Sexuologie má svoji novou bibli. Několik desítek předních českých odborníků se spojilo, aby vytvořili multidisciplinární knihu pokrývající všechny aspekty tohoto oboru. Jedním ze spoluautorů publikace nazvané jednoduše Sexuologie byla i psychiatrička a sexuoložka působící na Lékařské fakultě MU Alexandra Žourková. O sexu se podle ní ale všude mluví až příliš. „Když se neustále opakuje, že každý má právo na sexuální uspokojení, tak to může napáchat spoustu škod,“ míní Žourková.
V čem je vydaná kniha nová?
Jde o první knihu, která je tak zeširoka pojatá. Podílelo se na ní totiž třicet autorů ze všech příbuzných oborů, které sexuologie spojuje. Oproti řadě světových učebnic je tedy unikátní v tom, že přispěli třeba i embryologové nebo plastičtí chirurgové, nikoliv jen odborníci ze základních oborů, jako je psychiatrie, urologie nebo gynekologie.
Sexuologie se ale často popisuje jen jako jakási poddisciplína psychiatrie.
Není to tak úplně pravda. Sexuologie je velmi široký interdisciplinární obor. V tradicích české medicíny je dokonce zcela samostatný a nespojuje navíc jen lékařské obory. Mají k ní co říci i nemedicínské obory, jako je antropologie, sociologie a psychologie.
Změnilo se v sexuologii v Česku za posledních dvacet let něco podstatného?
Z odborného hlediska velké novinky nejsou. Změny ale způsobil farmaceutický průmysl, který uvedl na trh léky na poruchu erekce. Změnila se také celá společnost, která je daleko otevřenější. Kvalitativní odchylky, jako je transsexualismus nebo poruchy sexuální preference, se zdají být častější. Je to ale tím, že zejména transsexuálové se se svou poruchou netají, nesnaží se tolik přizpůsobit, ale touží po péči.
Kde ve vztahu k deviacím v dnešní době, kdy se všechno relativizuje, hledat hranice toho, co je ještě normální a co už ne?
Je třeba si uvědomit, že ti, kteří mají některé odchylky, ať už je to transsexualita nebo sexuální deviace, jsou takto naprogramováni už v nitroděložním životě. Samozřejmě se na tom podílejí i některé vlivy prostředí, ale základ je biologický. Hranice normality jsou nicméně určené kulturně a v historii se různě posouvají bez ohledu na to, co říká třeba věda. Není to tak dávno, co se psaly příručky o tom, že jsou masturbace nebo předmanželský sex zdraví škodlivé. To všechno se změnilo a mění dále.
Byli a jsme svědky toho, že se homosexualita posouvá do sféry normality. Dovedete si představit, že něco, co dnes vidíme jako deviaci, se
podobně změní?
Už si nic moc představit nedovedu, ale mohu se mýlit. I posun, který nastává u homosexuality, je postupným a dlouhodobým procesem. Jako nemoc homosexualitu nevnímáme už poměrně dlouho, přesto se o ní stále diskutuje a ani osvícené západní společnosti k ní nejsou stoprocentně tolerantní.
Sexu jsou pořád plná média. Podepisuje se to nějak na společnosti a na tom, jaké sexuální životy vedeme?
Říkám na to: všeho s mírou. Když je moc té takzvané osvěty a všude se říká, že každý má právo na sexuální uspokojení, může to napáchat spoustu škod. Nejen že to není úplně pravda, ale navíc to může ubližovat jedincům, kteří takové uspokojení nemají a mít nemohou. Cítí se pak méněcenní a třeba přijdou do ordinace s tím, že by chtěli také. Jenže ono se s tím kolikrát nedá nic dělat, protože jsou tak prostě nastavení. Nic jako právo na orgasmus bohužel není. Všechno se nedá natrénovat a naučit. Každý z nás se rodí s jinými předpoklady a s jiným temperamentem. Někteří lidé, zvláště ženy, orgasmus nikdy v životě nemají a přitom jsou spokojení až do chvíle, než si přečtou, že jsou nenormální.
Co je podle vás nejdůležitější pro to, aby člověk vedl spokojený sexuální život?
Měl by být spokojený sám se sebou, přijmout sebe, jaký je, a podle toho se zařídit. A pak mít také adekvátní protějšek, pokud tedy chce sexualitu realizovat ve dvou a nikoliv sám autoeroticky. Moc víc se toho obecně říct nedá.
Postmoderní doba také změnila náš životní styl a někdy se mluví o tom, že na sex přestává být čas, nebo dokonce i chuť. Je to v nějakém ohledu nebezpečný trend?
Skutečně některé skupiny lidí mají k dispozici více možností, jak být v životě spokojený a jak se uspokojit, a nepotřebují k tomu zrovna sex. Psalo se i o tom, že za minulého režimu bylo sexu mnohem víc, protože šlo o jednu z mála možností, kde se mohli lidé realizovat. Dnes si můžete víc vybírat, a tak někteří staví sex na vedlejší kolej, protože je nebaví tolik jako jiné aktivity. Nevidím to ale nijak tragicky, pokud pominu některé individuální případy. Obecně to není žádný problém.
Nemůže to ohrozit třeba reprodukční schopnost společnosti?
Pochybuji. Pokud někdo chce mít děti, tak si čas na těch několik styků potřebných k reprodukci najde.
