Akademická obec a její autonomie

Možná jste si všimli, ať už ve svém okolí, nebo dokonce i sami na sobě, že v české akademické obci vzrůstá jakýsi neklid. Nejenom, že se neustále zvyšuje množství úkolů, které musejí lidé působící na nejrůznějších úrovních jednotlivých vysokých škol řešit, ale roste také zátěž daná požadavky administrativy, zdokonalují se až ad absurdum kontrolní mechanismy a neustále se zvyšují tzv. transakční náklady prakticky u všech činností, které děláme. Ostatně o těchto problémech jsem při stejné příležitosti (Dies academicus) hovořil v minulém roce. Kromě vzrůstající zátěže se však v poslední době děje ještě něco jiného: Stupňuje se napětí mezi nejrůznějšími aktéry vysokoškolské a výzkumné politiky, rozmáhají se rozpory a zhoršuje se celková atmosféra. Připomeňme si jen namátkou některé z nejviditelnějších konfliktních prostorů.

Neklidné prostředí
V poslední době se významně zvýšilo napětí mezi vysokými školami a Akademií věd České republiky projevující se nejviditelněji ve střetu o důsledky reformy výzkumu a vývoje, ale také o složení nové Rady pro výzkum, vývoj a inovace a v dalších oblastech. Dříve společný zájem o podporu výzkumu byl postupně překryt pocity konkurence, ohrožení a přisuzování špatných úmyslů protagonistům jedné či druhé strany. A to navzdory tomu, že akademie a vysoké školy jsou spolu v mnoha směrech úzce personálně a projektově provázány.
Podobně se v poslední době výrazně komplikuje po desetiletí fungující symbióza mezi vysokými školami s lékařskými fakultami a fakultními nemocnicemi. Tyto dvě instituce, propletené sítí formálních a především neformálních vazeb se společnými pracovišti, poskládanými úvazky – a přitom mnoha legislativními nejasnostmi – byly tradičně „odsouzeny ke spolupráci“ založené na zvykových právech a důvěře. Tento stav všichni respektovali, drobné problémy se řešily vzájemnou vstřícností a celý systém více či méně dobře fungoval. Nyní se však před našima očima odehrává cosi, co tuto tradici poprvé významně narušuje. Na některých místech začal souboj obou institucí (přitom jedna je státní a druhá je veřejná) o výzkumné prostředky, nejen pokud jde o strukturální fondy; některé fakultní nemocnice začaly přemýšlet, jak by mohly v budoucnu vyžadovat platby za výuku nebo jak získat na úkor univerzit monopol na výzkumnou činnost v lékařské oblasti, a dříve v principu bezproblémové soužití se začalo přinejmenším komplikovat.
Napětí je také pozorovatelné mezi samotnými vysokými školami. Nejde však vždy jen o zdravou konkurenci, ale nepochybně se přiostřily vztahy mezi různými skupinami, které se projevují tu v deklarovaných zájmech malých proti velkým, regionálních proti těm, již působí v centrech, mezi těmi, kteří své instituce považují za výzkumné univerzity, a ostatními apod. Jen tlak vnějšího prostředí a některé orgány, jež umožňují stále ještě tu a tam formulovat společné zájmy vysokých škol, jako je třeba Česká konference rektorů nebo Rada vysokých škol, vedou k tomu, že toto napětí není na veřejnosti vždy tak zřetelné. Nicméně existuje a v mnoha situacích jsou jeho projevy dobře patrné.

Napětí se nevyhýbá ani prostředí naší univerzity. Vzpomeňme jen na diskuse kolem pravidel rozdělování rozpočtu, problémy s jeho akceptací na přírodovědecké a lékařské fakultě na straně jedné a na fakultách s méně nákladným výzkumem na straně druhé, které naplno ukázaly, že nejde jen o nalezení nejracionálnějšího způsobu rozdělení peněz uvnitř univerzity, ale že se do této debaty promítají i pocity podezřívavosti, vyčítání a nedůvěry.

