Už deset let existuje na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity ateliér grafického designu a multimédií a spolu s ním Bezejmenná galerie, která práce studentů ateliéru prezentuje. Prvním pedagogem, který se výuce grafického designu na fakultě věnoval, byl Vítězslav Švalbach, jenž dnes celý ateliér vede. „Snad jsme vývoji tohoto oboru v Česku něco dali,“ ohlíží se za desetiletou historií Švalbach, ale zároveň přiznává, že je hodně toho, co mu na českém grafickém designu vadí: „V první řadě někteří reklamní byznysmeni, kteří o oboru vůbec nic neví, nemají vkus, a jen se ze zákazníků snaží vylákat co nejvíc peněz.“Na co jste za těch deset let existence ateliéru hrdý?
Ateliér vznikl jako důsledek snahy o humanizaci informatiky; u jeho zrodu stál už profesor Zlatuška. Dnes učíme design ve třech hlavních předmětech – grafický design, typografii a písmo, ale v ateliéru se vyučuje na třicet praktických i teoretických předmětů. Hrdý jsem přirozeně nejvíc na práce některých našich studentů a absolventů, na to, že se dokázali prosadit doma i v zahraničí. Absolventi pracují nejčastěji v grafických studiích, reklamních agenturách, vydavatelstvích, lámou časopisy nebo třeba fotí. Do grafického designu jsou zasvěcení a přemýšlí jako odborníci.
"Vadí mi hloupá americká popkultura, na kterou jsou napojeni lidé, kteří používají slova jako kreativec a novinové hlavičce říkají logo. Takoví jen ohlupují zákazníka," říká Švalbach. Foto: David Povolný.
Tak to samozřejmě říct nemůžu. Stejně jako v jiných oborech se i naši studenti dají rozdělit do tří skupin: horních třináct procent je skutečně nadaných, takoví si většinou rychle a snadnou najdou velmi dobré uplatnění. Většina je těch průměrných a spodních třináct procent tvoří ti, kteří se na něco podobného nehodí a většinou to vzdají ještě při studiu.
My studenty jako typické umělce nevychováváme. Je třeba, aby byli zakotvení v reálném životě, přece jen se pohybují ve světě informačních technologií. Tím je všechno dáno. Bereme to tak, že technika a umění jdou ruku v ruce, vůbec jejich vývoj k volnému umění nesměřujeme. Jistě, máme i pár takových, ale jde spíš o náhodné případy.
S rozvojem informačních technologií se objevila spousta programů, které grafickým designérům usnadňují práci. Nevadí vám, že grafikem se dnes nazývá kdekdo?
Má to svůj vliv. To, o čem mluvíte, se skutečně děje. Na druhou stranu přesně stanovit, kdo je a kdo není dobrý grafický designér, není možné. Třeba díky vynálezu digitální fotografie si kdekdo může říkat fotograf. Nevadí mi to. Používání nových technologií znamená obrovskou demokratizaci. Je přece jedno, jak fotka vzniká. Třeba profesor Diaz, jeden z nestorů české fotografie, fotí na mobil nebo na videokameru. Nesejde na tom, čím fotím, protože snímek přece vzniká před fotoaparátem a v hlavě, a je třeba jen umět správně vnímat. Mnohem víc než toto mě vytáčí šablonovitost, taková ta hloupá americká popkultura, na kterou jsou napojeni lidé, kteří používají slova jako kreativec a novinové hlavičce říkají logo. Takoví jen ohlupují zákazníka.
To bych to příliš zjednodušil. Existují tady třeba časopisy, pro které Ludvík Vaculík použil termín siláž, absolutně zmaštěná práce, ale vznikla i spousta dobrých věcí. Všechno je otázka času. Za první republiky jsme měli vynikající designéry, jenže stejně jako v jiných oborech se také v tomto vývoj přerušil a část vysoké kultury se ztratila. Musí se pomoct, například kontakty se zahraničím. Když člověk cestuje cizími zeměmi, na první pohled pozná, jak jsou na tom s vizuální kulturou. Třeba v Německu, Rakousku nebo Švýcarsku je vidět vysoce kvalitní design. Když ale pojedete na východ, tak je znát, že tam se teprve začíná, to je doba kamenná designu. Rozdíl se v tomto případě dá poznat už jen na tom, jak vypadají dálnice a dopravní značení. My jsme teď někde napůl mezi zmíněnými krajnostmi.
