studentům s poruchami učení. Projekt střediska původně nabízel podporu jen nevidomým a slabozrakým, ale později se rozšiřoval. V loňském roce díky němu na Masarykově univerzitě studovalo 311 posluchačů s různým druhem postižení. Teiresiás provozuje i jednu z celouniverzitních knihoven a vydavatelství, které připravuje elektronické, hmatové i hybridní knihy a učebnice pro zrakově postižené z celé republiky a videoučebnice ve znakovém jazyce. Středisko však pro studenty zajišťuje i řadu mimoškolních aktivit – uspořádalo třeba výstup nevidomých i neslyšících na Olymp a nevidomí díky němu mají vlastní futsalový klub. Za svoji práci dostalo loni například ocenění za nejvstřícnější přístup ke studentům se zdravotním postižením, kterou uděluje Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Jako řešitel jednoho z projektů Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost chystá na rok 2011 mezinárodní konferenci na téma Universal Learning Design.