A pak je tu vzrůstající obecná nedůvěra v akademické obci a k akademické obci, mezi jejími jednotlivými členy a institucemi. Jsou tu plagiátorské aféry a pseudoaféry. Množí se podněty vůči kontrolním orgánům, vůči etické komisi, ten či onen je podezřelý, pod tlakem medií, rychlých veřejných odsudků, spravedlivých i nespravedlivých obvinění, se najednou začíná v akademické obci ztrácet schopnost a také odvaha odhalit a pojmenovat skutečné porušení akademických pravidel. Vzrůstá nejistota a strach jasně říci, co je a není špatné, jako bychom to opravdu nevěděli.
Rozvoj a příležitosti
Důležité je si uvědomit, že toto napětí a konflikty uvnitř akademické obce se odehrávají ve chvíli, kdy se celý vysokoškolský a výzkumný systém rozvinul do nebývalé šíře a hloubky a v mnoha směrech dosahuje parametrů, které dříve neměl. Připomeňme jen namátkou, bez nároku na úplnost: Nikdy zde nebylo tolik vysokých škol veřejných, státních, soukromých, z nichž většina nějak prosperuje, zajišťuje relativně kvalitní pracovní podmínky pro své pedagogy (vzpomeňme jen na situaci před patnácti lety), obsluhuje historicky největší počet studentů, kteří přece jen zatím nacházeli práci, nabízí největší množství studijních programů. Vysoké školy disponují stále se zlepšující infrastrukturou a ke svému dalšímu rozvoji mohou nyní využít mnoho nových příležitostí vytvořených díky prostředkům evropských strukturálních fondů.
Český výzkumný prostor se také nebývale rozšířil a zkvalitnil. Výzkumnou strukturu, tvořenou kdysi dominantně ústavy akademie věd, dotvořilo obrovské a pozoruhodně dynamické rozvinutí výzkumu na vysokých školách, které nyní produkují nadpoloviční většinu všech vědeckých výsledků, a dokonce i nadpoloviční většinu všech výzkumných výsledků publikovaných v časopisech s impakt faktorem. K tomu je ale třeba říci, že současně ani výkon Akademie věd ČR nepoklesl, ale také roste. Výsledkem toho je stále se zvětšující kapacita české vědy, přičemž nelze tvrdit, že kvantitativní nárůst výsledků není vůbec doprovázen také zlepšující se kvalitou a konkurenceschopností na mezinárodní scéně, i když samozřejmě v kvalitativních parametrech nedosahuje dynamika celého systému tempo jeho rozšiřování. Kvalita vybavení našich laboratoří se také v mnoha směrech významně zlepšila, v řadě institucí je srovnatelná s vyspělými zahraničními výzkumnými školami a ústavy.

Máme tedy relativně dobře vybavené školy a výzkumné ústavy, zvýšila se celková vzdělávací a výzkumná kapacita celého systému, v některých aspektech rostou i jeho kvalitativní parametry. Jak to tedy, že tento tak úspěšně se rozvíjející systém vykazuje najednou ve své vnitřní kultuře takové deficity, jak je možné, že v něm rostě napětí, a proč se v právě v této době uvnitř něj rozšiřuje nedůvěra?

Odpověď není úplně jednoduchá a bude asi kontroverzní. Přesto se o ni pokusím. Napětí roste do značné míry právě kvůli tomuto nebývalému rozvoji a především kvůli jeho parametrům a podmínkám.

Kapacity a možnosti
Obecný rámec našich problémů představuje pochopitelně ekonomická a finanční krize, která celý vysokoškolský vzdělávací a výzkumný systém zastihla právě ve chvíli, kdy byl už natolik robustní a rozvinutý, že by bylo možno za pomoci odpovídajících finančních prostředků alespoň některé instituce pozvednout na evropskou úroveň. Takový vývoj ale nyní těžko nastane, protože finanční prostředky, které získávají vysoké školy za svou vzdělávací a výzkumnou činnost, začaly stagnovat, nebo dokonce klesají, investice z národního rozpočtu se zastavily, celkové finanční prostředky poskytované na výzkum byla zmraženy na úrovni loňského roku a veškerý infrastrukturní rozvoj zůstal prakticky omezen jen na prostředky evropských strukturálních fondů. Zjednodušeně řečeno se celý systém v době, kdy se jeho rozvoj mohl významněji proměnit v mezinárodní úspěchy, ocitl v situaci, kdy není dost finančních prostředků ani na jeho udržení ve stávajícím rozsahu a kvalitě. Není už to důvod k neklidu?

