Nominaci na prestižní literární cenu Magnesia Litera vynesla absolventu lékařské fakulty Marku Fenclovi jeho knižní prvotina Vinný kámen. Ačkoli jeho poezie nakonec nezískala první místo, to, že patří mezi tři nejzajímavější knižní Objevy roku, už jí nikdo nevezme. Odborníky zaujala zejména zobrazením prostoru jižní Moravy či povšimnutím si zapomenutých a nepatrných věcí. Ocenili i jeho úsporné vyjadřování. Fenclova poetika je přirovnávána k básním Jana Skácela, ačkoli sám autor s tím spíše polemizuje. Sbírku vydalo Nakladatelství Masarykovy univerzity.
Jaká byla Vaše cesta k psaní?
Velkou roli hrál můj děda, který v Hodoníně pracoval v antikvariátu. Spolu s babičkou byli jediní zaměstnanci. Chodil jsem za nimi do toho malého obchodu plného knih. Pamatuji na ty pevné dřevěné regály, které byly vyskládané od vrchu až dolů knihami, uprostřed byl velký čtverhranný regál plný knih a za pracovním stolem byla úzká ulička, jejíž stěny tvořily rovněž regály plné knih.
Takové prostředí muselo být pro malého kluka okouzlující. Byly ty Vaše „knižní“ kořeny ještě hlubší?
Dá se to tak říct. Děda byl původně tiskař. Jeho rodiče měli tiskárnu v našem městě. On ji po pradědově smrti vedl, ale než ji mohl vlastnit, tak mu ji režim po roce 1948 vyvlastnil. Děda pak vystřídal řadu dělnických povolání, než mohl už v pokročilém věku dělat něco, co alespoň trochu souviselo s jeho původním povoláním.
Na dědu asi rád vzpomínáte. Co se vám vybavuje nejvíc?
To, jak uměl s knihami zacházet. Jak je bral do ruky, jak je balil, vázal do balíků, jak mně třeba dokázal opravit roztrhané učebnice. Měl přehled o tom, co lidi čtou, co je zajímá. V zadních regálech míval tehdy zapovězené knihy, ve spodním šuplíku prvorepublikové Rodokapsy. Také si vzpomínám, jak na židli z přední strany pracovního stolu sedávali různí lidé, známí nebo jen zákazníci, se kterými probíral různé věci. Vzpomínám si, že dokonce některým zákazníkům schovával knihy, o které měli zájem, předem.
Co jste v antikvariátě dělal vy?
Strávil jsem tam jako malý kluk s knihami a dědou hodně času. Knihy jsem tu přerovnával, půjčoval si, prohlížel, poslouchal jsem lidi, jak se o knihách baví. I doma jsme vždy měli knihy od stropu až po zem. Představivosti jsem měl dost, v myšlenkách se mně mísily příběhy, které jsem četl, s těmi, které jsem si sám vymýšlel.
Vypadá to, že jste literaturou už od dětství doslova „nasáknutý“. Pak jste ale odešel studovat do Brna. Jaký to mělo na Vás jako spisovatele vliv?
V Brně jsem měl tu čest potkat se a seznámit s lidmi se silným vztahem k literatuře, kteří také psali a četli poezii. To bylo pro mě významné a důležité, hodně mě to přitahovalo.
Ano, ale básničky píšu delší dobu. Některé vyšly již dříve v literárním časopisu Weles a v několika sbornících, které stejnojmenné literární sdružení vydalo. Knížka je sice výbor z toho, co jsem doposud napsal, ale převážná část textů je z posledních pěti let. Je docela pravděpodobné, že pokud by nebylo mých přátel, tak by se moje básničky asi knižní podoby nedočkaly. Byli to především Vladimír Šrámek a Robert Fajkus.
Byla pak nominace na Magnesii Literu velké překvapení?
Pro mě osobně to znamenalo spíš komplikaci. Udělat totiž vše, co bylo s nominaci spojené, nebylo možné, protože momentálně působím v nemocnici v Linci. Je však jasné, že pro známost mé knížky mezi lidmi to význam mělo. Osobně jsem knihu chápal spíš jako soukromý tisk pro sebe a úzký okruh mých známých. To se nominací poněkud změnilo.
Svět básní ve Vinném kameni je jaksi vylidněný. Je to tím, že se v práci neustále setkáváte s lidmi a krajina je pro Vás místem relaxace, oddechu…čím to je?
Prostě pozoruji věci kolem sebe a když to jde, tak o tom píšu. Promítám své vidění, zkušenosti a znalosti do souvislostí mně vlastních. Lidé jsou pomíjiví, co zůstává, je krajina, ale i vliv člověka na vše, co jej obklopuje, je viditelný. Stopy po lidech ať už mrtvých nebo živých jsou všude kolem v netušených souvislostech, které si v běžném životě často neuvědomujeme.
Vašim básním dominuje vinařská krajina, odkud ji tak dobře znáte?
Většina mých předků byli zemědělci. Jak to podmínky umožňovaly, vlastnili i vinohrady. Je to více než stoletá tradice. V Hodoníně třeba vinohrady nejsou, ale pradědeček tiskař koupil vinohrad a sklep v Mutěnicích, v Přední hoře. Jako kluk jsem musel ve vinohradu pomáhat. Některé práce byly pro mě přijatelnější, některé vůbec ne. Dřív rodiče obdělávali vinohrad po matčiných prarodičích ve Velkých Pavlovicích. Když jsem nemusel pomáhat, lítal jsem po těch sprašových kopcích nad Trkmankou, byla to tam docela divočina. Tak jsem se postupně zapojoval, zprvu jsem musel, později se starost o vinohrad a sklep stala součástí mého života. Dokonce je to občas i zábava a radost, pokud se daří. Říkám si, že to musím mít nějak v krvi, když se tomu nekonečnému koloběhu tak podvoluji. Člověk musí pořád kolem toho chodit, ke každé hlavě se ohýbat. Z Přední hory v Mutěnicích je ale dobrý přehled. Od Pálavy po Velký Lopeník a od Buchlova po malé Karpaty.
Když mluvíte o té krvi, nelze se nezeptat na to, proč se tak proplétá Vaší sbírkou? Někdy až trochu morbidně…
Otázky života smrti jsou tady, ať chceme nebo ne. Většiny lidí se to v dnešní době na první pohled netýká. Pro toho, kdo žije na venkově, ale není krev zas tak nevšední tekutina. S medicínou to nemá co dělat.
Proč jste si pro své umělecké vyjádření vybral zrovna poezii?
Psaní básní je způsob a možnost vyjádření, které mně vyhovuje. Závratné jsou okamžiky spontánního, intuitivního psaní v kontextu vědomého textu. Tehdy ani já přesně nevím, alespoň nějakou chvíli, kam to směřuje. Strhává to do prostorů často překvapivých a netušených. Navíc bych asi těžko, i pokud bych to dokázal při svém povolání, mohl psát třeba román.
MUDr. Marek Fencl, Ph.D., absolvoval Masarykovu univerzitu. Pracuje jako anesteziolog v Univerzitní nemocnici u sv. Anny v Brně. Dříve míval částečný úvazek na Lékařské fakultě jako vyučující. Nyní je veden jako externí vyučující Intenzivní medicíny. V současné době pracuje ve Všeobecné nemocnici v rakouském Linci. Jeho knihu Vinný kámen vydalo v roce 2009 Nakladatelství Masarykovy univerzity.
Ukázka jedné z básní sbírky Vinný kámen:
Jarní
Tisíce očí révy pláče,
zkrápí ruce vinařovy,
když řeže letorosty
tam na vinici Páně.