Nicméně tvrdím, že i kdyby nenastaly efekty vyvolané finanční a ekonomickou krizí, dostal by se vzdělávací a výzkumný systém v České republice do velkých obtíží díky svému vývoji i tak. Hlavní příčinou toho je, že rozvoj vysokoškolského a v podstatě ani výzkumného systému nikdo vlastně nereguloval žádnými politickými, odbornými ani jinými kvalitativními nástroji, že se systém terciárního vzdělávání a výzkumu rozvíjel do značné míry liberálně jen s mírnou korekcí, která byla zpravidla realizována administrativními a finančními prostředky. Politické zásahy (myšleno pozitivně), pokud byly vůbec dělány, tak směřovaly spíše k drobným korekturám nebo nesystémovým zásahům, ale zpravidla ne ke stanovení cílů, funkcí, úkolů a pravidel hry. Co fungovalo nějak samo v omezených podmínkách, však začíná zcela selhávat ve chvíli, kdy došlo k rozvoji, který jsem popsal.

Systémy se samozřejmě mohou regulovat samy, např. tehdy, kdy je mezi nimi nastoleno tržní prostředí. Ale copak mohou principy trhu opravdu fungovat mezi veřejnými, nebo dokonce státními institucemi? A navíce v podmínkách, které jsou u nás nastaveny? Není dnešní soutěž mezi vysokoškolskými a výzkumnými institucemi do značné míry jen pseudosoutěží? Skutečný boj o pozice se stejně nakonec odehrává zákulisními hrami a politickými tlaky a jen navenek se předstírá, že zde jde v prvé řadě o kvalitu.

Skutečná konkurence mezi veřejnými institucemi není vyloučena a mohla by vést k dobrým výsledkům, ovšem za předpokladu, že by spolu soutěžily srovnatelné instituce se stejnými úkoly a podle jasných pravidel. Ale jak spolu má soutěžit specializovaná vysoká škola s několika stovkami studentů a bez vědeckých úkolů a obecná univerzita s desítkami tisíc studentů a s rozsáhlým výzkumným programem? V čem mají soutěžit a o co? A proč by měl výzkumný ústav zaměřený na chemii a dosahující slušných mezinárodních parametrů o něco bojovat s ústavem zabývajícím se českou literaturou? Samozřejmě trochu přeháním, ale rozvíjející se neregulovaný systém se zvyšujícím se množstvím aktérů, úkolů a možností a se stagnujícími nebo snižujícími se finančními prostředky k takovým „bratrovražedným“ bojům dříve či později musí vést.

Reformy a jejich výsledky
Jiným důsledkem tohoto neřízeného vývoje je vzrůstající pochybnost o kvalitě některých a vlastně v konečném důsledku všech vysokoškolských institucí. Když ovšem nejsou stanoveny rozdílné úkoly a cíle, ale ani žádná kvalitativní kritéria, tak prostě dělají všichni všechno. Chovají se tak i proto, že za všechno dostanou nebo získají nějaké finanční prostředky. A tak vznikají nové školy, rozšiřují se školy stávající, přibývá studentů (a to i v doktorském studiu), přibývá vysokoškolských pracovníků, a to zřejmě až nad rámec toho, co stávající systém, vyznačující se navíc nízkou mobilitou pracovních sil a minimálním přílivem zahraničních učitelů, dokáže zajistit. Zcela zákonitě se tu a tam ukáže, že nejsnazší cesta, jak v tom obstát, je nehlídané standardy kvality a akademické zvyklosti prostě ignorovat. Kauza typu té plzeňské je pak na světě.

Možná namítnete, že systém je přece regulován, kontrolován a z hlediska kvality ohraničen působením Akreditační komise. Jak se však opakovaně ukazuje, není Akreditační komise z povahy věci schopna celý systém kvalitativně a vlastně ani kvantitativně regulovat a jen tu a tam zabraňuje nejhorším excesům. Nemá dost kapacit, nástrojů, má špatně nebo nejasně definované úkoly a má jich příliš mnoho, takže jim vlastně nyní nelze při rozsahu celého systému nikdy úplně dostát, Akreditační komise se stává čímsi mezi nezávislou odbornou institucí, správním orgánem, vyšetřovacím úřadem, regulátorem trhu a evaluační komisí. Výsledek musí být přes všechnu snahu neuspokojivý.

Jiný marný boj a se stejně nedostatečnými a špatně definovanými zbraněmi svedla nedávno Rada pro výzkum a vývoj, což je poradní orgán vlády. Připravila návrh reformy výzkumu a vývoje, který přijala vláda, jehož cílem bylo omezit počet poskytovatelů prostředků na výzkum a vývoj, nepřidělovat je už těm rezortům, které žádný výzkum nerealizují, a posílit pozici těch poskytovatelů, kteří dokáží organizovat výzkum tak, že jimi financované instituce vytváří kvalitní výstupy. První část se povedlo realizovat jen částečně, protože počet poskytovatelů nebyl nakonec z důvodů různých politických zájmů omezen dostatečně. Druhý aspekt reformy, který měl spočívat právě v přidělování části institucionálních prostředků podle výkonu, ztroskotal nakonec úplně. Nejprve s tím všichni zúčastnění aktéři v principu souhlasili, když bylo ale pravidlo aplikováno, ukázalo se, že meziroční rozdíly jsou vůči některým poskytovatelům příliš dramatické. Hlavní problém spočíval v tom, že tento systém přinášel velké ztráty pro Akademii věd, která dosud získávala finanční prostředky větší, než jaký podíl by ji měl nyní z hlediska výkonu jejích ústavů fakticky připadnout v rámci institucionálního financování z celkového objemu prostředků určených na výzkum a vývoj, který je tak jak tak pro všechny malý. Nejprve tedy došlo k mírné kompenzaci a posléze vláda rozhodla, už bez doporučení své Rady, že se chybějící prostředky akademii prostě dorovnají, ale neřekla jak, což znamená, že se tento závazek splní i za cenu, že by se tyto peníze měly vzít ostatním. Toto v jistém smyslu pochopitelné rozhodnutí mělo ale jeden fatální důsledek, kterým bylo zanesení nové nespravedlnosti do celého systému a zrušení principu přidělování financí podle dosažených výsledků; a tak zůstal neoceněn rostoucí výkon resortu MŠMT, což znamená vysokých škol. S výsledky celého procesu tedy jsou nakonec nespokojeni všichni, je demotivující, pokřivený a postrádá parametry kvality.

Bezradnost vlády se ostatně projevila i v tom, že ministerským předsedou v říjnu minulého roku ohlášené a opakovaně vyhlašované odvolání rady a jmenování rady nové se uskutečnilo nakonec až v květnu, tři týdny před volbami. Mezitím musela po celou tu dobu pracovat politicky již delegitimovaná, personálně oslabená a celkově stále méně funkční rada. Ani tento aspekt nemohl nezvyšovat napětí v širší akademické obci.

Samozřejmě že hlavní příčiny tohoto stavu, do nějž se náš systém terciárního vzdělávání a výzkumu dostal, jsou zřejmé a není potřeba je zde znovu opakovat, protože jsem tady o nich mluvil v minulých letech: patří k nim absence jasně definované výzkumné a vysokoškolské politiky, která je obvyklá v jiných zemích a jež by dala celému systému pravidla, cíle a směr. Politiky nejsou zformulovány a hlavně prosazeny, úsilí končí často u toho, že se vytvoří pracovní skupina, zvíří se prach a pak se nestane nic nebo se přijme nějaká náhodná novela, která systém ještě zkomplikuje. Nejrůznější reformní skupiny a návrhy, které se překrývají, mají tu odborný, tu politický charakter, tu jsou směsí obojího, věnují se reformě terciárního vzdělávání, výzkumu, reformě univerzitních nemocnic a kdečeho, nakonec situaci jen zhoršují (to říkám přesto nebo proto, že jsem se na řadě těchto věcí podílel). Nikoliv proto, že by jejich návrhy nebyly rozumné, že by se jejich činnosti neúčastnili kompetentní lidé, ale proto, že za nimi je sice politický impulz a objednávka, ale nikdy ne dostatečná politická vůle a síla. A tak často jen rozjitří situaci, pojmenují problémy, ale nevedou k žádným výstupům, nejsou nikdy dokončeny a ani navzájem provázány. Zůstávají tak vlastně jen dalším zdrojem zneklidnění.

Předvídal jsem již před lety (a to i ve svých proslovech při příležitosti Dies academicus), že stávající stav povede ke špatným koncům a ke snižování kvality – že povede až k takovému vzrůstu napětí mezi institucemi, jsem ovšem nepředpokládal.

Podstata autonomie
Co má tváří v tvář tomuto vývoji akademická komunita alespoň na těch institucích, jež mají vlastní akademickou kulturu, dělat, aby se nezvyšoval neklid, nezhoršovala kvalita a nevzrůstala obecná nedůvěra ve vysoké školy?

Především by měla zůstat sama sebou.

Dovolte mi na jednom příkladu uvést, co tím myslím. Tím příkladem je ona nešťastná metodika hodnocení výsledků výzkumu a vývoje. Nehájím ji, nehlasoval jsem pro ni v Radě a vždy jsem k ní vznášel řadu zásadních připomínek. Nicméně tato metodika vznikla jen a pouze jako způsob, jak nahrubo rozdělit podle nějakého klíče peníze mezi rezorty. Jejím cílem nikdy nebylo vytvořit systém, který by opravdu hodnotil, co je kvalitní a co ne, a jejím cílem už vůbec nebylo a nemohlo být, aby se vědecká práce týmů, a dokonce jednotlivců začala podle ní řídit. Samozřejmě že poskytovatelé si oproti původní ideji práci zjednodušili, žádná skutečně kvalitativní kritéria pro rozdělování prostředků nepřidali, a rozdělují finanční prostředky zcela podle výsledků této metodiky. Ale co se stalo horšího, je to, že se podle ní začaly orientovat vědecké komunity. V oborech, kde se vždy publikovalo ve sbornících, se najednou sborníky nevytvářejí nebo se nazývají monografiemi, protože metodika se snažila snížit hodnotu nekvalitních sborníků v těch oborech, které se sborníky jako s hodnotným výstupem nepracují. Jinde se zase vždy za klíčový výstup považovaly knihy, ale dnes uslyšíte, že je potřeba publikovat hlavně v časopisech, protože za ty je více bodů.

Je takové jednání důstojné akademické komunity a nevystavuje nás jen další regulaci a dalšímu a dalšímu tlaku? Přitom to není ani jednání pragmatické: s ohledem na to, jak často se pravidla a bodování v metodice mění, a s tím, že se vše počítá v pětiletých oknech, je finanční efekt dosažený přizpůsobováním se zpravidla zanedbatelný. Ale mají se vůbec po staletí vytvářená pravidla vědecké práce přizpůsobit nějaké metodice a tomu, že se podle ní zrovna teď přidělují finanční prostředky? Navíc když se spousty jiných prostředků, např. účelových, přidělují také podle jiných kritérií? Neselháváme tady svou přizpůsobivostí a malou důvěrou ve vlastní zvyklosti více než ti, kteří se snaží, byť neúspěšně, vnést do systému alespoň nějaká kvalitativní pravidla?

Formulovat, udržovat, rozvíjet a hájit pravidla vědecké práce v rámci jednotlivých oborů určitě není úkol politiků, není to ani úkol organizátorů vědy a ostatně to nemůže být ani úkol univerzitního managementu. Je to úloha konkrétní vědecké komunity, která musí být schopna určit, ale dnes také veřejně zdůvodnit, normy, jež stanovují kvalitu uvnitř oboru. Bude-li to skutečně dělat, pak jen stěží bude nakonec někdo, kdo by tato pravidla nerespektoval. Přehlížení kvality, neformulování pravidel, přizpůsobování se kdejakému novému nápadu ale nemůže mít pro vědeckou obec z dlouhodobého hlediska jiný konec, než ten, že jí pravidla a domnělá kritéria kvality odněkud zvnějšku přinese někdo jiný. Pak už možná bude pozdě i na rozumnou obranu.

Podobně jako v případě přizpůsobování se bodům v metodice je tomu ale i v jiných oblastech. To opravdu budeme čekat, až nám třeba novináři budou říkat, co je a co není plagiát a co je a co není oprávněně získaný vysokoškolský titul? Není to vše otázka především akademické komunity? Nemáme náhodou my sami uvnitř svých oborů jasně, srozumitelně a vytrvale určovat pravidla vědecké a pedagogické práce a hájit je? Není ostatně také toto klíčovým posláním univerzit?

To nejsou jen otázky, to jsou i moje odpovědi. Síla a přínos univerzit, akademického prostředí byly vždy v tom, že se jen opatrně, na základě promyšleného rozhodnutí a s rozvahou přizpůsobovaly duchu doby, že dokázaly odolávat krátkodobým politickým experimentům a že hájily svoji nezávislost nikoliv jen v oblasti vnitřních mechanismů, ale i v otázkách obsahu a podstaty své činnosti. Pokud se k tomu nedokážeme vrátit, dopadneme špatně. Tváří v tvář neutěšené politické situaci, neřízenému prostředí, byrokratickým omezením a různým reformním experimentům je potřeba zachovat chladnou hlavu a s rozvahou, přesvědčením a hlavně odvahou hájit principy a kvalitu vlastní práce. K tomu nás všechny vyzývám.